Ad Infinitum 1

17. ledna 2011 v 16:31 | Nelie |  Jednorázovky
Napsáno: 2008
Žánr: komedie, sci-fi
Obsah: Jednou večer se parta kamarádek vrací domů... najednou je překvapí světlo, z lesa. Překonají strach a vydají se patrát mezi stromy. Najdou podivnou krabici a... člověka?
P.S.: Z důvodu omezeného počtu znaků, rozděleno na tři části :)


Podzim je jedno z nejpestřejších ročních období v roce. V Září vše září, v Listopadu padají listy a v Říjnu… mrzne.
,,Teda holky, já mrznu," postěžovala jsem si a zastrčila si ruce hlouběji do kapes kabátu.
,,Už abychom byli doma," přidala se k mě moje zimou stejně postižená kamarádka.
,,Jste děsný cíti," prohlásila o nás poslední z trojice. Znělo by to přesvědčivě, kdyby věta díky drkotajícím zubům nezněla jako syčení s písmeny z a k.
,,Nedělej. Ten drkot zubů musí být slyšet až na druhý straně Brna," uzemnila ji Danča, která si nenechal ujít příležitost.
,,Zkus si představit, jaká kosa by byla tak… za tři hodiny, kdybychom šli ještě do tý tvý Majdalénky nebo kam si nás to chtěla zatáhnout," usoudila jsem a na chvíli vytáhla ruce, abych si do nic mohla fouknou trochu teplého vzduchu. Vypadalo to ale, že i můj dech už podlehl nízkým teplotám.
Byly jsme už jen kousek od domu a celé naše vnímaní bylo soustředěné na dveře, které nás oddělí od prokřehlých prstů.
Uplyne sotva pár minut a jen několik kroků, když se za námi ozvou šouravé kroky.
,,Buď v tom Beylees bylo víc alkoholu než tvrdí, a nebo za námi opravdu někdo jde," poznamenala jsem. Petra pootočila hlavou, aby ,kroky, prověřila.
,,Nějakej dědek," prohlásí ledabyle.
,,Dědek? A to jde jako za námi?" zeptala se s mírnou panikou Danča a nepatrně přidá do kroku.
,,Berem roha," navrhla jsem pohotově. Danča se mnou nadšeně souhlasí. Za to Petra na to má jiný názor. Ostatně jako vždy.
,,Prosím vás, vždyť je to jen nějakej bezďák," prohlásila a kdyby neměla ruce v kapsách, umávala by si ruce.
,,Héej, holčičky," zahaleká za námi Petrou pasovaný bezďák.
,,Petro, kde máš barák?" vyhrkla jsem a nasadila svižnější tempo.
,,Asi dvě minuty," oznámila a i ona přidala do kroku. Bohužel až příliš hlasité kroky v nás zažehly plamínky strachu. A i paniky.
,,Čemu ty říkáš dvě minuty? Navrhuju zdrhat," přispěchala jsem pohotově s nápadem.
,,Už žhavím motory," přidala se Danča na mou stranu. Strach v ní zřejmě probudil zapomenutého atleta.
,,To jako běžet?" zamručela Petra. Tady zřejmě strach tak velkou moc neměl. Nebo jí zatemnil mozek.
,,Ne, poplazíme se, aby měl ten dědula čas nás dohonit a vše si dokonale promyslet!" zavrčela jsem na ni a nebyla jsem daleko od toho se na ni vrhnout a vmlátit ji do hlavy trochu rozumu.
,,Nemusíš bejt hned tak protivná." Špagát nervů se nebezpečně napnul. Došlo mi ale, že rvát se na ulici není to nejlepší řešení. Příležitostí budu mít ještě dost. ,,Fajn vezmeme to zezadu, přes zahradu," rezignuje nakonec a změní trasu. Téměř během ji následujeme úzkou uličkou mezi domy. Chybělo jenom ječení a plně bysme vystihly význam anglického slova beserk.
,,Myslím, že jsme mu zdrhli," usoudila jsem po pár metrech a opřela se o zídku. Tímhle neplánovaný během jsem si vynahradila hodiny tělocviku z kterého jsem byla osvobozena.
,,Kam zmizel?" rozhlížela se Danča kolem sebe. Pořád zněla ustrašeně. Ale přitom tempu, jaké jsme nasadili, by nám nestačila ani blondýnka utíkající za 99 procentní slevou.
,,Zmizel, a to je snad hlavní," řekla Petra. ,,Teď už snad konečně můžeme jít domů."
,,Co? Ještě jsme nedokončili kolečko," řekla jsem naoko zklamaně. Věděla jsem, že ji to nepřidá na dobré náladě. Naštvaná Petra sice nebyl pěkný pohled, ale bylo tak těžké si do ní nerýpnout.
Nakonec jsme přece jen zamířili k brance a Petra začala hledat v tašce klíče od domu, který nám měl být v následující noci úkrytem. Předtím strachem vyhnaný pocit zimy se nám znovu vrátil pod kůži. Netoužila jsem po ničem jiném, než je postel a spoustu, spoustu dek.
Najednou se objevilo světlo.
,,Bouřka?" podívala jsem se na čisté nebe poseté hvězdami.
,,Neřekla jsi, že se tu koná koncert," řekla Danča a oči má upřené k lesu, který se rozprostírá pár metrů od zahrad.
,,Co?" podívala se po nás nechápavě Sandra a zanechala hledání klíčů. ,,Naposledy tu byl cirkus. A to před pěti lety."
,,Tak co je tohle?" ukázala Danča k lesu. Přimhouřím oči a mezi korunami stromů spatřím nepatrné blikající světlo. Možná si skauti procvičují morseovku baterkou. Ovšem o půlnoci? A za takový zimy?
,,Dem se mrknout?" navrhnu nadšeně. Postel a deky počkají.
,,Ani náhodou! Teď jsme zdrhli jednomu, nepoženeme se do náruče dalšímu," zavrtí Danča hlavou.
,,Ale no tak, bude sranda," pobízela jsem je.
,,Sranda? Jaká sranda? Jít v noci do lesa není žádná sranda!"
,,A co ty?" otočila jsem se na Petru.
,,Pro mě za mě, jestli chceš," pokrčila rameny.
,,Jasně," kývla jsem a znovu se otočila k Danča. ,,Teď buď můžeš zůstat tady a počítat trpaslíky na zahradách, nebo jít s námi?"
,,Jen na chvíli a půjdu mezi vámi," souhlasila nakonec.
,,S radostí ti budeme dělat bodyguardy."
Všechny zamíříme k lesu. Pár minut jdeme vlhkou trávou až konečně dorazíme k lesu. Bez váhání vejdu a neohlížím se jestli mě ostatní následovaly.
,,Třeba je to Ježíšek," pokusila jsem se o vtip a pozorně sledovala světlo.
,,V Říjnu?" podivila se Danča. Jen pokrčím rameny. Snaha byla.
Světlo se s zkracující se vzdáleností zvětšovalo. Uprostřed se začal rýsovat stín neurčitého tvaru.
,,To nebude Ježíšek," usoudila Danča, zřejmě mírně vyděšená.
,,Myslím, že by tam měla jít jedna z nás," navrhla Petra a zastavila se.
,,Souhlasím," kývla Danča a obě se podívali na mě. Jasně, já to vymyslela, já budu oběť. V životě jsem neviděla větší sraby.
,,Jako já?" snažila jsem se hrát nechápavou.
,,Byl to tvůj nápad," řekla Petra.
,,Jo, bude sranda, ne Sandro?" přidá se Danča.
,,Fajn," kývla jsem a vydala se k světlu. ,,Ale jestli je to zlatá rybička se třema přáníma, nedělím se," dodala jsem, ovšem v zápětí mi slova došli. ,,Holky, tohle musíte vidět," zakřičela jsem. Nikdo ale nepřicházel. ,,Tak kde jste? Přísahám, že jediná nebezpečná věc je ta veverka, co tu na mě zírá z větve." Nejradši bych je sem dotáhla, ale nechce se mi chodit pryč. Mohlo by to zmizet a já nechci být za blázna. Teda ne víc než jsem teď.
,,To je autobus?" řekla Danča, kterou jako první upoutala velká želená věc uprostřed mýtiny.
,,Nevím. Ale jestli jo, tak nějakej novej model. Třeba z Japonska," řekla jsem.
,,A co to tu dělá?" zeptá se Petra.
,,Myslím, že to sem dopravilo tohle," usoudila jsem a ustoupím na stranu, aby uviděli to, co mi vzalo vítr z plachet.
,,To-to je člověk?" vykoktala Daniela.
,,Dvě nohy, dvě ruce. Jo, to bude lidská bytost," rozhodnula jsem.
,,Tak jsme se pokochali a půjdem, ne?" navrhne Petra, jakoby snad byla slepá. Tady na zemi leží člověk a kousek od nás září něco velkého, železného a evidentně, soudě podle kouře, rozbitého.
,,Nemůžeme ho tu takhle nechat," namítla jsem. ,,Třeba je zraněný-"
,,A třeba je mrtvý," skočila mi do řeči.
,,To jsem říct nechtěla. Ale měli bysme něco udělat."
,,Možná někoho zavolat," navrhla Danča.
,,Fajn, takže," dřepla jsem si k osobě. ,,Zjistíme kdo to je." Byl sice otočný tváří k zemi, ale podle krátkých černých vlasů a postavy jsem ho tipla na muže. Měl na sobě podivnou kombinézu tmavé barvy. Když jsem ho opatrně otočila na zády, spatřila jsem tvář ještě neposkvrněnou vráskami.
,,Je tak maximálně o rok starší než my," řekla jsem. ,,A je to zřejmě muž."
,,Zřejmě? Copak nepoznáš rozdíl mezi ženskou a chlapem?" rejpla si Petra.
,,Hele, můžeš mě vystřídat, jestli po tom, tak toužíš," zavrčela jsem podrážděně. Odpovědi jsem se nedočkala.
Přiložila jsem ukazováček a prostředníček na krk.
,,Žije," vykřikla jsem, když se mi podařilo nahmatat puls.
,,Co teď?" zeptala se Danča.
,,Navrhuju se pokusit ho přivést aspoň na chvíli k vědomí. Třeba řekne, kdo je a co tu dělá."
,,Do toho," řekla Petra. Snažím se nenechat vyprovokovat a jemně s ním zatřesu.
,,Zkus ho profackovat," navrhne Danča. Zprvu nápad ignoruju, ale nakonec mu vlepím menší pohlavek na obě tváře. Obě líce mírně zrudnou, ale to je tak všechno.
,,Další nápady?" zeptala jsem se.
,,Co ho polít vodou?" přispěchala Danča s dalším nápadem.
,,Přijímá se. Co takhle požádat místní zajíce jestli nám nenačepují?" pronesla jsem ironicky, pak mě ale něco napadlo. ,,Kdo se odváží vejít do té věci a najít něco tekutého?" Chvíli se nikdo nehlásil.
,,Fajn, já jdu," svolila nakonec Petra a zamířila k prostředku.
,,Už nemusíš," zarazila jsem ji. ,,Probírá se," dodala jsem a nahnula se k němu blíž. Pomalu otvíral oči a nepatrně hýbal rty. Sklonila jsem se k němu co nejblíž, abych mu rozumněla. Po chvíli jsem se posadila a snažila se srovnat v hlavě, co jsem právě slyšela.
,,Co říkal," zeptala se Petra.
,,On říkal, že… že tu ztroskotal se svou lodí. Prosí nás, abysme mu pomohli."
,,Ztroskotal? To je nějakej kosmonaut nebo co?"
,,Spíš bych řekla mimozemšťan a jmenuje se Zero."

Tohle nebyl případ pro policii, maximálně pro psychiatra. Rozhodli jsme se Zera dopravit k Petře domů. Byl to opravdu oříšek. Byli jsme sice tři, ale on je chlap a navíc v bezvědomí.
I přes protesty jsme ho uložili v Petřině posteli.
,,Nejsem si zrovna jistá, jestli je to dobrý nápad," zauvažuje Petra, která stála s Dančou u dveří. Zřejmě mají pocit, že noční návštěvník je bude chtít sníst.
,,Co?" nechápala jsem.
,,To, že ten… kdosi leží na mý posteli!"
,,Můžem ho dát do pokoje tvý mamky."
,,No to ne, tam spím já," zamítla hned Danča.
,,Dobře, tak mi zopakuj, co říkal," pobídla mě Petra.
,,Jmenuji se Zero. Předčasně jsem ztroskotal na vaší planetě. Prosím pomozte mi!"
"Takže je něco jako ET," usoudila Danča.
,,Ten má do ETiho daleko. Je to člověk."
,,Třeba kecá. Třeba je to nějakej ožrala a-"
,,Ožrala, který havaroval v divný krabici," přerušila jsem ji.
,,No právě. Víš kolik promil alkoholu musí mít napito. Když bysme teď zavolali policii, zavřeli by ho do chládku sebrali nějaký body a mi bysme měli klid."
,,Prosil nás o pomoc. NÁS, ne policii. Pochybuju, že vůbec ví, co to je."
,,Ty mu fakt věříš, že je mimoň?"
,,Možná. Vždyť by to nebylo tak divný."
,,Víc bych věřila tomu Ježíškovi."
,,Myslím, že má pravdu, Sandro. Vždyť přece nemohl přiletět z vesmíru," souhlasila Danča.
,,Tak tedy proč tu má tohle?" zeptala jsem se, přešla k spícímu a odhrnula mu vlasy z čela. ,,To nebude znamínko?" Mezi obočím měl malou tmavofialovou tečku velikosti pecky z jablky. Petra i Danča udělali pár kroků k posteli a nahnuli se, aby mu viděli do obličeje.
,,Tvarem to spíš připomíná, jak kdyby ho tam trefili šutrem," usoudila Danča.
,,Třeba je to Harry Potter," zasmála se Petra.
,,Prosím tě!"
,,No co? Mimoň to bejt může, ale Harry Potter ne?"
,,Za kolik to začnete brát vážně," vrátila jsem se dveřím na balkón, kde jsem předtím stála.
,,Sandry, snad si fakt nemyslíš, že takový volovině uvěříme? Prostě jsme ke mně dotáhli nějaký zbloudilce."
,,Z vesmíru," doplnila Danča.
,,Ty tomu snad věříš?" zeptala se jí šokovaně. Danča se na chvíli zamyslela, ale nakonec kývla. ,,Vy ste si něco dali, že?"
,,Sakra, měla jsi říct ne, když jsi mohla. Nijak extra jsi neprotestovala, když jsem navrhla vzít ho k tobě," vyjela jsem o trochu hlasitěji než jsem měla v úmyslu.
,,Fajn, nemusíš hned ječet."
,,Neječím. Jen se hlasitě projevuju."
,,A co s ním teda uděláme, až se probere?" zeptala se mě Petra.
,,Vyslechneme ho." Najednou nás přerušila Danča, která si málem vykašlala plíce, jak se na sebe snažila upozornit. Já i Petra jsme se automaticky otočili k posteli, kde na nás koukal noční návštěvník z vesmíru. Jen seděl a mlčel.
,,Žije," prohlásila Petra sarkasticky a já mám v tu chvíli chuť ji vrazit.
,,Co myslíte, rozumí nám?" zauvažovala Danča.
,,Do you speak English?" vyhrkne Petra. Moc úspěchu nesklidí. Zero dál seděl a pozoroval nás, jak zboží ve výkladní skříni.
,,Sprechen Sie Deutsch?" zkusila to Danča. Opět nic. Na to se obě otočili na mě.
,,Co?"
,,Zkus ho pozdravit Japonsky," pobídla mě Petra.
,,Jasně, to určitě zabere," zasmála jsem se. ,,Vám neodpověděl, ale na Konnichi wa určitě zareaguje." Při vyslovení pozdravu jsem se k Zerovi otočila a s rukama, jak při modlení, jsem se mírně uklonila. Zero se k překvapení nás všech usmál.
,,Super, ze všech mimozemšťanů v vesmíru jsme museli narazit na Japonce. Budeš s ním muset komunikovat ty," prohlásila Petra.
,,A co mu mám říkat? Sladké sny? Andílku?" Moje slovní zásoba v tomhle exotickém jazyku obsahuje jen nahodilé výrazy ne příliš užívané v běžném životě.
,,Ten andílek je dobrej," usmála se Petra.
,,Vtipný. Ale třeba rozumí česky," zauvažuju.
,,Tak do toho, mluvčí." Nechápu proč zrovna já, ale budiž. Přešla jsme k posteli a posadila se na kraj. Už jsem otvírala pusu, když na nás Zero promluvil.
,,Rozumím vám," řekne.
,,Takže komunikativní bariéra je vyřešena," oddechnula jsem si.
,,Taky to mohl říct dřív," řekla Petra.
,,Omlouvám se. Nebyl jsem si jistý jakou řečí hovoříte," omluvil se.
,,Myslím, že tý teorii o mimoňovi začínám věřit. Kterej kluk dokáže mluvit takhle zdvořile aniž by byl sjetej nebo zadržoval smích?!"
,,Co myslíte tím ,sjetej,?" nechápal Zero.
,,Tak je to jasný. Spadl z višně!" Chudák Zero byl z slangových výrazů vedle jak ta jedle. Nejspíš bude opravdu z Marsu.
,,Ty se jmenuješ Zero, že?" zeptala jsem se ho přátelsky. Zero kývl. ,,A odkud jsi?"
,,Alfa Canis Mayor," odpověděl
,,Aha," podívala jsem se na Danču a Petru. Marně jsem hledala pomoc.
,,To je souhvězdí," upřesnil Zero. I tak jsem pokrčila rameny. ,,Hvězdu Sirius znáte?" Konečně známý pojem. Nadšeně jsem kývla. ,,Od vaší planety je vzdálená asi 8,6 světelných let."
,,Odtamtud jsi?"
,,Kousek od ní. Z naší základny je na ni krásný výhled."
,,Jaká je? Myslím ta hvězda? U nás se jí říká psí hvězda." Zero se mi chystal odpovědět, ale přerušila ho Petra. Ta si to umí načasovat.
,,Takže jsi od nějaký hvězdy, a proč jsi tedy tady?"
,,Vybrali mě, abych o vaší planetě sesbíral informace. Měl jsem přistát v Guinejském zálivu."
,,Kříží se tam poledník s rovníkem, že? To proto?" zajímala jsem se. Zero kývl.
,,V moři se dá loď dobře schovat. Při dotyku s vodou se aktivuje neviditelný štít."
,,Jenže tady moře nenajdeš. Jsme ve vnitrozemí. K moři je to pěkná štreka."
,,Kde přesně jsem?" zeptal se Zero.
,,Hochu netrefil ses ani do kontinentu. Ten záliv je v Africe a tohle je Evropa. Česká republika, jestli ti to něco říká?!" vložila se do rozhovoru Petra.
,,Myslím, že jsem o ní četl v databázi. Máte zajímavou historii."
,,Jo, ale učit se ji je taky zajímavé. Těch pětek a čtyřek bylo nespočet," vzpomněla jsem si na svůj seznam nezdařilých písemek.
,,Dobře a co od náš potřebuješ?" zeptala se Petra.
,,Nejsem si úplně jistý, co se mi v lodi porouchalo, ale potřebuju čas na opravení."
,,Jak dlouho?"
,,Předpokládám tak týden. Možná dva." Prosebně jsem se zadívala na Petru.
,,Co je?"
,,Je jasný, že někde musí zůstat. U mě těžko, tam už se nevleze ani zlatá rybka. U Danči to taky nepůjde. Ty máš z nás největší barák a tvoje mamka bude ještě deset dní pryč."
,,Nemůžu u sebe nechat cizího člověka."
,,A kde má zůstat?"
,,V tý svá krabici." Svým způsobem je to taky možnost.
,,Je tvoje loď obytná?" zeptala jsem se Zera.
,,V tuhle dobu ne, možná po pár opravách."
,,Vidíš! Prosím, jen na pár dní. Skoro ho tu nepostřehneš. Potřebuje jen místo na spaní. Přes den bude přece u své lodi." Petra se zamyslela.
,,Na něco se tě zeptám a budeš odpovídat po pravdě," řekla Zerovi, ale ani nečekala na odpověď a pokračuje. ,,Takže jsi z té vaší alfa čehosi a letěl jsi ty míle na naši planetu, ale trochu jsi se šlehl v přistání? A teď potřebuješ čas na opravení tvojí lodi a zároveň mít, kde spát?" Zero kývl. ,,Fajn, když ho u sebe nechám, co přes den? My chodíme do školy a pochybuju, že v tý zimě bude trčet od šesti do pěti."
,,V úterý mám kratší den než ty, takže sem s Dančou můžem zajít. V středu zase končíš brzo ty. Takže zbývá pondělí, čtvrtek a pátek," řekla jsem.
,,Tak ho prostě vezmeme sebou. V hodinách se může toulat po škole a každá z nás ho může vždycky zkontrolovat. Víte, co myslím? Na záchod se většinou prostřídá celá třída. O volných hodinách může být s námi ve třídě a třeba se nám někoho podaří přemluvit, aby zůstal i na hodinu," navrhla Danča, která do teď postávala u dveří.
,,Dobrý nápad. Ovšem to Petra nesmí přijít pozdě," podívala jsem se na Petru. Ta se na mě jen zamračila. Zas tak daleko od pravdy jsem nebyla.
,,Jestli s ním mám, ale vyjít do civilizace, musí se jinak oblíct. To, co má na sobě je jak dětský pyžamo."
,,To se nějak vyřeší," slíbila jsem. ,,Takže zítra s námi půjdeš do školy," oznámila jsem Zerovi, který sice nejspíš nepochopil ani polovinu z našeho rozhovoru, ale i tak kývl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama