3. kapitola

28. června 2011 v 19:07 | Nelie |  Akademie Slunce
Po velmi dlouhé době další díl. Začátek a prostředek je psaný v ten samý okamžik jako předešelé kapitoly, ale posledních tak patnáct řádků jsem dopisovala teď. Budu si muset o´živit všechny ty nastudovaná fakta o Rumunsku :D
Obsah: Vše vyšlo najevo. Annu to ovšem na cestě k Akademii nezastaví. Ví, že není cesty zpět. Teď nesmí couvnout. Zvládne to?


***
Zatímco celá rodina spala, zadrnčel mi pod polštářem mobil. Aniž bych s podívala, kdo volá, položila jsem to a vyskočila z postele. Z okna jsem viděla, že vše jde podle plánu. Nad ničím jsem se nezastavovala. Vzala jsem si tašku, batoh, příruční zavazadlo a opustila pokoj. Snažila jsem se nepřemýšlet, jestli mám vše. Prostě jsem prošla halou až vchodovým dveřím. Byla jsem obutá a bundu s šálou jsem jen vzala do ruky. Nechtěla jsem se zdržovat.
Opatrně jsem otevřela vchodové dveře a potichu vyklouzla z bytu. Pak jsem je klíčem zase zavřela. Se zavazadly zavěšenými na svém těle jsem začal, scházet schody. I když jsem na sobě měla několik kil, snažila jsem se zdolat ty čtyři patra, co nejrychleji. Na rovině jsem téměř běžela, až jsem se konečně dostala ke dveřím ven.
Jen co jsem překročila práh domu, udeřila do mě vlna mrazu. Odložila jsem zavazadla a oblíkla si bundu.
"V pohodě?" přišla ke mně Lenka.
"Jo. Každej teenager sní o tom, že jednou uteče z domova," prohlásila jse, zatímco jsem si uvazovala šálu.
"Připraveni?" přistoupil k nám i Lenčin bratr. To díky němu se dnešní projekt mohl uskutečnit. Teď jsou tři hodiny ráno. Před hranicemi s Rakouskem se ubytujeme v motelu a pak budeme pokračovat v cestě. Zítra v sedm hodin večer odjíždí z městečka Baia Mare přímý spoj do Akademie. Díky tomu času jsme hádali, že škola je někdo poblíž. Mohla bych jet autobusem, ale jelikož jsem předpokládala policii za patami, auto bude přece jen lepší. A Dan, Lenčin bratr, se v podstatě nabídl. Řekl, že mu rozhodně nebude nijak vadit dát si několika denní voraz od školy a projet se po Evropě.
,,Ne, ale líp už připravena nebudu. Na útěk z domova… bez rozloučení… radši jedem," popadla jsem jednu tašku, zatímco ostatní pobrali zbytek.
Hustě sněžilo, ale stejně jsem rozeznala svoje okno od pokoje… kam pět let nevkročím (a možná že ani pak ne).
"Mysli na to, kam míříš. Třeba se s tím časem smíří," povzbuzoval mě Dan, zatímco nastupoval do auta.
"Jo, snad jo," řekla jsem a naposledy se zahleděla na okna našeho bytu. Pak jsem vlezla do auta a připoutala se. Zvednout oči od podlahy jsem si dovolila, až mě opustil vtíravý pocit, že mě rodiče sledují oknem. Ale ten balvan pocitu vinny mě tížil ještě několik hodin.
Pozorovat noční krajinu, jak ubíhá za okny bylo zcela jiné než ve dne. Silnice byla zcela volná, na semaforech svítila mnohdy jen oranžová barva a nikde vás nebrzdil příkaz zastavení chodcům na přechodu. Není pak divu, že do hodinu jsme stavěli u motelu s přáním tří lůžkového pokoje po zbytek dnešního dne. Měli jsme v plánu vyjet až k večeru, kdy budou silnice prázdnější.
"Vzbuďte mě až na jarní rovnodennost," plácla sebou ospale Lenka do postele.
"Na kolik mám nařídit mobil?" zeptal se Dan.
"Záleží na vás, já si nemyslím, že usnu."
"Ale měla bys. Na Akademii nebudou se tě leknou, jestli až do příjezdu nezamhouříš oka," prohlásila Lenka.
"Mám strach. Co když rodiče opravdu zavolají policii?" Netušila jsem kam až zajdou a všichni jsme počítali, že to rodiče nahlásí. Zmizení dítěte nemůžou nechat jen tak. Ale co když hned ráno, jak se vzbudí, zvednou mobil a ohlásí, že jsem utekla na Akademii. To budeme mít houkačky za patami do několika hodin. Plus bylo, že nikdo nevěděl, kde Akademie stojí ani jak se tam jede. Pokud se tedy dostaneme přes hranice, můžeme být víceméně klidní. "Dokud budeme na území naší republiky, nebudu mít klid," přecházela jsem nervózně po pokoji. Teď ještě spí. Ale za pár hodin zjistí, že jsem pryč. "Taťkovi to mamka určitě neřekla. Ten by byl na mé straně. Ten vstává v sedm a budí bratra do školy. O půl oba odchází. Mamka bude spát aspoň do devíti. Hodinu bude ječet do prázdna, než ji napadne zavolat do školy, taťkovi a známým. Pak zřejmě zavolá policii," uvažovala jsem. "Hned jim ale o Akademii neřekne. Stydí se za to a chlubit se nebude. Pouze nahlásí, že jsem utekla. Dopis jsem doma nechala, ale ten jim ukazovat nebude. Píšu v něm o Akadamii. Kolik budeme mít tedy času, než rozběhnou pátrání?"
"Den určitě," řekl s jistotou Dan. "Zprávy jsou v televizi až večer a to už budeme za hranicemi. Do té doby můžou hledat v okolí našeho města, ale odtam jsme taky dost daleko. Vím, že se necítíš nejlíp, ale garantuju ti, že do sedmi do včera nic nehrozí." Za ty slova jsem mu byla vděčná.
Zatáhla jsem je do toho víc než bych chtěla a rozhodně jsem na to nebyla na sebe pyšná. Mohla jsem jen hádat, jaké z toho budou mít později problémy. Ve škole, kvůli pomluvám. Doma, kvůli rodičům a obvinění z nápomoci při útěku. Chtěla bych, aby mohli zůstat se mnou na Akademii. Kdyby to šlo nějak zařídit… uchránit je od těch pohledů. Toho odvržení.
Nevědomost lidí děsí. Nutí je odsuzovat nepoznané. Chtěla jsem to změnit. Chtěla jsem, aby pochopili, že Akademie Slunce není hrozbou pro nikoho.
Po překročení pomyslné hranice mezi dvěma státy, se mé svědomí odtrhlo a zůstalo ležet na půdě mého dosavadního domova jako sto kilový balvan. Teď jsem necítila nic. Rodina, domov… vše bylo za mnou. Teď se to stalo minulostí. Teď jsem mířila dopředu.
"Možná byste měli zůstat v Rumunsku až do mých narozenin, i po mém odjezdu," ozvala jsem se. "Čím později se vrátíte, tím menší podezření na vás padne."
"Máš to promyšlený," usmál se Dan. "Já se můžu projíždět po Evropě do aleluja, ale ségře je teprve šestnáct." Sakra, zaklela sem v duchu.
"Bude z toho mí velké problémy?"
"Domů jsem volala, že zůstanu pár dní u bratra. Je to blíž ke škole a kolikrát jsem to už udělala, takže mít podezření nebudou," uklidnila mě Lenka. "Počínaje dneškem můžu být pryč tak týden. Stačí, když jim občas zavolám." Natolik jsem se soustředila na svůj útěk, že jsem si neuvědomila, co podstupuje Lenka. Ona se domů musí vrátit.
"Jak jsou na tom vaši rodiče s Akademií?"
"Zřejmě ji nemají mezi výběrovými školami, kam by chtěli poslat svoje děti. Ale rozhodně tak fanaticky neodsuzují jejich studenty. Určitě mě podpoří v každé návštěvě. I když až v Rumunsku." Budu sice stovky kilometrů daleko, ale přátelé mi zůstanou i tak. "Co mám říct ve škole? Ostatní to bude určitě zajímat." To určitě bude. Ale teď už mi bylo jedno, jestli se to dozví.
"Pravdu," řekla jsem rozhodně. "Já jsem pyšná na to, že můžu na Akademii studovat."
"To je správný přístup," souhlasil Dan. "Za chvíli budeme v Budapešti. Tam se ubytujeme." Bylo skoro devět večer a já začala být nervózní. Zítra už budu usínat v Akademii. Bála jsem se, ale tak nějak hezky. Sice nevíte, co vás čeká a to je trochu děsivé, ale zároveň se těšíte. A to právě na to nepoznané. "A když už se stěhuješ do Rumunska, mám s sebou průvodce, abys tam nebyla jak ryba na souši."
"Díky, to se bude hodit." Vůbec mě nenapadlo přečíst si něco o zemi, kam přesouvám sebe a svoje věci.
"Nemáš zač. Hlavně nám piš, co nejčastěji. Hoříme touhou vědět, jaké to je žít v lesích Rumunska."
"Takhle, jak to říkáš, mě to trochu děsí. Prý ta škola stojí hluboko v lese, tak aby ji obyčejný člověk nenašel. Občas zabloudím i v našem městě, tam si sotva vyjdu na nákupy do obchoďáku." Teď už jsem zacházela do přílišných detailů. Nemělo cenu uvažovat nad takovými věcmi. Všechny ty spekulace mi tak akorát znepříjemní můj významný den.
"Tohohle bych se nebál," namítl Dan. "Vy jste elita, byli jste pro Akademii vybráni. Podle mě si vás tam budou hýčkat."
"Raději se budu držet drsnější verze, abych pak nenarazila. Ale je fakt, že doufám v aspoň náznak zacházení jako v rukavičkách," usmála jsem se.
Po zbytek cesty jsme moc nemluvili. Konečně jsme někde byla, ale neměla jsem možnost si město prohlédnout. Budapeští jsme jen profrčeli, až na kraji města jsme si vyhlédli místo na ubytování.
"Tady se chvíli zdržíme. V Baia Marei jsme za pár hodin, takže do oběda se tu zdržíme určitě." Kývla jsem a unaveně padla na postel. Ačkoliv fyzicky jsem byla stále fit, vždyť jsem jen seděla v autě, psychicky jsem byla na dně. Chtěla jsem už jen spát a probudit se pokud možno až v posteli Akademie.

Probudila jsem se, nebo respektive Lenka mě probudila, v poledne. Její technika "budíček" by měla být zařazena mezi mučící.
"Ještě pět minut," zamumlala jsem. Kdyby byla na baterky, zadupala bych je do země a vysázela bych tam alej topolů.
"Vstávej, krásko! Musíš se najíst, zkrášlit a pak vyrazíme," tahala mě z postele. Věděla jsem, že to mám prohraný, Lenka byla neústupná.
Odpověděla jsem jí zavrčením a vykopala se z postele. Žaludek jsem měla jako na vodě, ale přesto se mi podařilo dostat se do společné kuchyně v motelu a čelit tak vajíčkům s toustem.
"Jak tam asi vaří? Jaká je vůbec rumunská kuchyně?" zauvažovala jsem.
"Měla jsi ji nechat ještě spát," řekl Dan své sestře.
"Je jenom nervózní," namítla Lenka a ládovala se už druhou porcí.
"Zato ty překypuješ zdravím, viď?!" Lenka na něj udělala škodolibou grimasu a dál se věnovala svému přídělu kalorií. "Není kam spěchat, času máme dost," otočil se na mě.
"Teď mě napadlo, mamka ti nevolala?" zeptala se mě Lenka.
"Vidíš, skoro bych zapomněla," vstala jsem od stolu a začala se hrabat v baťohu. "Starou sim kartu jsem nechala doma a koupila si novou. Ještě před tím, než se to provalilo. Bylo mi jasné, že se bude chtít dovolat, ať už z jakýchkoliv důvodů, tak jsem si pojistila klid. Dám vám číslo." Položila jsem na stůl papírek s novým číslem. "Já tedy doufám, že v Akademii budou mobily povolené. No, a pokud ne, stejně ho u sebe budu mít."
"Správně," pokyvovala Lenka. "Kdyby tam měli nějaký divný techniky, moc tě nutili do učení nebo tak, zavolej, přijedeme si pro tebe." To bylo sice moc hezky, ale mělo to jeden háček.
"Nemyslím si, že by bylo cesty zpět," namítla jsem. "Domů už se vrátit nemůžu. Představ si ty scény a přednášky. Myslím, že mě nic nepřiměje vrátit se zpět… aspoň pro příštích pár měsíců." Možná se v tom skrývalo i trochu zbabělství. Že bych teď chtěla čelit své matce… smetla by mě jako tsunami. To radši chýši a spaní na seně. "Můžeme vyrazit? Vím, že máme spoustu času, ale… budu klidnější, nechci přijet pozdě."
"Není problém. Já půjdu koupit nějaké jídlo na cestu, za pár minut venku," vstal od stolu, vzal si svoje věci a odešel.
Odsunula jsem od sebe zbytek snídaně a zamířila zpátky do pokoje. Převlékla jsem si tričko a sbalila zpět to málo, co jsem na noc vybalila. Ještě jsem za sebe a Lenku ustlala postel, ověsila se zavazadly a vyšla ven z pokoje. Lenka v kuchyni uklidila nádobí a smetla tak poslední důkazy našeho bytí tady.
Venku už na nás čekalo nastartované auto. Bude to naposledy, co do něj nasednu. Najednou jsem dostala strach. Jak jsem tak stála mezi dveřmi a dívala se na auto, v hlavě se mi přehrálo vše, co se za posledních pár dní událo. Vlastně by se to dalo počítat i na hodiny. Nemohla jsem couvnou, ale najednou jsem měla i strach pokračovat dopředu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama