Ad Infinitum 3

17. ledna 2011 v 16:29 | Nelie |  Jednorázovky
Napsáno: 2008
Žánr: komedie, sci-fi
Obsah: Jednou večer se parta kamarádek vrací domů... najednou je překvapí světlo, z lesa. Překonají strach a vydají se patrát mezi stromy. Najdou podivnou krabici a... člověka?

Zero vyšel z lodi a nesl sebou něco jako pyramidu.
,,Černá skříňka?" hádala Petra.
,,Ne, spíše něco jako motor. Zentralion."
,,Tahle věcička že pohání tu obří věc?"
,,Je to důmyslně promyšlený mechinasmus. Je velmi citlivý. Při sebemenší změně prostředí automaticky adaptuje loď, aby splývala. Váš vzduch je pro náš materiál příliš hustý a za normálních okolností by mou loď rozdrtil."
,,Takže ta pyramidka je vlastně něco jak tvoje tečka na čele?" prohlásila Danča.
,,Ano," kývl Zero.
,,A co škody?" zeptala jsem se.
,,Nijak velké. Již dnes v noci budu moci v lodi přespat. Do týdne bude loď schopna bezpečně odletět."
,,To je dobrá zpráva," odtušila jsem.
,,O víkendu byste u mě mohli zase přespat a v Sobotu si někam vyrazíme. Ať si Zero taky užije nočního života našeho města," navrhla Petra.
,,Chceš ho opít?"
,,Musím vám oznámit, že vůči vašemu alkoholu jsem imunní," oznámil nám Zero.
,,V dnešním světě je to velká výhoda," usoudila Danča.
,,To bych řekla, že Petro," usmála jsem se na ni. Ona a její dýchánky s lahví Fernetu po nevydařeném vztahu. Myslím, že by ji vyhovovalo, kdyby místo vody jí z kohoutku tekl stoprocentní rum.
,,Stejně vaši nabídku přijímám. Rád se dozvím něco o vašem životě." To Petru nadchlo. Dokázala jsem si představit její plány. Začne to nevinně. Kino, bowling, mekáč a jakmile se setmí přeřadí se na něco tvrdšího. Nějaký posezení, pár sklenek.
,,Jasně," souhlasila jsem. ,,Dáme si ohňovou vodu, co Dančo?" Ta se na mě zamračila. Naposledy jsme si byli sednou v jednom baru a Danča si jako svoji premiéru objednala Beylees. Popsala to, jako kdyby pila ohňovou vodu. Nebyl by to špatný nápad na reklamu. Pro žhavý večer, Beylees si objednej.

Týden uběhl, jak voda. Normálně se mi dny táhnout. Taky jak jinak, když máte čtyřikrát týdně matiku. Tentokrát to ale byla jízda na horské dráze.
Sobotní jízda začala v jednu, kdy jsme se Zerem jeli šalinou. Byl naprosto unesen její konstrukcí. Popsal ji jako plechový tunel na kolečkách. Navíc ho fascinovalo, jak řidič prakticky nic nedělá. Jeho slovy řečeno: ,Drží podivný hák,. Celou jízdu seděl na sedačce přitisknutý ke sklu a pozoroval míhající se okolí. Z vesmírné lodi toho zřejmě není moc k pozorování. Hvězdy, černo a zase hvězdy.
Další šok Zera čekal, při výstupu. Jeho populace sice nebyla na pokraji vymření, ale tolik lidí zřejmě nečekal. Při výstupu si užil poslední vteřiny volnosti a pak byl strhnut proudem lidí.
Do kina jsme přišli téměř pozdě. Zero se zastavoval u každé výlohy a div mu nevypadly oči. To chtělo foťák, protože ani sebevětší shopholik není tak nadšený, když spatří štěkajícího psa s rudě zářícíma očima.
Když jsme vstoupili do prostor kina, Zerovi se rozzářili oči. Místnost byla osvětlena tmavým světlem a se všemi barevnými nápisy a poutači si Zero musel připadat jak v kosmické lodi. Co ho nejvíc fascinovalo byl popcorn a hlavně jeho výroba.
,,Myslíš, že je dobrý nápad mu to kupovat?" zeptala se mě Petra.
,,Jasně, sama se na ten popcorn vždycky třeseš, jak mála."
,,Fajn, ale za případné škody neručím."
,,Co může udělat s kuličkami popcornu?"
,,Malý děcka si je rvou do nosu," nadhodila Danča.
,,Jenže Zero není dítě."
,,No jo, je mu je 54."
,,Jste hrozný. Je to jeho poslední den tady, copak nemůžete být milý?"
,,Hm, počkej… kolik jsi za to ochotná dát?"
,,Cože?" vytřeštila jsem na oči. To snad nemyslí vážně?
,,Dělám si srandu," zasmála, jakoby to byl vtip století a zamířila k pultu s jídlem.
,,Blbá sranda," zamračila jsem se a připojila se k ní.
O patnáct minut později jsme se seděli v pohodlných sedačkách kin. V sále nebylo tolik lidí. Maximálně tak deset. Vedle nás si ale sedl chlapík objemnějšího vzrůstu s batůžkem podobných rozměrů. Jakmile film začal, pochopili jsme proč. Náš tlouštík začal z bezedného batohu lovit pochutiny všech možných druhů a chutí. Jako první na řadu přišel velký pytlík chipsů. S hlasitým ,puf, je otevřel a v okruhu několika desítek centimetrů se rozlinula papriková vůně.
,,Ježiš, to budem celej film poslouchat křupání a chrochtání?!" postěžovala si Petra.
,,Chtěla jsem se zeptat na totéž tebe," podívala jsem se na ni. Její záliba v jídle byla až apokalyptická. Jasně, i já měla ráda jídlo. Byla jsem sice trochu vybíravá, ale dokázala jsem ocenit dobré jídlo.
,,Haha," zamračila se Petra a hrábla rukou do krabice s popcornem.
Film začal a v sále se rozprostřelo ticho. Dokonce i Zero seděl potichu, jak myš a sledoval pohyblivé obrázky na plátně.
,,Bylo to opravdu zajímavé," sdělil nám později Zero. ,,I u nás máme několik dokumentárních filmů, ale vaše… příběhy jsou tak promyšlené. Opravdu na mě zapůsobily."
,,Celkem slušném posudek, na to, že to byla romantická komedie," uznala Danča.
,,Jen nechápu počínání té půvabné slečny. Proč nechala odejít toho muže, kterého milovala a neřekla mu o svých citech?"
,,No jo, to je dobrá otázka, že Sandy," usmála se na mě.
,,On musel odejít a ona mu v tom nechtěla bránit. Rozhodla se, že bude raději žít sama jen s vzpomínkou na něj, pokud on bude šťastný," řekla jsem.
,,Aha. Děje se tohle i tady?"
,,Jo, poměrně často. Spousta vztahů končí, protože jeden z nich musí odejít. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Prostě to někdy jinak nejde."
,,Vaše vztahy se snažíme pochopit již dlouho, ale máte tolik rozlišných případů."
,,Jo, tím jsme známí," usmála se Petra. ,,Svatba v osmnácti, dítě v devatenácti a ve dvaceti rozvod."
,,To teda mírně zaostáváme," podotkla jsem.
,,Žádná škoda," řekla Danča. ,,Děti jsou sice roztomilý a milí, ale taky uřvaní a smrdí."
,,Přesto je to záruka vašeho přežití, ne?" zajímal se Zero.
,,Pokud ho zvládnou vychovat, tak na tom není nic špatného. Jen se to podle mě občas podceňuje," vyjádřila jsem svůj názor. I mě děti občas vábí. Několikrát jsem se setkala s malými batolaty a říkala si, že by to nemuselo být tak špatné. Ale jejich nevinnosti a roztomilost je jen malá část jejich skutečné osobnosti. Ta zbylá, krutější, vás několik měsíců připraví o spánek a chuť do života.
Dalším stanoviště byl bowling. Zerovi se nejvíc líbili tabulky s čísli. Popravdě, když já hrála poprvé bowling, byla jsem jak dítě o Vánocích. Promyšlenost celé hry mě nadchla. Jásala jsem při každé shozené kuželce. ¨
,,Fajn, takže," chopila se slova Petra, která evidentně hodlala Zerovi hru vysvětlit. Přitom její hody sebou nesli riziko proražení parket drah. Její styl hodu byl švihnout s rukou, jak při volejbalu a hodit kouli, co nejdál.
,,Nechci rušit tvoji lekci," řekla jsem. ,,Ale co kdyby mu to vysvětlil někdo jiný. Někdo, kdo to hraje dýl."
,,Máš pocit, že to snad neumím?" zamračila se Petra.
,,No, můžu jenom říct, že máš, že ty prkna jsou tak odolný. Ono se tomu říká bowling kvůli koulím, který se mají koulet, a ne kvůli granátům, kterými máš bombardovat nevinnou dráhu."
,,Fajn, tak do toho ty mistře," vyštěkla a šla si sednout ke stolku. Však ono jí to za chvíli přejde.
Mezitím jsme se s Dančou dali do vysvětlování. Zero princip hry pochopil rychle a na nováčka si vedl velmi dobře. Petra se samozřejmě zapojila taky a udělala čest své bowlingové pověsti. Několik žlábků a pár varujících grimas od paní za pultem.
,,Jen čekám, kdy nás tam zakážou chodit," zamyslela jsem se.
,,Ale prosím tě, nebylo to tak hrozný," prohlásila Petra.
,,Tvůj poslední ,,hod,," naznačila Danča uvozovky. ,,Byl slyšet ve vedlejší herně. Přišli se zeptat, jestli nám tu nevybouchla bomba."
,,No jo, nemaj ty koule dělat tak tvrdý. Proč nejsou třeba z polystyrenu?"
,,No, to by pak ty kuželky museli být z peří," podotkla jsem.
,,Pak nemaj být ty parkety tak… dřevěný. Co třeba matrace?"
,,Nastuduj si vlastnosti různých povrchů, jo?" poradila jsem ji a přidala do kroku. Vyhládlo mi a nehodlala jsem stát nějak extra velkou frontu na super sýrovou pizzu. Alkohol se nemá pít na prázdný žaludek a byla jsem si jistá, že po drtivé prohře nás Petra uvrtá do nějakého pořádného drinku.

Bylo něco po půlnoci, když jsme se ploužili k Petře domů. Vcelku střízlivý a v relativně dobré náladě.
,,Asi mi hoří krk," postěžovala si s úsměvem Danča.
,,Musím uznat, že vaše kombinace alkoholických nápojů jsou zajímavé," poznamenal Zero. Jeho imunita vůči alkoholu byla vskutku obdivuhodná. Zvládl ochutnat téměř celý alkoholický lístek.
,,No jo, ta tvoje výdrž taky. Jakože toho dokážeš tolik vychlastat a nic to s tebou nedělá."
,,Můj organismu pracuje na jiném principu než váš. Pro moje tělo je každá vaše tekutina, jak obyčejná voda s cukrem."
,,To je výhoda," usoudila jsem. ,,Pro někoho určitě. Já jsem začala něco pociťovat už při čtvrtý skleničce."
,,Naše Sandy je zřejmě trochu přiopilá, co?" usmála se Petra.
,,Jestli jo, tak je to špatný pro tebe a tvoji velkou hubu."
,,Už jí nic nedávejte, nebo nás ve spánku rozcupuje," poradila všem Petra.
,,To, že jsem náměsíčná neznamená, že vezmu nůžky a rozstříhám vás na kabátek."
,,Myslím, že se na noc zamknu," prohlásila Danča.
,,Tak hele, to není vtipný," podívala jsem se na Petru. ,,Plus… nějaký zamčený dveře by mě nezastavili.
Došli jsme k domu a Petra začal hledat klíče.
,,Tak v kolik ti startuje raketoplán," zeptala se.
,,Bude nejlepší, když odletím za svítání."
,,Ok, v pět tam budem," kývla a odemkla dveře. ,,Tak zatím." Rozloučili jsme se a zatímco my jsme vklouzli do vytopeného domečku, Zero zamířil k lesu.
,,Lidi, mě se ani nechce spát," řekla Petra a zamířila do kuchyně.
,,Jo," souhlasila jsem. ,,Nějak se mi nechce prospat poslední čtyři hodiny, co máme mimozemšťana za domem."
,,Máš depku?"
,,Proč?"
,,Že odjíždí. Víš něco jiného je jiný stát, ale jiná galaxie? Tady vztah na dálku nemá šanci."
,,Sklapni. Já ho přece nemiluju, jen se mi… líbí a tak."
,,Je s ním sranda, co?" ušklíbla se Petra.
,,Haha, občas je lepší, když ti naslouchá, než když ze sebe vypouští trapný vtipy."
,,Máš pravdu, takovejch je málo," kývla Danča. ,,Teď chápu výraz ,spadnout z Marsu,."
,,Tak si dáme něco k jídlu a pustíme nějakej film," navrhla jsem, abych změnila téma.
,,No jasně, máme v sobě velkej popcorn a notnou dávku romantické komedie, ale člověk nikdy nemá dost," zamířila Petra k ledničce. ,,Takže tu máme máslo… hořčici a… něco, co bývalo sýrem," vytáhla podivně zelený kus něčeho. ,,Ale bacha, pořád jsou tu hranolky. Celej pytel."
,,Super, už žhavím troubu," rozzářili se Danče oči.
O půl hoďky později jsme seděli usazené před telkou a ládovali se bramborovým potěšením.

Ani nevím, co mě vzbudilo. Snad bolest hlavy. Vím, ale přesně, co vzbudilo ostatní. Když jsem se totiž podívala na hodiny, vykřikla jsem.
,,Co ječíš?" zamumlala Petra.
,,Je půl šestý," strčila jsem ji budík před nos. ,,Zvedněte ty svý zadky, nebo nám uletí." Líp to znělo v hlavě.
,,No jo, už vstáváme. Naše Sandy nesmí zmeškat svého prince."
,,Hele, sarkasmus si nech na po tom," vyštěkla jsem a snažila se najít bundu. Po pár minutách jsme se přece jen zvládli seskupit a zamířit do lesa.
,,Klid, jak ho znám, bez rozloučení by neodjel," uklidnila mě Petra.
,,Já proste nemám ráda, když někdo odjede, aniž bych mu mohla popřát třeba jen hodně štěstí."
,,Máš v tom praxi, co?"
,,Jo, asi se tím začnu živit."
Naštěstí jsme přišli, nebo spíš přiběhli, včas. Zero stál pořád před svou lodí. Čekali jsme výčitky, ale mimozemšťani si na ně zřejmě nepotrpí.
,,Jsem rád, že jste přišli," usmál se. ,,Mám pro vás dárek na rozloučenou a je to taky vyjádření díků."
,,Tak přece jen se to vstávání vyplatilo," řekla Petra.
,,No tak," šťouchla jsem ji loktem do žeber. ,,To je pěkný, ale my pro tebe nic nemáme."
,,Včerejší večer a vůbec celý týden byl opravdu zajímavý. Poznal jsem vaši školu, způsob života mladých lidí. Původně jsem měl sice studovat podmořský život, ale jsem si jistý, že mi s mými poznatky o životě tady, zmírní trest."
,,Trest? Oni tě potrestají?"
,,Nejspíš ano. Ovšem nemusíte mít strach, u nás se nezavírá nebo tak. Zřejmě mi přidělí nějaký výzkum."
,,A zločinci všech zemí se hrnou k vám," řekla Petra.
,,Nemám moc času, takže," začal a podal nám tři krabičky. Nevím sice, kde se tu vzali, ale hádám, že podstatnější bylo, co je v nich.
,,No tak dík," vzala si Petra jednu krabičku. ,,Vyskočí z ní na nás nějakej červ?"
,,Ne, i když u nás je darování mazlíčka projevem náklonnosti."
,,Super."
,,Opravdu v tom není žádný červ či jiný živý tvor," ujistil nás, když viděl, že se nějak nemáme k otvírání.
,,Jasně, tak do toho," pronesla jsem povzbudivě a otevřela krabičku. ,,Páni."
,,Co? Lavra?" naklonila se ke Danča.
,,Ne, to je… no nevím sice, co přesně to je, ale je to krásný," řekla jsem a vytáhla z krabičky přívěsek. Byl to nějaký kámen asi tři centimetry dlouhý, tloušťkou připomínající tužku. Co na něm ale bylo zvláštní, byla barva. Můj měl tmavomodrý odstín, ale tak nějak zvláštně se v přívěsku pohyboval. Jako voda. Dokonce tam byly i bublinky.
,,Jsou super," řekl Petra, která si prohlížela svůj rudý. Danča zase dostala zelený. Zero perfektně vystihl naše oblíbené barvy.
,,Co je to za kámen? Podle mě to totiž není odsud. Z naší Země," podotkla jsem.
,,Je to z naší planety. Říkáme tomu Amfitryón."
,,Amfitryón?"
,,Je to jméno z pověstí, která se váže k hvězdě Sírius. Je součástí souhvězdí, kterému se říkalo Lailapes. Podle legendy to byl pes s schopností ulovit jakékoliv zvíře. Král Amfitryón, který byl nevlastní otec Héraklův, ho sebou jednou vzal na lov, aby ulovil chytrou lišku. Nakonec vše rozhodl bůh Zeus, který obě zvířata umístil na opačné strany oblohy," vysvětlil. ,,Ten kámen se těží v místech, kde sídlil jeho palác. Jeho barva se změní podle nositele."
,,Aha, proto máme každá svoji oblíbenou barvu. Chytrý," usmála jsem se.
,,Takhle nikdy nezapomenete, doufám."
,,Jo, lidská rasa má tendenci zapomínat," přiznala se Petra. ,,Ani si nepamatuju, co jsem včera obědvala." Byla jsem na tom podobně. Co jsem si nenapsala, to jsem neudělala. Ale tohle, poslední týden, bych nikdy z paměti nevytrousila. I přesto jsem byla za dárek vděčná. Byl moc krásný.
,,Moc děkujeme," řekla Danča.
,,Není zač," usmál se, přistoupil ke mně a opatrně mi vzal z ruky přívěsek. ,,Ad Infinitum," řekl a pověsil mi kámen kolem krku. Možná nebyl světový komik, ale dokázal vzít vítr z plachet.
,,Pardon, ale co to znamená?" zeptala se Petra.
,,Na věčnost," řekl. ,,Ve velmi volném překladu," dodal s úsměvem.
,,Začínáš se mi líbit," uznala Petra.
,,Vážím si tvého názoru. Takže už budu muset jít."
,,Tak přeju šťastný let. Žádný turbulence a hlavně ať trefíš domů."
,,Vaše kamarádka má opravdu zvláštní způsoby loučení," sdělil nám Zero.
,,No jo, vyučená loučitelka," pokrčila jsem rameny. ,,Ale taky ti přeju šťastnou cestu. Zřejmě se už neuvidíme. A pokud ano, ty bude pořád mladej a nám už bude vrásčit nos. No, tak sbohem," natáhla jsem k němu ruku na rozloučenou.
,,Měl jsem za to, že se v těchhle chvílích objímáte."
,,No to sice ano, ale…" odmlčela jsem se. Jak bych měla tu větu dokončit?
,,Tak se měj kámo," natáhla Petra k Zerovi ruce, objala ho a přátelsky poplácala po zádech. ,,A brnkni nám."
,,Sice nevím, co znamená ,brkni nám, ale určitě to udělám," kývl Zero a přijal objetí i od Danči. ,,A při příští návštěvě Země si pořídím slangový slovník," dodal a přistoupil ke mně. ,,Mám ti podat ruku nebo přijmeš vřelejší gesto na rozloučení."
,,Na co slovník? Jsi jak učebnice češtiny," usmála jsem se a objala ho.
,,Ať jsi tím myslela cokoliv, tak ti děkuji."
,,Tak, se měj. A pozdravuj doma." Zero se naposledy usmál a pak zamířil k lodi. Ve filmech jsme často viděl, jak přistane UFO na louce, dveře se otevřou a odněkud z neznáme se objeví kouř a záře, jak z vánočního stromečku. Pak vystoupí E.T. a upře na vás svoje černé, lesklé oči velikosti ragbyového míče.
V Zerově případě se jen otevřou dveře a Zero nastoupí, jak do autobusu. Bez kouře, bez světel, za to s se slzami na krajíčku.
,,Řekla bych vrátí se, ale nerada lžu," dala mi Petra ruku kolem ramen. ,,Místo toho řeknu, abys nebrečela pro blbého mimoňa."
,,Já přece nebrečím. Jen mi slzí oči," namítla jsem.
,,Aha."
,,Loučení mě vždycky dojme."
,,Vždyť u Erika si nebrečela," zavzpomínala Danča.
,,No jo, srovnávej Erika, kterej jel jen na Novej Zéland s někým, kdo odletěl do jiné galaxie."
,,Řeklas, že ho nemiluješ," připomněla mi Petra.
,,Však taky ne. Jen mi byl blízký."
,,Během týdne?"
,,Dokázal člověku otevřít srdce."
,,Jasně, vzal skalpel a už to jelo."
,,Obrazně řečeno. Prostě… byl fajn. Dobře se s ním povídalo a když mluvil on, něco se člověk dozví a nemá chuť spáchat sebevraždu. Prostě byl fajn, tečka."
,,Máš pravdu. A na bytost z vesmíru vypadal dobře."
,,A ty přívěsky jsou super," přidala se Danča.
,,Jo," kývla jsem. ,,Tak, půjdeme se nasnídat? Už mi pěkně kručí v žaludku."
Les jsme opouštěly s zvláštními pocity. Kde to začíná, tam to i končí. I když jsme měli možná děravou paměť a kde jaký test nebo úkol se ztratí v nenávratnu, poslední týden bude bezpečně uložen v zásuvce pravé hemisféry.

Uběhli tři měsíce a zásuvka s týdenními vzpomínkami na Zera by stále plná. Občas jsme si s holkama povídali o nejlepších momentech. Přece jen Zerova návštěva byla jedna velká legrace.
Občas v noci, když nebylo zataženo, jsem se dívala z okna a očima pátrala po oné hvězdě. Nejjasnější hvězdě noční oblohy a souhvězdí Canis Maior. Sírius.
,,Ad Infinitum," zašeptala jsem a zatáhla záclony. Pořád jsem věřila, že jednou zase uvidíme záři a uslyšíme onen hlas, který nešetří zdvořilými slůvky. Jednou určitě. Co na tom jestli nám bude osmdesát a nebudeme si pamatovat kudy na záchod. Vzpomínky na Zera nevymaže ani zub času.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 14. března 2012 v 21:18 | Reagovat

kyááá to bylo skvělííí :D

2 Nelie Nelie | E-mail | Web | 16. března 2012 v 12:22 | Reagovat

[1]: Děkuju. Potěšilo mě to o to víc, že tenhle žánr vůbec nepíšu, takže je pro mě tahle povídka tak trochu jedinečná :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama