1. kapitola

6. února 2011 v 22:59 | Nelie |  Akademie Slunce
Rok napsání: 2010
Žánr: Fantasy
Obsah: Anna vyplňuje přihlášku a začíná plánovat odjezd. 


Akademie Slunce byla součást komplexu dvou škol. Kromě jí tu byla i Akademie Měsíce. Neptejte se proč ty názvy, nikdo to nedokáže s jistotou říct. Ani v žádné z těchto polic neleží jediná kniha, která by obsahovala definici jedné ze škol.
Neexistovali žádné brožurky nebo internetové stránky. Ani letáky nebo propagační přednášky. O Akademii se prostě vědělo.
Podobně to bylo s její přihláškou. Nemohli jste si říct: Dnes odpoledne si zajdu pro přihlášku. Nebylo to tak, že by jste si vy našli ji. Ona si najde Vás.
Můžete ji objevit třeba v Sobotu v poštovní schránce nebo ji náhodou dostat do rukou spolu s letáčkem hlásající ohromné slevy v drogerii. To byl první krok.
Druhý byl najít odvahu přihlášku vyplnit. Každý kdo ji jednou držel v ruce dobře ví, že to není jen o vypsání údaju. Spíše se to podobalo upsání se ďáblovi. Závazné a zcela nevratné.
Samozřejmě, že nepřijdete o svoji duši. Přesto je kolem toho spoustu téměř děsivých věcí které ty méně odvážné odradí. Pokud byl například měla jmenovat jednoho ze svých spolužáků, byl by to skutečný oříšek. Věřím, že každý z nich by se bál toho papíru
dotknout, jakoby snad byl přenašeč moru. Pro mnohé totiž byla slova Akademie Slunce tabu. Sama se divím, že se smí vyslovit na veřejnosti.
Dobře si pamatuji ten den, kdy jsem vešla do školní jídelny a úplne vzadu viděla sedět holku, o rok roky starší. Znala jsem ji z školního výletu. Na škole jsem ji vídala jedině s hloučkem kamarádek a teď tam najednou seděla sama. Když jsem se na to zeptala kamarádky, odpověděla: Ona se hlásí Tam. Prý už ji i přijali. Byla na naší škole první za dobu, co jsem tam chodila, a taky poslední. Až doteď.
Názor mých spolužáků mě nezajímal. Proč taky, když je zřejmě už neuvidím. Víc mě děsilo, co na to řekne mamka. Věděla jsem, že ta mě jen tak nepustí. Zřejmě mě přiváže k židli dokud mi nebude šestnáct a den. Nejenže přihláška musí být podána do narozenin, ale i do školy jste musel nastoupit dokud vám bylo patnáct. Jakmile odbije hodiny, kdy jste se před šestnácti lety narodily, vše propadne. Tahle podmínka byla malým písmem napsaná na zadní straně úplne dole, proto o ní byl každý tak dobře informován.
Já sama si tuhle část nepřečetla. Děsilo mě, že bych to nestihla. I když jsem vlastně nevěděla, co mě tam čeká, jasně jsem cítila to nadšení pokaždé když jsem si v hlavě řekla ty dvě slova. Akademie Slunce.
Z police vedle sebe jsem vytáhla náhodnou knihu a posadila se s ní na zem. Knihou jsem si podložila přihlášku a začala vypisovat kolonky.
Jméno a příjmení:
Anna
Datum narození: 29. 2. 1994
narození (stát): ČR
Nechtěli adresu nebo jakýkoliv kontakt, což mi přišlo divné. Jak mi dají vědět, jestli mě přijali nebo ne? Jak se vůbec dozvím cokoliv?
Dál jsem měla odpovědět na pár otázek.
Z jakého důvodu se hlásíte na naši školu?
Těch důvodů nebylo zas tolik, abych je roztáhla do vět. Prostě jsem chtěla. Dostala jsem příležitost a hodlala jsem ji využít.
Otázku jsem vynechala. Povinné nebyly a já odmítala napsat něco ve smyslu: Studium na vaší škole je pro mě velkou příležitostí rozšířit si vědomosti. Dle všeho máte výborné studijní programy a výsledky. Houby jsem věděla jaké mají programy
a už vůbec jsem nikdy nenarazila na někoho, kdo by se chlubit tím, že vystudoval Akademii Slunce.
Další otázka byla mířena moje dosavadní studium. Konečně něco na co jsem mohla pravdivě odpovědět. A poslední se týkala mých zájmů. Netušila jsem proč je tohle důležité pro přijetí. Mají snad nadšenci pro každou pitomost větší šanci než povaleči? Já se totiž spíše řadila mezi povaleče než nadšence. Ale jako malá jsem hodně sportovala. Přestup na gymnázium mě ale donutil moje koníčky hodně zredukovat. Vypsala jsem jim tedy pár sportů z mládí a obrátila list.
Druhá strana byla plná testových otázek. Ohledně rodiny, zdraví a vůbec mého stylu
života. Proč je zajímá moje oblíbená barva jsem neřešila. Připadalo mi to spíš jak sestavování profilu na nějaké seznamce. Na konci už jsem to musela jen podepsat. Došlo mi, že tím podpisem si stvrdím následující roky života. Vlastně jsem ani nevěděla kolik let se na akademii studuje.Vydávala jsem se zcela do neznáma.
Přihlášku jsem schovala zpět do desek a knihu vrátila na původní místo. Byl čas jít domů, jinak mamka začne hysterčin, kde se flákám. Vsadím se, že na mobilu budu mít minimálně jeden nepřijatý hovor.
Nakonec byly dva. Uprchla jsem snad z nějakého vězení, že mě takhle stíhá?
Na chvíli jsem si myslela, že snad ví o Akademii a chystá se mi to vytmavit, ale pak mi došlo že je to absurdní. Přihlášku jsem našla před třemi dny v stejných deskách, kde jsou teď a byly tam i celou dobu. Není možné, aby o ní věděla.
Bohužel jednou se to musí dozvědět. Buď jí to řeknu hned a budu doufat, že nemá v úschovne kotevní lano nebo prostě uteču. Půjdu jako do školy jen do zcela jiné. Odtam jí pak dám vědět. Mám jen pár dní na to si všechno promyslet. Za sedm dní touhle dobou musím stát před branami Akademie Slunce.
Venku začalo znovu sněžit. Bylo dvacátého druhého února a podle mobilu půl šesté večer. Odpočet začal.
Doma jsem si vyslechla pravidelné kázání o včasném příchodu domů. Pak jsem zapadla k sobě do pokoje a pro jistotu za sebou i zavřela dveře. Do týdne se toho muselo spoustu zařídit a těžší mi to dělala neinformovanost.
Potřebovala jsem něco dělat, abych zabila čas. Učit jsem se odmítala, beztak mi to bude k ničemu. Vlastně bych mohla školu úplne vypustit. Bude lepší, když se tam už neukážu. Nestojím o to, aby se to všichni dozvěděli. Vsadím se, že by to pak práskli i našim a já bych měla po výletě.
Jediná věc, kterou jsem mohla udělat je sbalit si. Nebo alespoň vyskládat na hromádky věci, které si budu chtít vzít sebou. Vytahovat kufry by nebylo rozumné.
Prošla jsem si veškeré oblečení, které jsem měla a vyřadila vše co mi bylo malé nebo co mi koupila mamka bez mého vědomí. Moc mi toho nezbylo, rozhodně ne dost na několikaletý pobyt mimo domov. Takže bod číslo jedna: Dokoupit si oblečení.
To co zbylo jsem si seřadila do špalícku vedle skříně. Rodiče si budou myslet, že jsem se konečně po těch letech rozhodla uklidit si pokoj. Jejich dcera se skrytě stěhuje, ale oni budou zaslepeni radostí z uklizeného pokoje.
Pak mě napadlo, že bych měla vrátit i školní věci. Vytahal jsem si z školní tašky svoje věci a naskládala do ní všechny učebnice. Nějaký den je odnesu do školy a zamknu ve skříňce. Klíček tu pak nechám, někdo ho do školy odnese.
Nevěděla jsem, jak je to na Akademii s ubytováním a nakolik mám zredukovat svoje osobní věci. Knihy, i ty již přečtené, jsem si s sebou vzít hodlala. Budou pro mě představovat stále existující most mezi starým a novým životem. Na další věci, které bych si měla přibalit a které se mi budou hodit, jsem ale přijít nedokázala. Asi jsem to neměla dělat. Ne dokud mi nepřijdou nějaké informace nebo potvrzení o přijetí. Sama o sobě přihláška v rukou byla zárukou jistoty, ale stejně bych ocenila nějaký dopis.

Ten den jsem usínala s pochybami nad celou věcí. Co když to všechno byl nějaký žert? Jak můžu věřit něčemu, co není ničím podložené? Hlásím se na školu, ale v podstatě znám jen její jméno. Co je na ní tak zvláštního, že o ní lidi nemluví a každý přijatý je následně vyvrhel? Každý o ní říká něco jiného, ale všechno to pojí jedna jediná věc. Strach. Lidé z té školy měli strach. Stejně tak z lidí, kteří se jí chystají studovat. To s jakým přístupem se k nim staví, jak o nic mluví... jako o zrádcích. Ti, kteří přešli na stranu zla. Když si to tak člověk převypráví v hlavě, jakoby sledoval nějaký fantasy horor.
Přesto všechno jsem bůhví proč byla odhodlaná na školu nastoupit.

Ráno jsem se probudila s vtíravým pocitem, že v mém pokoji někdo byl. Vše vypadalo, že je na svém místě, ale stejně jsem věděla, že mi něco chybí. Neviditelné stopy po domnělém vetřelci jakoby zářili fosforující barvou.
Bez přemýšlení jsem otevřela desky a už na první pohled jsem věděla, co schází. Moje přihláška. Měla bych se bát, kam jsem ji založila a aby ji nikdo nenašel. Měla bych panikařit, ale kupodivu sobě samé jsem byla v klidu. Desky jsem uklidila do stolu a posadila se na postel. Zadívala jsem se na svou skříň. Uvnitř ležela moje taška s školními knihami a dopisem s krátkým vysvětlením. Napsala jsem ho těsně před tím než jsem šla spát a pro jistotu už ho i zalepila, aby mě tolik nelákalo ho pozměnit nebo si po sobě číst.
Skříň jsem otevřela a tašku vytáhla na světlo. Z včerejší hromádky jsem si vzala džíny, tílko a tyrkysový svetr, co jsem dostala k Vánocům. Výjimečně se "Ježíškovi" podařilo obstarat něco nositelného. V šuplíku se mi pak nějakým zázrakem podařilo najít pár teplých ponožek.
Oblékla jsem se a zamířila do koupelny. Na snídani jsem neměla ani pomyšlení. Počítala jsem, že jídla se dotknu až tak v Akademii, až to budu mít všechno za sebou.
Vyčistila jsem si zuby, lehce se namalovala, abych nepolekala lidi venku, a snažila se vymyslet, co s vlasy. Byly tu jen čtyři možnosti, co si s nimi udělat. Drdol, což jsem okamžitě zamítla. Ten jsem nosila v létě, kdy mi moje pod pas dlouhé vlasy lezly krkem a měla jsem sto chutí je ošmikat. Pak culík, což jsem volila spíše pro pohodlí domova nebo deštivější dny. Další jednoduché řešení byl malý culík, který nejenže zahrnoval čtvrtou variantu, ale i odstranil zavazející prameny z obličeje. Pro dnešek jsem si ale jen pročísla a nechala volně rozpuštěné. Neustále ve mně hlodal pocit vinny kvůli tomu, co dělám a připadala jsem si, jako bych to měla vepsané na čele. Rozpuštěné vlasy a pramínky spadající do tváře mi dávali aspoň trochu pocit, že mé provinění nevyjde najevo.
Bratr ještě spal a stejně tak i rodiče, kteří měli zřejmě dnes volno. Skvělý, budou prudit celej den s každým zrnkem prachu, které rozvířím svým pohybem načež mě je donutí všechny pochytat. Nepřeháním. Moje mamka byla příšerně puntičkářská, co se týče úklidu no a taťka stál na její straně, čímž se vlastně hlásil k jejímu vyznání Anti-nepořádníků.
Nacpala jsem se do bundy, kolem krku omotala šálu a zatěžkala svoje rameno taškou s knihami.
Bylo půl sedmé ráno a rtuť teploměru klesla několik stupňů pod bod mrazu. Sice nesněžilo, ale foukal ledový vítr, který štípal do tváře. Matka příroda opravdu ví, jak zpříjemnit den.
Jako naschvál měl autobus zpoždění. Každá minuta v tom mrazu se měnila v hodiny. Rukavice byly jednou z věcí, která v mém šatníku chyběla, tak jsem si aspoň strčila ruce hluboko do kapes. Narazila jsem na studené klíče, které jsem tam nosila, ale po pár vteřinách mě kov začínal spíše hřát než studit.
Bohužel ani v prostředku hromadné dopravy nebylo nejtepleji. Sedačky potažené napodobeninou kůže studili i přes džíny a u kovové tyče jste měli strach, že k ní vaše ruka přimrzne.
Naštěstí pro můj zadek a ruku trvala jízda jen čtvrt hodinky. Na náměstí, kde jsem vystupovala, bylo i přes brzkou hodinu plno lidí netrpělivě čekající na svůj spoj.
Od budovy školy mě dělilo pár metrů. Najednou mě děsila představa, že jsem tu dnes naposledy. S nikým se nerozloučím, prostě odsud odejdu jen tak, jakoby to tu pro mě nikdy neexistovalo. Ale vzpomínka na dívku, která se zřejmě odhodlala loučit, okamžitě odsunula jakýkoliv nápad na rozlučkovou seanci.
Knihy se mi podařilo úspešne nacpat do mé skromné skříňky. Zamknula jsem ji a klíček dala do obálky, kam později přibude i další dopis.
,,Anno," ozvalo se z konci chodby. A sakra, zaklela jsem v duchu. ,,Jsi tu brzy." No jasně, abych se odsud mohla taky brzy vyplížit.
,,Ahoj Lenko," otočila jsem se po hlase a snažila se nasadit milý úsmev plný nevinnosti. ,,To ty taky. Máme až na osmou, tak proč tak brzy?"
,,Opravný test."
,,Aha." Její neznalost matiky mi teď bohužel zhatila všechny moje plány.
,,Mám ještě deset minut. Co ty? Tak brzo a s prázdnou taškou?" podivila se nad teď už jen vzduchem vyplněnou taškou.
,,Učebnice. Nesla jsem si je do skříňky."
,,Proč? Už je snad nepotřebuješ? Vím že jsi místy horlivá čtenářka, ale že by jsi měla proštudovaný všechny učebnice," zasmála se.
,,Odcházím," vyšlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.
,,Odcházíš? Kam? Stěhujete se?"
,,Kam, to nevím," přiznala jsem. ,,A stěhuju se jen já. Sama."
,,Aha." Viděla jsem jí v tváři, jak se snaží přijít na to, co jsem právě řekla. ,,Tam?" zeptala se opatrně. Kývla jsem. Přišla na to a to zcela sama. ,,Jůůů."
,,Jůůů?"Čekala jsem spíš aááá. ,,Definuj to svoje jůůů."
,,Já vím, že bych měla dle pravidel křičet a běžet tě udat, ale podle mě je to super."
,,Super," zopakovala jsem. ,,Vždycky ses vymykala normám, pro jednou to beru. A jsem ráda, že to někdo ví. Tutlat to v sobě je hrozný."
,,Takže si o tom určitě chceš promluvit. Třída je ještě volná."
,,Nemáš opravný test?" připomněla jsem ji.
,,Moje nejlepší kámoška nastoupí za pár dní na Akademii Slunce, nějakej blbej test ať se jde zahrabat,"řekla.
,,Díky." Byla jsem jí opravdu vděčná. ,,Ale já tam nemůžu. Přišla jsem jen odevzdat knihy. Nechci si už sedat za lavici, zbytečně bych si připomínala co opouštím."
,,Jasný, no ale probrat to musíme a mě se ven do tý zimy nechce. Ale bratr má tady v centru byt a mám od něj klíčky. Je to kousek a můžu tam jít kdy chci."
,,Tvůj bratr je fajn,"
řekla jsem. A taky fešák. ,,Ale já si nejsem jistá, že bych chtěla dalšího posluchače."
,,Klid, je na přednášce. Budeme tam mít klid a hlavně budeme mít k dispozici příjemnou pokojovou teplotu."
,,Tak dobře," souhlasila jsem. Lenka s nadšením vběhla do třídy a za pár sekund stála přede mnou a uvazovala si šálu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama