2. kapitola

6. února 2011 v 23:16 | Nelie |  Akademie Slunce
Rok napsání: 2010
Žánr: Fantasy
Obsah: Anna dostane dopis z Akademie. Je oficiálna přijata. Musí se jen včas dostat k stanovišti autobusu, ale její rodiče se to nesmí dozvědět.
!!!P.S. Kapitola, co byla na původní stránce, se bůh ví proč špatně zkopírovala. Pasáže byly zpřeházené a i formát byl špatný. Tady už je to snad vše v pořádku, proto doporučuji přečíst si ji znovu :)


Domů jsem se vrátila kolem čtvrté hodiny a díky bohu nebyl nikdo doma. Odpověď jsem nemusela hledat dlouho. Prázdná lednička značila velký nákup.
Ty momenty kdy kuchyň překypovala jídlem mi budou chybět. Bůh ví, jak je to na Akademii s stravováním.
Netušila jsem kolik času mám a tak jsem se rovnou pustila do práce. Vzala jsem si klíče od sklepa a vydala se dolů pro tašku do které si pak sbalím věci. Moc často necestujem, takže je zbytečný, aby ty krámy savazely u nás v bytě. Na cestě nazpátek jsem ještě vybrala schránku. Přísahám, že se mi na chvíli zastavilo srdce, když jsem mezi letáky našla dopis s mým jménem a emblémem Akademie Slunce. Musela jsem se opřít o zeď, abych sebou netřískla o zem. Dopis neměla známku a i přesto, že jsem v přihlášce neuvedla adresu, byla teď bezchybně napsaná na přední straně. Raději jsem se nesnažila přijít na to, jak se jim přihláška dostala do rukou.
Donutila jsem svoji nohy k pohybu a nějak se doplahočila zpátky do bytu. Tašku jsem odhodila do rohu pokoje a usadila se s dopisem do křesla.
Třásli se mi ruce, ani jsem nevěděla jestli nedočkavostí nebo strachem. Přejela jsem prstem po znaku Akademie, který byl vytištěn na obálce stejně jako na přihlášce. Opatrně jsem odtrhávala vrch obálky až jsem konečně držela několik složených papírů.
Neuvěřitelný! Držím v ruce papíry, které byly na půdě Akademie Slunce. I kdyby šlo jen o zdvořilé odmítnutí, byla bych schopná si ho zarámovat.
Určené slečně Anně
Začínalo to dobře.
Obdrželi jsme Vaši vyplněnou přihlášku ke studiu na naší Akademie. Jsme velmi potěšeni Vaším zájmem a s srdečnou radostí Vám oznamujeme, že jste byla přijata.
V následujících formulářích najdete všechny potřebné informace o nástupu na Akademii.
V brzké době očekáváme Váš příjezd.
Zdraví
Amelie
(ředitelka Akademie Slunce a Akademie Měsíce)
To byla jen první stránka z, jak jsem zjistila, celkem čtyř. Nemohla jsem se dočkat až si je všechny pročtu. Prozatím jsem pořád zírala na to slovo: PŘIJATA. Neuvěřitelné že se to povedlo.
Nezajímalo mě, co na to rodiče. Nepřemýšlela jsem nad tím, že se v podstatě odstěhuju pryč, pravděpodobně do jiné země. V ten moment jsem žila je pro to slovo: PŘIJATA.
Z toho transu mě probudilo až chrastění klíčů u vchodových dveří. Rodiče s bratrem se vraceli z nákupu.
Rychle jsem schovala papíry do stolu a tašku kopla za skříň. Školní taška ležela na posteli. Byla napěchovaná taškami z oblečením, co jsem si odpoledne pořídila. Jen jsem ji zakryla dekou, aby nebyla tolik na očích.
Když jsem vcházela do předsíně, abych jim pomohla s taškami, hrál mi na rtech šibalský úsmev. Už při návratu domů jsem měla jasně stanovený plán na zítřek, ale po tom dopise jsem se těšila ještě víc.

Další den se byt vyprázdnil už před osmou. Bratr šel do školy, mamka na sedmou do práce a taťka normálně na osmou. Já s klidem předstírala, že se chystám do školy, dokud neodešel poslední člen rodiny. Jen co se tak stalo, vytočila jsem na mobilu číslo Lenky a párkrát ji prozvonila. O deset minut později stála ve dveřích mého pokoje s nadšením v očích. Byla první člověk, který se k tomu stavěl tak kladně a dokonce s takovým elánem. Ona sama oslavila šestnácté narozeniny před třemi měsícem a nejspíš tehdy čekala, že se jí v batohu objeví ten osudový list papíru. Možná mi teď trochu skrytě záviděl, ale nezazlívala bych jí to.
,,Včera mi přišel dopis," podala jsem jí listy. ,,Je tam všechno a přece nic."
,,Nechápu."
,,Jsou toho celkem čtyři stránky plné informací o Akademii. Co si mám vzít sebou, jak se tam dostat, dokonce i o studiu a knihách, které dostanu na místě."
,,A co je v tom případě nic?"
,,Všude chodí kolem horké kaše. Třeba tohle," našla jsem chtěný odstavec na druhém papíru. ,,Veškerou dopravu zařizuje naše Akademie. Není možné k nám přijet vlastním dopravním prostředkem, kvůli diskrétnosti. Níže najdete seznam míst odkud bude v přidělený den odjíždět autobus," přečetla jsem. ,,Ani mi nenaznačili na kterém kontinentě Akademie stojí. Co když je to na Antarktidě?"
,,Tak to silně pochybuju. Akademie Slunce a na Antarktidě?"
,,Myslíš, že ten název s tím místem nějak souvisí? Slunce, teplo… nějaká poušť?" hádala jsem. ,,Třeba Sahara," napadlo mě. Samozřejmě jsem to nemyslela vážně. ,,A Akademie Měsíce… ta bude určitě stát v Himalájích."
,,Jestli ano, nepočítej s mojí návštěvou. Sahara možná, ale nějaký klášter na vrcholu schodiště dlouhého, jak čínská zeď mě neláká." Tyhle místa se sice logice příčila, ale v případě téhle školy se logice příčilo úplně vše. Moje tedy prvotně vtipně míněné návrhy, mohli být více než jen reálné.
,,Saharu a Himaláje necháme jako alternativní možnost. Možná že ale obě Akademie stojí na místě, bereme-li kontinent, odkud pochází nejvíce studentů."
,,To by bylo logický. Tak začneme vylučovací metodou," navrhla Lenka. Já si vzala do rukou papír s tabulkou odjezdů.
,,Píšou tady, že odjezd je zařízen tak, aby do sedmi večer byl autobus v Akademii," přečetla jsem. Pak jsem chvíli zírala na tabulku s časy a názvy měst. Pak mi to došlo. "Všechny jsou v Evropě."
,,Tak to jsme na dobré cestě," převzala si Lenka papír a začala ho studovat. "Z každého státu jeden nějaký autobus," projížděla si seznam. ,,Kromě ČR."
,,Jo, taky jsem se koukala. Musím se dostat do nejbližšího bodu." Vzala jsem z poličky atlas a otevřela ho na politické mapě Evropy. ,,Zítra z Francie, to bych musela umět létat. Pozítří Itálie, autobusem bych to nestihla."
,,Co letadlo?"
,,Mám utrácet za letenku? Já v podstatě utíkám, nemůžu říkat rodičům o peníze na letenku." Sice jsem přesně nevěděla kolik taková letenka do Francie nebo Itálie stojí, ale raději bych jela autobusem do jednoho z sousedních států.
,,Pak ti jede jeden z Vídně, za čtyři dny. Ve dvě odpoledne. Co je pět hodin od Vídně?" Koukla jsem se na mapu. Vzala tužku a udělala kružnici s středem v Vídni. Nijak příliš se nám to nezúžila. Srdce Evropy bylo plné malých států
,,Kromě nás ještě Rakousko, Slovensko, Německo, Polsko, Slovinsko, Maďarsko, Jugoslávie, Chorvatsko a Rumunsko. Moc se nám to nezužilo."
,,Škrtni ty, odkud jede víc jak jeden autobus. Rodáci to mají pár kiláků, jeden autobus týdně jim stačí."
,,Fajn. Tak nám zbývá Slovinsko, Maďarsko a Rumunsko. Asi se radši nechám překvapit," řekla jsem. Obrátila jsem pár listů na a dostala se k zemědělství. Chtěla jsem otočit dál, ale uviděla jsem něco, co mě zaujalo. ,,Možná vím, kde to je. Podívej," ukázala jsem na bod na mapě. Byl tam malý obrázek podobný slunci a vedle něj kroužek. Jako Slunce a Měsíc.
,,Označuje to slunečnice a ovoce," podívala se do legendy. ,,Myslíš, že to je naschvál?"
,,Možná. Když se kouknu, nikde nejsou tyhle dvě plodiny vedle sebe. Akademie si zachovává svou anonymitu, bylo by logické kdyby část plodin pěstovali na své půdě. Vím, že to ovoce moc smyslu nedává, ale slunečnice na pozemku Akademie Slunce ano. A z těchhle zemí je to jen v Rumunsku."
,,Něco na tom bude," přiznala. Nemá cenu uvažovat nad tím, jak s tím ty značky souvisí a jestli je to tam schválně.
,,Prostě pocit. Uvidím za pár dní. Teď musím přijít na to, jak se dostat do Vídně a to ber rodičů."
,,Autobusem to nebude tak drahé," řekla. ,,A nebo můžeme jet autem."
,,Nemáme řidičák, je nám jen šestnáct. A rodičům říkat nebudu," připomněla jsem jí.
,,Sveze nás můj bratr."
,,Tvůj… tvůj devatenáctiletá bratr sveze tebe a mě do cizí země a to během školního vyučování."
,,On si na docházku moc nepotrpí."
,,Bude chtít vědět, proč tam jedeme."
,,Tak mu to řekneme," řekla jednoduše, jakoby jsme si mu spíš měli říkat o rohlík než o spoluúčast na útěku.
,,Řekneme? Co když patří k těm odpůrcům, co hlásají: Akademie Slunce je zlo."
,,Nepatří," ujistila mě. ,,Mí rodiče ano, ale on ne."
,,Ty jsi s ním o tom už mluvila?" vyděsila jsem se.
,,Ano, ale ne o tobě," uklidnila mě. ,,Ale když mě mělo být šestnáct. Doufala jsem, že se přihláška objeví a… no však víš." Takže jsem měla pravdu. ,,Podle čeho si myslíš, že si vybírají lidi?"
,,Těžko říct. Ale u tebe zřejmě udělali nějakou chybu," usmála jsem se na ni. ,,Bylo by fajn mít tě tam. Nikoho tam nebudu znát, což teda rozhodně není na mým top 10 listu." V takovéhle chvíli by mi mamka řekla, že noví tam budou všichni a nikdo nebude nikoho znát. Jenže já tam vlastně vstoupím doprostřed děje. Když budu mít štěstí, tak nebudu sama. Třeba někdo… ,,Já tam nemůžu jet?"
,,Proč?!" vyjekla Lenka.
,,Vždyť je to za hranicemi České republiky. Mimo moje schopnosti komunikace," vysvětlovala jsem ji vyděšeně. A zcela po právu. I přesto, že jsem měla angličtinu od třetí třídy, byla jsem na ní totální dřevo. Je to jazyk, kterým se domluvíte téměř všude, ale já si sotva uměla říct o rohlík.
,,Aha. To mě nenapadlo." Taková pitomost a zhatí všechny plány. ,,Někde bude skulinka," začala znovu procházet papíry z Akademie. ,,Nemůžou spoléhat, že všichni budou mluvit jedním jazykem, když jsou z různých koutů světa."
,,Je to škola, výběrová škola. Předpokládá se, že něco umíš. Cizí jazyk je základ. To jen já jsem taková lemra, co neumí anglicky."
,,Poslouchej," zadívala se na mě vážně ,,Dostala jsi tuhle skvělou příležitost a já nedovolím, abys ji promarnila. Půjdeš tam a promluvíš na ně svou rodnou řečí. Ať se oni snaží porozumět tobě, ne ty jim." Velmi působivá řeč. A ve své podstatě i pravdivá. Studenti na Akademii jsou určitě pečlivě vybírání a oni by se měli snažit jim pobyt, co nejvíc zpříjemnit. Určitě před ně nepostaví hned první den komunikační zeď.
,,Jo, máš pravdu," kývla jsem. ,,Promluv se svým bráchou, jestli má za čtyři dny volno. Řekněme tak v deset ráno, ať máme rezervu."
,,Budou tví rodiče doma."
,,Ne, v pondělí jsou oba v hokně a bratr odchází do školy v osm."
,,Fajn,
budeme tu v půl." Bylo to oficiální. Dopis ze školy, sbalené věci a zařízený odvoz. Nemohla jsem se dočkat až poznám v čem tkví kouzlo Akademie Slunce.

Moje nadšení opadlo v momentě, kdy se mamka vrátila z práce. Nějakej učitel volal ze školy, proč jsem už dvakrát chyběla při vyučování. Protože mi ještě není osmnáct, musím být omluvena do dvaceti čtyř hodin. Což mi nějak vypadlo z hlavy. Sakra.
Nevěděla jsem, co použít za výmluvu a tak jsme šla s pravdou ven.
Zprvu to vypadalo, že zkameněla. Jenom na mě zírala, jako bych byla duch. Zbledla do té nejbělejší bíle a otevřela pusu na prázdno, jako ryba na souši. Zřejmě tak se cítila… jako ryba bez vody.
Pak spustila. Začala do mě šít všemožné výčitky, důvody a zákazy. Jedno přes druhé, že jsem rozuměla sotva polovině. Jedno bylo ale jasné. Rozhodně se jí nelíbil nápad, že bych měla jít studovat na Akadaemii.
Zatímco pochodovala po pokoji, jako lev v kleci, přemýšlela zřejmě kam dala to kotevní lano, kterým mě bude držet doma až do mých šestnáctin.
A byl konec. Tak rychle, že jsem se ani nestihla nadechnout. Mamka si vzala až do mých narozenin volno a prohlásila, že mě nespustí z očí.
Jen co jsem měla příležitost, zavolala jsem Lence a popsala ji problém.
Bylo dost možné, že mamka odposlouchává za dveřmi, tak jsem se snažila mluvit ne tak přímo a ne tak hlasitě. Naštěstí to pochopila hned a měla i řešení. Hodně radikální, ale nutné pokud se chci na Akademii včas dostat.
Nemám hold na výběr. Rodičům tím hodně ublížím, ale tohle byl můj sen a moje šance. Snad to časem pochopí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akyra Akyra | 7. února 2011 v 10:58 | Reagovat

Nelie, moc děkuji za odkaz, napsala jsi to zprávně ^.^ fakt moc, moc děkuji jsem ti vděčná!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama