Kapitola 1

7. ledna 2011 v 15:32 | Nelie |  Dítě Vyvolených
Napsáno: První kapitola v roce 2008/druhá a třetí v roce 2010/pokračování se plánuje
Žánr: Fantasy, Sci-fi
Obsah: Obyčejná dívka se jednoho dne dozví svůj původ, svoji minulost a svůj osud. Může přijmout pomoc a smířit se s tím, nebo to ignorovat a čekat až ji dostanou.

Slunce svítí, teploměr ukazuje příjemných 23 stupňů a vaše rádio vás vítá do dalšího dne!
Zůstaňte s námi a užijte si další jarní den.
"Užijte si den? To má být snad vtip?!" nadávala jsem při chůzi. S obličej zabořeným do učebnice mě po vydlážděném chodníku vedla jen moje intuice.
Tohle nebyl zrovna vhodný den na opalování a užívání sluníčka. Společně se svými dvaceti sedmi spolužáky budu v příštích minutách psát test a vzhledem k nasbíraným neúspěchům jsem se musela dneska obzvlášť snažit.
"… se řídí třemi zákony," opakovala jsem si, když jsem najednou do někoho vrazila. Zamumlala jsem skoro neslyšné pardon a pokračovala v cestě. "… druhý zákon vychází z předchozího…" vycházelo z mých úst, když jsem znovu do někoho vrazila. Zamumlala jsem další omluvu, ale zdálo se že dotyčný mě odmítal pustit dál. Zvedla jse hlavu a podívala se před sebe. Není divu, že jsem nemohla dál. V cestě mi stály tří metrové dřevené dveře od školy.
Zaklapla jsem učebnici a vzala za kliku dveří. Ta byla, ve snaze vypadat vznešeněji, nabarvena zlatou barvou. A její velikost daleko přesahovala jakoukoliv dlaň.
Dveře zavrzaly a do tiché místnosti pronikl hluk okolního světa. S hlasitým bouchnutím se do místnosti vrátil původní klid. Božský klid.
Prošla jsem dalšími dveřmi na chodbu a pak se vydala po schodech nahoru. Ve škole byl zatím ticho... před bouří. Chodby byly prázdné a třídy ještě zamknuté. Bylo příliš brzo na nějaké známky života. Zatím to tu působilo spíše jako opuštěné skladiště.
Zavřel jsem učebnice a vytáhla s kapsy džínové bundy klíče. Byla jsem něco jako klíčník třídy. Ráno jsem třídu odemykala a odpoledne zase zamykala. Ovšem spolužáci si dokázali poradit i beze mě. Dveře už zažili své, takže stačilo takových šedesát kilo a měli jste cestu volnou.
Vešla jsem dovnitř a zasedla své obvyklé místo. Okupovala jsem ho už třetím rokem a na opěrce chybělo jen vyryté jméno Ema. Tedy moje jméno. 
Zahleděla jsem se na učebnici, která ležela přede mnou. Že bych to uměla se teda říct nedalo. Já ale málokdy co vzdávala. Totálně jsem v tom plavala. Jak jsem vůbec dokázala prolézt prvním pololetím.
Asi jsem si měla včerejší večerní film opustit. Ale přiznejme si... zábava vs. škola... máme jásného vítěze.
"Ach jo," povzdychla jsem si a podepřela hlavu rukama. Učebnice před ní jakoby se mi vysmívala. Velká písmena na ní, hlásající slovo Fyzika, se mi vrývala do hlavy a připomínala mi, jak se čas neúprosně krátí.
Dostala jsem nápad, poslední záchrané lano. Schody do druhého patra jsem brala po dvou a zastavila se až před kabinetem. Snažila jsem se popadnout dech, nechzdejší schody mě vždycky dostali. Nasadila jsem milý úsměv plný nevinnosti a odvážila se zaklepat. Ozvalo se dále a já mohla vejít.
O pár minut později jsem vycházela ven snad ještě skleslejší než předtím. Měla jsem sto chutí ty dveře rozporcovat na párátka. Můj původní plán bylo pokusit se test přeložit, kolikrát se to i povedlo. Dnes ale ne, dnes si na nás prostě musí smlsnout.
Vrátila jsem se do třídy, která už nebyla ani zdaleka tak tichá a poklidná jak před pět minutami.
Těsně kolem jmojí hlavy proletělo cosi červeného, což jsem tipla na jablko, a rozpláclo se to zeď za ní.
Pro viníky jsem nemusela chodit daleko. V rohu zadní stěny stál spolužák s atlasem v ruce, v pozici odpalovače. Před tabulí pak stál nadhazovač.
Než jsem se stačila vzpamatovat, ozvala se čvachtavá rána a o zeď se rozpláclo další jablko.
Třetí jablko se vychýlilo z dráhy a proletělo, naštěstí, otevřeným oknem.
"Dneska jsou ve formě," zhodnotila jsem jejich nadšené výrazy a sedla si na místo. Moje sousedka ani nezvedla oči od učebnice.
"Jsem na tom tak špatně, že i slepej by to napsal líp," řekla místo pozdravu a otočila stránku. "Stačil by mi jeden den navíc!" zasnila se.
"Kde myslíš, že jsem teď byla," oznámila jsem jí a sama si znovu otevřela učebnici.
"A?"
"Viděla jsi Titanic, ne?" To jako odpověď stačilo.
"Dobrý den. Posaďte se." Otřepaná fráze každého profesora na škole. Zahajuje nejen celou hodinu, ale i čtyřicet pět minut neustálého, a u někoho zbytečného, vtloukání informací do hlav. "Rozdejte si papíry a nezapomeňte se podepsat! Anonymy odmítám luštit," upozornila je. "Je to test, takže konzultace s sousedy nebo papírky vyžeňte z hlavy!"
Přede mnou přstál čistě bílý papír, stejně jako před Zoe.
"Bílá by měla zůstat bílou," pokusila jsem se o vtip a do rohu papíru naškrábala svoje jméno.
"V mém případ to nebude problém," řekla Zoe a položila tužku. Kromě jména, třídy a data zel papír prázdnotou.
"Sami děvčata," upozornila je profesorka a ostře se na ně podívala.
"Fúrie jedna," zaklela Zoe.
"Přidala bych ještě šeredná," zamračila jsem se.
Po zbytek hodiny z nnás profesorka nespustila oči. V duchu jsem ji proklínala a posílala ke všem čertům. Celou tuhle kombinaci jsem ještě doplnila bodavým pohledem a ťukáním tužky o lavici.
"Nechápu proč na nás tak zírá," pošeptala jsem Zoe.
"Já nechápu tenhle test," odpověděla a vypadalo to, že ho každou chvíli roztrhá na kousíčky.
Nakoukla jsem k ní a usoudila, že jsme na tom obě podobně. Vedle čísla jedna, značící první otázku, se nevinně culil jakýsi pokus o odpověď.
Školou se ozvalo bzučivé zvonění, které mě probudilo z transu. Podepírajíc si hlavu a myšlenkami kdesi mimo tento svět jsem ani nezaznamenala zbylý průběh hodiny. Test jsem odevzdala bez jakýchkoliv výčitek. Tu pětku mi tam mohla načmárat rovnou z fleku. Kupodivu jsem si z toho nic nedělala, i když mi to rapidně přiblíží možnost propadnutí. Koneckonců, do konce roku zbývaly ještě dva a půl měsíce. Pro mě dost času na to spravit skóre. Na opslední chvíly, jako vždy.
"Tak co nás čeká teď?" zeptala jsem se Zoe, když usedala na svoje místo.
"Hm," zaznělo jako odpověď.
"Hm? To zní jako matika."
"Hm."
"Co ta špatná nálada? Test máme za sebou tak by to chtělo úsměv," snažila jsem se ji povzbudit.
"Nebýt toho prokletého parchanta, tak skáču třeba metr dvacet," zabručela.
"Aha, už vím," vzpomněla si Ema. "Zkoušení, že?"
"Ty už jsi byla a další obětní beránek jsem já."
"Není to tak hrozný, jen… musíš ignorovat jeho pitomý vtípky a šum dvaceti sedmi puberťáků za sebou."
"Živě si vybavuju tebe předevčírem. Myslela jsem, že máš třesavku. A barva obličeje taky nebyla zrovna nejrůžovější," připomněla jí v jakém stavu řešila nedávno rovnici u tabuůe
"To byla jen přechodná fáze. Teď znovu překypuju optimismem, takže," řekla a vážně se na ni podívala "tam půjdeš a ukážeš tomu cynickýmu egoistovi, kdo je tu pán!"
"Připomenu ti to až se budu vracet s pětkou!"
"Žádná pětka nebude!" Nevypadalo to, že by ji přesvědčila. "Víš, jak říkáš, že jsme si hodně podobné?! Jestli je to aspoň z poloviny pravda, tak to zvládneš," pokusila se ji povzbudit.
"Hmm."
Rozhovor přerušilo zvonění. Do třídy vešel profesor. Ema ho přirovnávala k pštrosovi nebo pávovi.
Posadil se na vypolstrovanou židli za katedrou a rozprostřel si na stole svoje věci. Nikoho by nepřekvapilo kdyby si vytáhl balíček se svačinou. Když měl vše otevřené, podíval se po třídě a rukama tak nějak zamával, jako když kouzelník mává hůlkou nad kloboukem.
"Učebnice strana dvacet, příklad tři na zkoušení," pronesl a nejspíš si připadal jako v senátu. Znovu se podíval po třídě. Zastavil se u lavice Emy a Zoe. Ema se neubránila výsměšnému pousmání. Jeho výraz jí připadal jako skener, jako výraz soudce, který vás právě odsuzuje k doživotí.
Hned na to se zahleděl do sešitu. Pak znovu zvedl hlavu a znovu se zadíval k jejich lavici.
"Doufám, že ho z toho bude pořádně bolet za krkem," pošeptala Ema Zoe.
Naposledy se podíval do sešitu a když potřetí hodlal zabloudit pohledem k jejich lavici, měl už jasno koho dnes vyšle na popraviště.
"Slečna…" odmlčel se. Asi mu to připadalo neuvěřitelně napínavé. Ema se zahleděla do učebnice a začala si číst příklad nahlas. Toho chlapa nešnášela. Věděla, že Zoe půjde a přála by si nějak jí pomoct.
Viděla jak Zoe vstala. Ještě ji stihla pošeptat první krok, než se zdrceně doplahočila k tabuli. S trochu třesoucí se rukou si vzala křídu a zadívala se na dost amatérsky smazanou tabuli, kde ještě prosvítali zápisky z včerejška.
"Takže piště," začal profesor. Ema se sklonila nad svým sešitem a zapsala si příklad.
Pak se zadívala na Zoe, která právě dopsala příklad. Teď jen bezradně přešlapovala na místě a s mučednickým výrazem se dívala na tabuli, kde se na ni šklebili odmocniny.
"Zoe do toho," pošeptala Ema a soustředila se na každý tah ruky její kamarádky. První krok byl dobře. Ema se radostně usmála, zatímco profesor se snažil najít nějakou chybu. Ema se nenávistně podívala k katedře, kde si ten citrón cosi psal do sešitu. V hlavě ho proklínala a posílala až bůhví kam.
Profesorova hlava se zvedla a jako přesný laser probodl Emu očima. Ema raději sklopila hlavu a začala se věnovat příkladu. Stačilo jí pár minutek a na papíře se vyjímal výsledek dvakrát podtržený.
Zvedla hlavu a zadívala se na tabuli, kde přibylo pár čísel. Zoe vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Prsty měla bílé od křídy, jak už několikrát mazala svoje pokusy rukou.
"Myslím, že už to nemá cenu," řekl profesor. "Posaďte se." Zoe sklíčeně odložila křídu a pomalý krokem mířila k lavici.
"Hrozné," zhodnotil stav na tabuli "Za čtyři!" Emě připadalo jakoby se Zoe zmenšila na velikost hrášku. "Dál budeme pokračovat na straně třicet od příkladu dvanáct," řekl profesor a vstal. Došel k tabuli a napsal první z příkladů. Po zbytek hodiny k tabuli volal studenty, zatímco on jen seděl a případně někoho opravil.
Na Emu se, a do teď za to děkuje bohu, nedostalo.
Další hodina měla být čeština. Jediné, co Ema za celou hodinu postřehla, byly pohledy jejich profesorky. Upřímně už jí to lezlo krkem. Copak měla něco s obličejem? Zapomněla se namalovat?
"Proč na nás dneska všichni tak koukají?" zeptala se Ema Zoe.
"Jsou to mrchy," odpověděla jí, pořád v popuzení ze čtyřky z matiky.
Ema se procházela chodbami. Měli volnou hodinu a nuda ji donutila se zvednout a projít se po škole. Minula ředitelnu a zamířila do dalšího patra. Byl tu klid. Všichni byli buď venku nebo měli hodinu.
"Emo!" ozvalo se za ní. Ema se otočila. Přímo k ní běžela Zoe.
"Máš jít do kabinetu, okamžitě!" Zněla jakoby jí snad vyhrožovali.
"Co jsem zase provedla?" Ema sice nebyla svatá, ale rozhodně nehrála tenis s rajčaty.
"No, nevypadali zrovna potěšeně, ale o co jde nevím."
"No tak dík," řekla a zamířila do druhého patra. Před dveřmi se zastavila a chvíli zírala na kliku. Nadechla se a zaklepala. Než však stačila sama stisknout kliku, dveře se sami otevřely.
Emě kleslo sebevědomí pod bod mrazu. V místnosti byly snad všichni z profesorského sboru. Napočítala jich sedm. Čtyři profesoři, tři profesorky. Byli podivně seřazeni. Čtyři stáli vzadu u okna a před nimi stála profesorka fyziky, češtiny a profesor matiky.
"Posaď se," nabídl ji kdosi židli. Byla natolik vykolejená, že ani nevěděla kdo.
Ema došla k židli a posadila se. Pod všemi těmi pohledy si připadala jako zločinec.
"Ať je to cokoliv, neudělala jsem to," řekla. Nikdo neodpověděl, jenom se na ni dívali, jako na výstavního psa.
"Nejde o to, co jsi udělala," začala jedna profesorka češtiny. "Je tu něco, co musíš vědět."
"Jde o ten test z fyziky?" hádala
"Nejde o žádný test," zavrtěla hlavou.
"Jen tak mimochodem, máš z něj čtyři," skočila jim do řeči profesorka fyziky.  
"Super," řekla Ema.
"Tímhle tempem tu budem do Vánoc, takže se toho ujmu já," začal profesor matiky "Jak dlouho už chodíš do téhle školy?"
Ema nechápala kam tím míří. To ji jako zkouší z počtů.
"Teď sedmým rokem," odpověděla. Nastoupila sem z páté třídy a teď momentálně byla jakoby v třetím ročníku střední školy.
"Tak si představ, že tahle škola je něco jako institut na tvoji ochranu."
Ema se pousmála v dojmu, že je to nějaký vtip. Ovšem nikdy jiný se nesmál. Všichni byli tak vážní, že by se to dalo vážit.

by Nelie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeanne Jeanne | E-mail | Web | 7. ledna 2011 v 15:38 | Reagovat

začíná to dobře ;) nemůžu si pomoct, ale mám strašně ráda tvůj smysl pro humor, teda jestli to takhle můžu nazvat... ^_^ i přes nějaké ty chybičky je to moc pěkný :)

2 Kagome/Kurama Kagome/Kurama | Web | 7. ledna 2011 v 15:40 | Reagovat

Tý jo, to vypadá zajímavě...čekala jsem něco podobného XD Co nevidět se vrhnu na další kapitoly. Jen, to je tak schválně, že ze začátku jsi psala ich formou a pak jsi pokračovala v er formě? O_o Jinak pěkné, opět nesměl chybět tvůj typický humor :)

3 ElenEstel ElenEstel | 6. května 2011 v 20:48 | Reagovat

zajímavé jsem zvědavá co bude dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama