Růžové brýle

30. března 2011 v 20:52 |  Jednorázovky
Napsáno: 2010
Žánr: ze života


Sedím u stolu a dívám se do prázdného dokumentu v počítači. Hledám slova, která by vyjádřila moje myšlenky. Normálně mi nedělá problémy najít nit, která mě zavede až k cíli, ke konci s pointou. Ale teď se mi těžce dýchá a žaludek se mi svírá, když jen pomyslím na svůj úkol.
Ale musím to udělat, není úniku. Odkládala jsem to až příliš dlouho, to byla zřejmě ta chyba. Možná jsem v duchu doufala, že zapomene a já toho budu ušetřena. Špatný odhad.
Mám pocit, jako bych měla celou dobu na nose černé brýle, skrz které vám svět připadá jako noční můra. Aspoň na chvíli bych je chtěla sundat a… ne! Chtěla bych je vyměnit za růžové brýle, díky kterým bude vše tak jak má být.

Hnědá, červená, žlutá… paleta barev typická pro podzim. Pestře zbarvené listí a svěží vánek. Téměř dokonalé.
Bylo mi skoro až líto jít domů a zavřít se u sebe v pokoji s učebnicemi do školy. Ale co jiného se dá dělat? Začal mi první semestr a já raději nechtěla nic riskovat.
,,Anno!" Někdo volal moje jméno. Vlastně ne někdo, znala jsem ten hlas moc dobře.
Přestala jsem hledat klíče v tašce a zadívala se k vchodu do domu. Opravdu tam stál, tak jako každý den loňského roku.
Od sebe nás dělila jen silnice a parkoviště, ale nohy jsem měla zdřevnatělé šokem. Měla jsem snad halucinace? Nebo jsem cestovala v čase? Nemohl být přece skutečný.
On se ale hýbal, mířil ke mně a přitom ještě několikrát zopakoval moje jméno.
,,Proč tu tak stojíš? Nevidíš mě ráda?" zeptal se mě. Nezměnil se. Stejný úsmev, díky kterému bych mu kývla snad na všechno. Stejné oříškové oči, které se rozzářily pokaždé, když promluvil. A stejně neupravené ebenové vlasy, které mu trčeli do všech stran.
,,To ne, ale…" Jak ta věta pokračuje.
,,Děje se něco?" vzal mě za ruku. Pod tím dotekem se mi rozbušilo srdce. Byl to on.
,,Ne, jen jsi mi chyběl," snažila jsem se potlačit slzy. Nechala jsem se vtáhnout do vřelého objetí.
,,Byl jsem pryč jen pár týdnů. Sotva dva měsíce," řekl a pohladil mě po vlasech. ,,Půjdeme se projít?" navrhl a zadíval se mi do očí. Stačil ještě úsmev a měl mě v kapce.
,,Musím se učit," vzchopila jsem k protiútoku.
,,Jsi ve škole teprve týden," poznamenal.
,,Je to vysoká, ne střední," připomněla jsem mu. ,,Je už skoro říjen, na nic tady nečekají. Semestr má jen tři měsíce."
,,Já vím, nemusíš se tím ale trápit každý den. Dej si na pár minut volno." Dobře jsem věděla, že i kdybych odmítla, učení půjde tak jako tak stranou.
,,Jenom si odložím doma věci," souhlasila jsem nakonec. Zamířili jsem k domovním dveřím. ,,Kdy jsi přijel?"
,,Včera, ale řekl jsem si, že tě překvapím."
,,Tak to si můžeš gratulovat." Začala jsem znovu hledat klíče. Zámek byl porouchaný, takže původní čip, který jste jen přiložili k čtečce a zámek se otevřel, nefungoval. Zpět k standardním klíčům. Ve schránce jsem našla pár letáčků a dopisy adresované rodičům.
,,Co se to s tebou děje?" ozvalo se. Udiveně jsem zvedla hlavu. Uvědomila jsme si, že jsem ve výtahu, nicméně jsem ještě nezmáčkla tlačítko do čtvrtého patra. Výtah zřejmě nabyl dojmu, že je prázdný, i přes ty desítky kil navíc, protože světla byla zhasnutá.
,,Zamyslela jsem se."
,,Možná jsem ti měl předem zavolat."
,,Možná," kývla jsem. ,,Vůbec jsem tě nečekala, jsem trochu…"
,,Překvapená?"
,,V slabším slova smyslu." Kabina výtahu prostorem rozhodně neoplývala a skrz dvojité dveře sem nemělo šanci proniknout žádné světlo. Prostě tma jako v pytli.
Nemusela jsem tak čelit jeho pohledu a on nemohl vidět, jak se červenám.
Objevil se zčista jasna, pořád jsem se na to snažila zvyknout. ,,Byl jsi dlouho pryč," zašeptala jsem.
,,O to tu jde." Výtah se trochu zakymácel, zřejmě se opřel o jeho stěnu. ,,Taktně se mi tu snažíš naznačit, že to pro nás byla až příliš dlouhá doba? Musel jsem jet, navštívit rodiče." Zní to jakoby se hájil? Proč?
Pochopila jsem. ,,Ne," vyhrkla jsem. ,,Já se nechci rozejít."
,,Proč teda ta změna?" Nezněl hádavě, spíš starostlivě.
,,Jaká změna? Já se nezměnila." Možná jsem měla trochu jinak zastřihnuté vlasy, ale byla jsem pořád ta stejná holka, jako před týdny. Dlouhé hnědé vlasy, tmavé oči a bledá pleť.
,,Kdyby ses mi tak venku málem nerozbrečela, řekl bych, že mě nerada vidíš."
,,Špatne jsi to pochopil."
,,Ten pláč?"
,,Ne," skoro jsem vykřikla. ,,Já jsem prostě ráda, že jsi tady. Byl jsi pryč několik týdnů a opravdu jsi mi chyběl, možná jsem i přestala doufat, že se někdy vrátíš." Výtah se znovu zakýval. Cítila jsem, že stojí těsně u mě.
,,Princezno," oslovil mě. Nevím, proč mi tak říkal, ale nebrala jsem mu to. ,,Byl jsem dlouho pryč, ale naznačil jsem někdy, že navždy?"
,,Ne," zavrtěla jsem hlavou. ,,Promiň."
,,Příliš se bojíš, nemám důvod opouštět tu svůj život," dodal. Dveře výtahu se zavřely, kabinku ozářilo světlo a dala se do pohybu. ,,Mám tu práci, byt… tebe."
,,Já bych nedokázala žít tak daleko od rodiny, jako ty," nadhodila jsem. Na rozdíl ode mě, on měl rodiče a starší sestru v Praze.
,,Já bych nedokázal žít tak daleko bez tebe," řekl. Výtah se zastavil a dveře se otevřely. Byt jsme měli na dosah.
,,Mohla bych jít taky," navrhla jsem a hledala správný klíč od bytu.
,,Kam?"
,,Do Prahy," dodala jsem a odemkla byt. Přesto jsme ani jeden nevstoupili. On, zřejmě strnulý tím návrhem. Já, jako reakci na něj. ,,Můžu studovat dálkově." Dnes už je možné bydlet tamhle a studovat tuhle.
,,Opravdu by jsi to udělala?" Takže o tom uvažoval, jinak by se přece neptal.
,,Změnit formu studia by snad šlo, jinak bych si prostě rok zopakovala a-"
,,Neptám se kvůli škole," přerušil mě, ,,jde mi o tebe. Před pár vteřinami jsi mi řekla, že by jsi nedokázala žít tak daleko od rodiny." No ano, to jsem řekla. Opravdu bych se ale rozhodovala podle toho, kdyby se on rozhodl odejít?
,,Ty jsi taky moje rodina," na chvíli jsem se odmlčela. ,,A vím, že bych byla ochotná jít s tebou i do jiného města." Vešla jsem do bytu a stoupla si stranou, aby mohl vejít i on.
,,Není nutné, princezno," vešel dovnitř. ,,Je mi dobře tady." Usmála jsem se a zavřela dveře. Byla jsem ráda, že měl v plánu zůstat tady. ,,A tvoje nabídka mě utvrzuje v tom, že jsem tu správně." Natáhla jsem k němu ruku a on ji vzal do své. Byla jsem ráda, že je zpátky, všechno mi teď připadalo jednodušší. ,,Můžeme zůstat tady," navrhl a přistoupil k mně, ,,jeden z tvých oborů je literatura, s tím ti můžu pomoct." Vzpomněla jsem si na dny, kdy mi předčítal knihu Na Větrné hůrce. Takřka každý si ji oblíbí, ale málokdo si ji zamiluje. Pro mě to byly vzpomínky v pevných deskách. ,,Zase jsi mimo," pousmál se.
,,Vzpomínám."
,,Zkusím hádat," zamyslel se. Objal mě kolem pasu a přivinul k sobě. ,,Na to, jak jsi mi přes Vánoce zalívala kvítka, sotva," řekl. ,,Možná na to, jak jsem ti později řekl, z jakého důvodu je mám." Zasmála jsem se. Tehdy si pořídil několik fialek a fíkusů, aby měl jistotu, že k němu budu chodit.
,,Chtěl jsem tě mít u sebe až přijedu, ale nenápadně." Přišla jsem ráno, protože odpoledne jsem měla naplánované bruslení. Během následujících patnácti minut jsem ho skrz sms rušila, protože můj den už za mně někdo naplánoval. A to výletem do Vídně, bez možnosti jakkoliv protestovat.
,,Nedalo se ti říct ne. Ale rozhodně to stálo za to." V podstatě to bylo naše první rande. V zasněžené a romantické Vídni.
,,Takže?" Narážel tím na dnešní odpoledne.
,,Jaké mám možnosti?" zajímala jsem se.
,,Ani si nevzpomínám," řekl. ,,Zůstaneme tady." Uvolnil mě z objetí, ale pořád mně držel za ruku. Vedl mě do mého pokoje. Chtěla jsem ho zastavit, neměla jsem tam uklizeno. Hrozilo, že si bude připadat jak na skládce. Gauč zaházený oblečením, postel zaházená oblečením, stůl skrytý pod papíry a další hordy všeho možného.
,,Počkej," zarazila jsem ho, ,,co škola?" Až teď jsem si uvědomila, že je teprve dvanáct. V mém případě pro dnešek kaput, ale co v jeho případě?
,,Vzal jsem si na dnešek volno."
,,K těm třem týdnům? A jsi si jistý, že máš kam zítra nastoupit?"
,,Na čas mě zastoupil jiný učitel. Chtěl jsem strávit nějaký čas s tebou, než nastoupím zpátky."
,,Pracuješ snad do noci?"
,,Z vlastní zkušenosti vím, že přednášky mezi třetí a pátou odpoledne jsou oblíbené." Vybavila jsem si svůj rozvrh. Měl pravdu, v pondělí jsem měla dokonce do osmi.
,,Víkendy mám volné," usmála jsem se nadějně.
,,I kdybych za tebou měl docházet o přestávkách, čas si najdeme," ujistil mně. Vešli jsme do pokoje. Žádný šok z jeho strany se nekonal, asi už si zvykl.
Přistoupil k policím s knihami. ,,Koupila sis ji?" Myslel tím knihu Na Větrné hůrce.
,,Chvíli po tom, co jsi odjel."
,,Chceš kousek přečíst?" Tu knihu jsem znala téměř slovo od slova, přesto bych ji dokázala číst znovu a znovu… nebo poslouchat.
Vzala jsem knihu z police a otevřela ji na konci. Celý příběh se nesl spíše v nepříznivém atmosféře, co se týče hlavních hrdinů. Na konci se však objeví světlo za mraky, asi jedna z nejkrásnějších částí knihy. Právě teď jsem chtěla slyšet tuhle štastnou část.
V rychlosti jsem poskládala oblečení, které bylo roztahané po pohovce, abych nám udělala místo.
,,Čím to, že sis ji tolik oblíbila?" listoval v knize. ,,Sám jsem ji měl za obyčejnou součást beletrie."
,, Já nevím," zamyslela jsem se a posadila na pohovku. ,,Vždycky jsem měla ráda příběhy s spletitými vztahy. Ani tam nemusí být štastný konec."
,,Přesto ho máš nejradši."
,,Po všem, čím si každý v té knize prošel, je to zasloužilé."
,,Pak chápu, proč jsi si vybrala tuhle část zrovna v tuhle chvíli," řekl. Zprvu jsem nechápala. ,,Vím, jak jsi mi celé ty týdny scházela ty," přiznal a přisedl si ke mně.
,,Opravdu?" usmála jsem se. ,,Takže dlouho nikam nepojedeš?"
,,Hodně dlouho," přisvědčil. To mi ke štestí stačilo.
Otevřel knihu a začal číst kapitolu třicet dva. Objal mě rukou kolem pasu a já si mu položila hlavu na ramena. Zaposlouchala jsem se do známých slov, dokonce jsem se přistihla, že si některé části potichu šeptám pro sebe.
Ale v duchu směřovali k stejnému cíli - ona milovala a toužila ctít, on miloval a toužil po úcte - a nakonec k cíli dospěli.
Pomyslné růžové brýle mi sklouzli z nosu a postavili mě zpět před krutou realitu. Není vše tak růžové, jak bych chtěla, ale zřejmě to tak má být.
Nadechla jsem se a na chvíli zavřela oči. Ale ne proto, abych si vybavila ty krásné, růžové momenty. Pouze jsem chtěla uzamknout svoje city mimo chladné uvažování. Jedině tak jsem schopná sesmolit slova, která neublíží, ale přesto odlehčí.
Loučení není nikdy lehké, zvlášť pokud toho člověka ze srdce milujete. Možnost volby je to, co lásku přetvoří na bolest. Volba jiné cesty, než kterou se ubírá váš osud. Já se rozhodla zůstat na té své, následovat jeho by si mohlo vynést příliš vysokou cenu.
Milý Tomáši… Slova plynula sama, jako i nadále můj život. S ním nebo bez něj. S růžovými brýlemi nebo bez nich.
Úryvek je z knihy Na Větrné hůrce, kapitola 32, strana 351
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kuro-nii Kuro-nii | Web | 8. dubna 2011 v 21:41 | Reagovat

Nelie, ani nevíš, jak moc jsi mě potěšila s tím, že jsi mi řekla názor na tu povídku a co si myslíš, že by se mělo změnit... Určitě pokud jsi na vysoké a pozoruješ tam kolektiv tak to nejspíš dokážeš posoudit lépe než já. Já jsem teprve na střední. Ale nevím možná víš v Japonsku na univerzitách nebo na fakultách to je jinak, nemyslíš. Když to tak vezmeš tam jsou všichni na vysokých chytří a ti kteří jsou postižení tam nejspíš nechodí, nevím. Tak třeba by se ten příběh odehrával tam sama nevím no.
A ten příběh nevím, já osobně ho nejspíš psát nebudu, protože k tomu tu odvahu nevím, vím totiž, jak končí všechny mé příběhy... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama