V zajetí

7. ledna 2011 v 15:14 |  Jednorázovky
Povídka použitá jako základ české mangy v sborníku Vejíř II.
Žánr: Lehce temné, menší pokus o humor
Napsáno: 2010
Obsah: Studentka Sophia si hledá přivýdělek ke škole. V novinách najde inzerát... praxe se nevyžaduje.
Rozhodne se to zkusit... v čem je ale háček?


Tma. Všude kolem mě byla jen tma. Nikdy jsem se jí nijak zvlášť nebála, ale teď mým tělem prostupovala jedna vlna strachu za druhou. Vyplňoval mě od konečků prstů až po temeno hlavy. Došlo mi, že mám zavřené oči a zatím jsem na tom nemínila nic měnit. Teprve až teď jsem si uvědomila tupou bolest hlavy. Zřejmě mě něčím omámily.
Chtěla jsem se pohnout, ale do něčeho jsem narazila. Bylo to tvrdé a obklopovalo mě to ze všech stran.
Napnula jsem špicky nohou. Palec se dotkl tvrdé stěny. Nemohl to být kov ani plast, povrch byl hrubější. Napadlo mě dřevo.
Neodvažovala jsem se otevřít oči. Přesto nebylo na výběr. Pokud jsem měla umřít, chtěla jsem vědět kde.
Pomalu jsem otevřela oči. Nevěděla jsem na co se připravit. Tma nebo naopak prudké světlo?!
Ani jedno ani druhé.
Z děsu, který mě naplňoval, jsem ani nepostřehla, že něco držím v ruce. Něco co vydává matné světlo, které akorát osvětlilo malý prostor v kterém jsem byla. Jen rohy byly temné a jakoby se zdroji světla vysmívali.
Zaostřila jsem a snažila se rozpoznat, kde jsem. Bílá svíčka, kterou jsem držela v ruce, mohla být vysoká tak deset centimetrů. Její plamen olizoval strop, který, jak se ukázalo, byl dřevěný.

Hlavou jsem se dotýkala jedné stěny a špickami nohou druhé. Po bocích jsem měla sotva pět centimetrů volného místa. Stěny se od ramen směrem dolů zužovaly, stejně jako nahoru k mojí hlavě. Tvarem se tedy nejvíc přibližoval nepravidelnému kosočtverci. Stačilo málo k vytvoření jakéhosi náčrtu v mojí hlavě, abych si domyslela, kde jsem. A věděla jsem i jak jsem se sem dostala a kdo za to nese vinnu. Stejně tak jsem věděla, že se odsud nedostanu. Udělala jsem chybu a za ní teď platím vlastní smrtí. Jmenuji se Sophia Robertsová a právě jsem byla pohřbena za živa.

,,Náplní vaší práce bude zvedaní telefonů, psaní dopisů a vyřizování jednoduchých záležitostí s kterými se váš nadřízený nemusí obtěžovat." Kývla jsem a jakmile se muž v obleku otočil zády, zamračila jsem se ně něj. Mluví se mnou jak s podřadným hmyzem. Kdo je ten jeho šéf? Ještě jsem ho neměla šanci vidět. Což jen přispělo k mé fantazii, která se rozjela na plné obrátky. Představovala jsem si menšího chlápka s pivním břichem, nasoukaným v šedých kalhotách a nažloutlé košili. Na hlavě se mu nejspíš tvoří pleš a vlasy, které na bocích hlavy zbyly, šedivý. V ruce má neustále kapesník, kterým si otírá pot z čela, protože kancelář je v čtvrtém patře a v budově není výtah. Navíc bylo léto a klimatizace nebyl nejspíš pojem, které by tu znaly. Nebo spíš si ho nemohli dovolit. Nejspíš proto taky nabízeli tak mizerný plat. Jenže jsem neměla na výběr. Byla to jediná práce, která se dala sehnat tak narychlo a navíc byli ochotni mě přijmout i když mám za sebou teprve tři semestry vysoké. Možná trochu divné, ale já to uvítala a nelámala jsem si hlavu s možnými nesrovnalostmi.
V okamžiku, kdy jsem viděla na internetu inzerát na práci sekretářky pro vedoucího místní pohřební služby, jsem neváhala. Slova ,,praxe není nutná,, mě zlákala a já jim okamžitě dala vědět, že mám zájem. Pohovor byl, nebo vlastně nebyl, formou vyplňování dotazníků a zkoumavého pohledu muže, který mě nyní provázel po velmi skromném zařízení.
Vypadalo to, že jsem jediná sekretářka ve firmě, jestli se tomu tak dalo říkat. Za celou dobu jsme nikoho nepotkala. Byl tu jen ten chlápek z nepříjemným pohledem, já a ten již tolikrát zmíněný šéf. Navíc celý prostor spíš připomínal menší byt. Kancelář, kam jsem neměla dovoleno nakouknout, můj maličký prostor, který zároveň sloužil jako vstupní hala. Takže první, co lidé uvidí, když vejdou, bude můj znuděný výraz. Pak tu byli záchodky jen s dvěmi kabinkami. Navíc nebyli označené pro koho jsou a uvnitř, no… dalo by se říct, že pitný režim v pracovní době zminimalizuju. Pak tu byl sklad, tedy aspoň tak mi zamčené dveře představil. Toť vše. To byla celá krása pohřební firmy v které následující měsíce budu zvedat telefony.
,,Pokud tedy nemáte další otázky, můžete jít. Nástup je zítra v devět ráno. Radím vám přijít včas, šéf nemá rád nedochvilnost. Takže pokud nechcete přijít o práci-"
,,Mám přijít včas," doplnila jsem ho, čímž jsem si vysložila hluboké zamračení.
,,Jistě. Zdá se, že chápete." Jak jinak, když mi to pořád opakuje. ,,Tak, tedy, uvidíme se zítra ráno."
,,Budu se těšit," řekla jsem a nasadila falešný úsmev. Uklidňovala jsem se, že je to jen dočasné. Dokončím školu a najdu si něco lepšího. Něco se záchodem a lidmi.

Bylo přesně osm padesát pět, když jsem se hlubokými nádechy a výdechy snažila načerpat, co nejvíce vzduchu. Přiznávám, že nejsem žádná atletka a moje tělo bylo natolik rozmazlené výtahem, že čtyři patra pro mě byli skutečnou překážkou.
Očekávala jsem, že konečně potkám svého nadřízeného. Třeba pár rad ohledně mojí práce, nějaká pravidla, která bych mě striktně dodržovat. Ale nic. Byla jsem tu zcela sama. Jen já, čtyři stěny, troje dveře a dle všeho můj stůl, který by se dal považovat za jedinou dekoraci v okruhu sta metrů.
Zasedla jsem za stůl a zadívala se na monitor, kupodivu, zapnutého počítače. Na ploše bylo jen několik ikon. Kromě těch obvyklých, jako internet, tu byla jen jediná složka s názvem Zákazníci.
,,Možná seznam zesnulých," řekla jsem si na povzbuzení. Protože přesně tohle tu budu potřebovat nejvíc. Zřejmě tu podlehnu i samomluvě.
Nevěděla jsem přesně, co mám dělat. Byla jsem sekretářka, ale na co je sekretářka bez šéfa. Nezbývalo mi než tu sedět a zírat do prázdna.
Kromě počítače jsem měla na stole ještě bloček s zalepovacími papírky, jednu tužku a telefon.

,,Loňský rok, zřejmě zisky neoplýval," zauvažovala jsem nahlas. ,,Zřejmě malá úmrtnost." Trochu nevhodné téma na vtípky a zřejmě ani vůbec ne vtipné, ale nějak jsem se zabavit mohla.

Zrovna jsem se pilně učila rysy Světového realismu, když jsem uslyšela zvuk spásy. Telefon zvonil. Poprvé za těch pět dní se tu ozval nějaký zvuk, který poukazoval na život venku.
,,Prosím?" Hovor netrval nijak rekordně dlouho. Nějaký Tom Jones si jen chtěl objednat rakev a ujistit se, že bude do týdne doručena na určenou adresu. Přesvědčila jsem ho, že vše bude v pořádku. Co by se mohlo pokazit, když to byla jediná věc, kterou tu budu zařizovat.
Na papírku před sebou jsem měla adresu a číslo z katalogu. V ne příliš rozsáhlém seznamu rakví jsem našla tu jeho. Jmenovala se Západ slunce.
,,Opravdu poetické. Tady se projevil něčí smysl pro humor."
Došlo mi, že tohle nebude moje stálé zaměstnání. Narodila jsem se jako veselá a optimisticky založená osoba. Tohle nebyl job pro mě.
Když už jsem tu trávila svoje nejlepší minuty života, rozhodla jsem se je využít nějak užitečně. Kromě mě zela budova prázdnotou a nikdo mě sem nechodil kontrolovat. Takže, i přestože by mi za tohle hrozil vyhazov, jsem se rozhodla brouzdat po internetu a hledat novou práci. Nějakou praxi už jsem měla a když trochu přimhouřím oko, dalo by se z toho vytěžit několika měsíční zaměstnání coby sekretářka v lidmi velmi využívaném oboru. No, asi bych ty oči musela obě zavřít.
Když jsem před měsícem hledala práci, připadali mi všechny fádní, s malým platem a příliš vysokými nároky. Po těch pár dnech tu jakoby mi všechny byly šité na míru.
Do oka mi padla hledaná výpomoc v knihkupectví. Studovala jsem literaturu, což bude určitě moje plus.
V rychlosti jsem poslala odpověď a vrátila se k svojí práci. Nebo spíše ,,práci".
O deset dní později jsem zažila svoji první stížnost. A to pořádně hlučnou.
Muž, který jakoby vypadl z filmu Muži v černém, se vřítil do místnosti jako uragán. Ani se neobtěžoval představit. Rovnou přešel k mému stolu a rozzuřeně do něj uhodil rukou. Mě to jako vizitka stačilo.
,,Přejete si?" pokusila jsem se působit profesionálně. Onen muž mi sice málem udělal ze stolu dřevo na podpal, ale i tak jsem se pokusila vypadat neprůstřelně.
,,Jsem Tom Jones," pronesl hrdě.
,,Aha." Obličej se mi zkřivil do podivné grimasy, jak jsem se snažila potlačit smích. V telefonu mi to tak nepřišlo, ale na živo jsem si uvědomila, jak groteskní jméno pan Jones má. ,,A mýte přání?"
,,Jsem Tom Jones," zopakoval s notnou dávkou vzteku. Teď připomínal rozzuřeného býka. A já jsem zřejmě byla velký kus rudého hadru. ,,Moje objednávka," dodal.
,,Vaše objednávka," řekla jsem doufajíc, že ta myšlenka nějak pokračuje. Ale pan Jones zřejmě nedokázal sestavit větu delší než tři slova. ,,Západ slunce," vzpomněla jsem si. Už jsem si připadala jako on. ,,Něco v nepořádku?"
,,Všechno."
,,Jasně." Tím mi opravdu hodně pomohl. ,,Vaše objednávka snad nebyla doručena?" zeptala jsem se zatímco jsem v počítači lovila jeho jméno.
,,Byl bych tu, kdyby byla?!" Zvedla jsem oči od počítači a přeměřila si ho od hlavy k patě. Vypadal o něco klidněji, ale z jeho postoje se dalo stále vyčíst, že je z mé kanceláře schopný udělat kůlničku na dříví.
,,Promiňte, já jsem tu nová a tohle byla moje první objednávka. Nevím, kde se co pokazilo." Opravdu jsem nechápala, kde se stala chyba. Vyplnila jsem formulář i s číslem objednávky a předala ji Havranovi (tak jsem začala říkat tomu dědkovi, co mě tu první den provázel).
,,Vy jste tu nová," zopakoval po mě jako papoušek. Jeho tón i pohled byly najednou přívětivější. ,,Myslím, že ještě pár dní počkám.
Vyplatí se to," usmál se a poodstoupil od mého stolu. Teď jsem si připadala jak kus masa na zlatém podnose. Tvářil se, jak kdyby mě chtěl sníst. ,,Nashledanou," rozloučil se zdvořile a pokojně opustil místnost. Sice jsem byla ráda, že nemám na krku cholerika, ale co že najednou taková změna?!
Raději jsem hned zavolala Havranovi, který mě ujistil že se nemusím bát. Vše potřebné prý zařídí a s panem Jonesem se sejde. Bylo zcela jasné, proč je tak milý a nápomocný. Podlejzá, abych hned po prvním průšvihu neodešla. Koneckonců to nebyla moje vina, ale jeho. Má proč se kát.
Když bylo po všem, došlo mi že zase nemám co na práci. Jakási akcička s panem Jonesem byla zažehnána a na mě zas zbyla jen nuda.

Další den jsem měla jasně stanovený cíl. Prošmejdit onu třetí místnost. Věděla jsem, že je zamčená, ale od toho jsou klíče. Jeho hledání mě určitě zabaví.
Pří vstupu jsem dělala co možná největší hluk. Dveřmi jsem za sebou doslova třískla, židli jsem málem odhodila na druhou stranu místnosti, když jsem ji odsunovala od stolu, a to nemluvím o stolu, který se pod nárazem mojí tašky otřásl jak L. A. při zemětřesení.
Zpozorněla jsem a snažila se zachytit jakýkoliv zvuk. Ale kromě tlukotu mého srdce, bylo v celém patře ticho.
Došla jsem k dveřím do šéfovi kanceláře a zkusmo zaťukala. Když se ani po druhém pokusu nikdo neozval, dodala jsem si odvahy a vešla dovnitř.
Musela jsem žasnout. Místnost byla zařízena přepychově. Kožená křesla v rohu místnosti s skleněným stolkem uprostřed, kancelářský stůl z masivního dřeva a na něm zřejmě jeden z nejdražších počítačů. Spoustu doplňků, obrazů a květin, které byly kupodivu dobře udržovány, i když jsem tady dlouho nikoho neviděla.
,,Možná sem chodí někdo uklízet v noci," zamyslela jsem se. Přešla jsem ke stolu a přejela prstem po ploše. Ani smítko prachu. A tak málo prostoru. Jeho stůl byl plný věcí, které na kancelářském stole mají být. Dokonce i tam měl i plný bloček malých pestrobarevných lepících papírků. ,,A já si dokonce musím nosit vlastní tužku." Tu jedinou mě přidělenou jsem totiž samou nudou ohlodala až k tuze.
Opatrně jsem otevřela první šuplík. Bingo! Nahoře, na hromádce papírů, si to velebil klíč s štítkem Evidence. Bylo dost možný, že je to klíč od něčeho úplne jiného, ale to mi bylo jedno. Za zkoušku nic nedám.
Vzala jsem klíč a opustila kancelář. Zatím jsem necítila žádné výčitky, i když jsem vlastně narušila šéfovo soukromí a ukradla věc z jeho zásuvky. Já na to ale pohlížela spíš jak na dočasnou půjčku v zájmu firmy.
Klíč přesně padl do zámku a dveře se s cvaknutím otevřely.
No, upřímně jsem čekala něco víc, než to co jsem málem musela hledat lupou. Jen malá krabice položená uprostřed malé místnosti.
Byla jsem trochu zklamaná. Čekala jsem police plné věcí
k prošmejdění a zatím najdu jen krabici od bot.
No co, darovanému koni na zuby nehleď.
Sehnula jsem se k krabici a nadzvedla víko. Byla plná jakýchsi papírů, díky fotografii v rohu velmi podobným životopisům.
Rozhodnuta zjistit víc jsem si klekla na kolena a list po listu začala probírat dokumenty.
Kromě personálních údaju nebyly nijak zvlášť zajímavé. Možná to bylo tím, že jsem tomu houby rozuměla. Všude samé lékařské termíny. A to podivné razítko na vedle fotografie. ODEBRÁNO. Co odebráno? Navíc, ty dívky na fotografiích (podivné, že tu nebyl ani jeden muž) mi byly odněkud povědomé.
Uslyšela jsem bouchnutí dveří. Rychle jsem začala skládat papíry zpátky do krabice, ale ruce se mi natolik třásly strachem z odhalení, že jsem je jen ještě víc rozházela.
,,Slečno Robertsová," zaslechla jsem za sebou. Zbývající papíry mi vypadly z ruky. Teď bylo jedno, co se s nimi stane.
Srdce mi divoce bušilo, ale proč vlastně? Ano, sice jsem se vloupala do kanceláře, která pro mě byla tabu a ukradla klíč, ale za to mi hrozí maximálně vyhazov. Tak proč jsem se třásla strachem, jakoby se mi právě odpočítávali poslední minuty života?
,,Já se…" pomalu jsem se otočila připravena čelit hněvu z porušení pravidel. Nestihla jsem ale ani dokončit omluvu, když se mi před očima mihl šedý záblesk a mě pohltila tma.

V hlavě mi probleskli události posledních týdnů. Teď, pár minut před smrtí, jsem si v hlavě poskládala všechny části skládačky.
Zachvátila mě panika a začala jsem hystericky křičet. Chtěla jsem začít bušit do víka, ale díky nedostatku prostoru jsem sebou spíš jen cukala.
Trvalo to sotva pár vteřin, pak mi došli síly. Zahleděla jsem se na svíčku v ruce. Naštěstí stále hořela. Na chvíli mě napadlo zkusit propálit plamenem díru do víka. Ale zavrhla jsem to dřív, než jsem to zkusila. Plamínek vs. dekl od rakve. Kdo to asi vyhraje?
Začala jsem přemýšlet, co všechno do mě nalili, že necítím žádnou bolest. Teď jsem byla vděčná za malý prostor. Jinak bych se snažila nahmatat čerstvé jizvy a přepadl by mě další záchvat hysterie.
Snažila jsem se vyčistit si mysl a začít racionálně uvažovat. Bohužel fakt, že se odsud nedostanu ve mně vyvolával další návaly hysterie.
Každého určitě jednou napadlo, jaké je to umírat. Jak se přitom člověk cítí a jestli mu opravdu před očima přeběhne celý život.
Strach se ve mě mísil s touhou mlátit do všeho kolem sebe. Co se týče vzpomínek, dokázala jsem myslet jen na ty dny mojí poslední práce.
Říkala jsem si, jak jsem mohla být tak slepá a hloupá. Samozřejmě tehdy bylo nemožné poznat, co se za vším skrývá, ale znáte to. Něco se stalo a vy si, i když jste to nijak nemohli ovlivnit, říkáte jak to že jsem to nepoznala.
Vzpomněla jsem si, jak jsem v novinách četla o zmizeních, jak v televizi ukazovali záběry mrtvých dívek a jak hlavním tématem internetových zpráv byl neznámý vrah. Všechno to mělo společného jmenovatele, kterého ale nikdo neobjeví.
Uvažovala jsem, jestli ty zbývající dívky taky vše odhalili až pár minut před smrtí. Jestli měli aspoň možnost na chvíli proklínat viníka.
Vlastně jsem ani netušila, kdo přesně za tímhle stojí. Údajný šéf pro mě byl stále záhadou. Mohl být vymyšlený a celou tuhle nechutnost mohl vést Havran. Nebo Prostě jen stál celou dobu v pozadí odmítajíc si ušpinit ruce a na konci jen shrábl peníze. Těžko říct, co z toho bylo horší.
Plamínek svíčky už mlel z posledního. Tak jako mě, i jemu docházel dech. Nic jsem ale necítila, žádný tlak na prsou nebo jakýkoliv jiný příznak nedostatku vzduchu. To co do mě napumpovali tlumilo opravdu všechno. I moji vlastní smrt.

by Nelie
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama