Akademie Slunce - 1

28. června 2011 v 19:21 | Nelie |  Akademie Slunce
A jako bonus... tahle povídka v podstatě shrnuje podstatnou část děje kapitolovky Akademie Slunce. Bude to jako, když se před skokem do bazénu opláchnete ve sprše. Uvede vás to do děje a pomůže líp pak pochytit všechny detaily v povídce. Budete i moc líp reagovat svými komentáři. Budete mít určitou představu, co zamýšlím.
Pěkné čtení ☼

***
Na severu Rumunska, v župě Maramureš, se tyčí rozlohou nevelké, ovšem výškou nejvyšší hory Rodna. Ve zdejších lesích, netknuté lidským konáním, se skrývá lidmi neobjevné tajemství. Akademie Slunce a Akademie Měsíce.
Komplex budov středověkého vzhledu je kolem dokola obehnán hradbami tyčícími se vysoko k nebi. Byly postaveny tak, aby je obyčejný člověk nebyl schopný zdolat. Škola si chrání svoje tajemství nejen hmotnými prostředky, ale i těmi na první pohled neviditelnými. Zachovat si anonymitu. To je pravidlo, kterým se řídí nejen studenti.
Děti studující zde jsou pečlivě vybíráni. Ale ne tak pro jejich znalosti, jako pro jejich osobnost a character.
A právě evropská Akademie Slunce se stala před měsícem mým domovem pro příští roky. Jmenuji se Anna a před pěti týdny jsem oslavila šestnácté narozeniny. Jedině v tomhle věku lze na školu nastoupit. Nikdo neví proč tomu tak je a ani nemá cenu pokoušet se na to přijít.
I přestože chodbami školy bloudím už nějaký ten čas, stále je tu spoustu věcí, které jsem neodhalila,
První týdny tady byly plné překvapení a údivu. Chvíli trvalo než jsem se naučila přemístit z bodu A do bodu B. Například jsem si celý týden pletla dveře od záchodu s dveřmi od vlastního pokoje. Trapné, vzhledem k tomu, že jsem jednou omylem zabloudila i na klučicí.
Do své třídy bych ale trefila i poslepu. Nikdy bych neřekla, že mě může vyučování i bavit. Doma jsem totiž patřila k těm největším školním lenochům a z hodin jsem si odnášela leda sešity od ostatních, abych si mohla dopsat učivo.
První hodinu nám naše lektorka, slečna Amelie, vysvětlovala organizaci Akademie. Hlavní věc je, že nemají sídlo jen tady v Evropě, jak jsem si myslela. Ať jste odkudkoliv, máte možnost ji studovat víceméně ve své vlasti. Na světě je jen pět komplexů Akademie. Na každém světadílu jedna Akademie Slunce a jedna Akademie Měsíce. Ale nejsou to jen budovy postavené na kusech země. Má to i magickou podstatu. Pět světadílů představujících pět elementů. Americký kontinent představuje vodu, hlavně kvůli historii. Byl to kus světa dlouho neobjevený a skrývaný oceánem.
Asie je zemí ohně. Je plná života, synonymem pro exotiku a extravagantnost. Země symbolizuje Afriku, hlavně kvůli tolik rozšířenému zemědělství. Většina lidem tu slouží jako obživa půda, kterou obdělávají. Je to taky kvůli rozlišným kulturám žijícím stále spjaté s přírodou. K Austrálii patří vítr. Je nezkrotný a svobodný, tak jako příroda zde. Pátý živel představuje ducha, který sídlí v Evropě. Je to srdce celé historie Akademie. První základní kámen byl položen právě tady, v rumunských horách.
Po té přednášce jsem se cítila poctěna, že tady můžu studovat. Ze začátku jsem si nebyla příliš jistá sama sebou a svým cílem. A i když mám stále pochybnosti o svém osudu, vím že jsem tu správně. Že sem patřím.

Moje spolubydlící, křehká blonďatá dívka z Norska, Katherin je tu jen o dva měsíce déle než já, takže úžas nad školou sdílíme spolu. Máme pokoj v západním křídle dívčí koleje. Pár metrů od nás stojí chlapecká kolej na chlup stejná té naší. Ovšem výmluvy typu, já si spletl budovu, tu nejsou nic platné. Nad vchodem do budovy je do dřeva vyřezaná ženská tvář, jejíž totožnost je všem tajemstvím. Dokonce ani lektoři neví o koho se jedná. Její tvář zdobí průčelí dveří už od prvopočátků Akademie. Zřejmě ji tam vytesali tři zakladatelé školy, ale nikde není zaznamenané její jméno.
Stejná historka se váže k chlapecké koleji, kde vás bedlivě sleduje mužská tvář.
Nikdo nezná jejich jména ani původ, ale i tak jsou tu uctíváni téměř jako bozi. V hodině historie náš učili o zdejší dřevařské kultuře. Marumureš je známá nejen svými dřevěnými kostely a domky s příkrými a zastřešenými verandami. Proto se Maramureši přezdívá i dřevěná země.
Vysoká brána, stejná jako máme u nás na Akademii, které byly vyzdobené dekorativními řezbami, často vypovídali o tom, že uvnitř žije rodina patřící k tzv. nemesi, což je místní rumunská statkářská šlechta.
Původně se Akademie sestávala jen z dvou malých budov, dnešních kolejí. Hodiny se často odehrávali venku v přírodě a pokud jim nepřálo počasí, usídlili se v některé z místností. Tak začínala první Akademie Slunce a Měsíce.
Po nějakém čase se budovy osamostatnili jako studentské koleje a přistavěla se hlavní budova sloužící k vyučování. Jelikož byla postavena o několik desítek let později, liší se od sebe obě stavení téměř jak oheň a voda. Koleje jsou zdobené dřevěnými rytinami a téměř celá konstrukce je ze dřeva. Naproti tomu později přistavěná budova nese spíše secesní prvky. Pouze, pro zachování tradice, zdobí fasádu vchodu do dřeva vyryté symboly Slunce a Měsíce.
Navíc je celý komplex obehnán několikametrovou zdí s vysokou hlavní bránou zdobenou dřevorytinami. Ačkoliv hradba byla vystavěna teprve před sedmdesáti lety, brána tu stojí již od počátků zakladatelů.
,,Za doby našich předků postačili k ochraně Akademie maramurešské lesy, tehdy jsme byli považování za součást Transylvánie. Zdejší příroda naše zakladatele natolik učarovala, že se rozhodli právě na tomto místě vychovávat příští Strážce a Rytíře. Vliv lidí z celé světa ale byl stále silnější, proto bylo nutné vystavět hradby, aby zůstal náš údel zachován v anonymitě," vyprávěla nám naše lektorka. ,,Ve zdejším údolí Viseu se roku 1717 odehrával krvavá bitva. Po té, co byli zdejší lidé pod neustálým nátlakem krymských Tatarů, je Moreseni napadli v čele s knězem z Borsy. Boj s sebou nesl velkou krutost a ztráty. Tehdy se poprvé Strážci a Rytíři zapojili do boje po boku lidí… proti lidem. I přesto, že to bylo proti našemu přesvědčení, ochrana naší země byla přednější. Maramureš byla našim domovem a mi měli povinnost ji hájit. Kněz se jmenoval Popa Lupu, tedy duchovní vlk, proto je mezi našimi kruhy brán vlk jako posvátné zvíře," vysvětlila nám. ,,Rumunsko je jednou z posledních zemí Evropy, kde vlci žijí volně v přírodě. U nás se traduje, že vlk spatřený při fázi Měsíce nov, přináší štestí. Ačkoliv o tom se více dozvíte v třídě Měsíce." Na to jsem já odmítala čekat a tak jsem si něco našla v místní knihovně. Pro nováčka Slunce toho moc přístupného nebylo, ale přece jen jsem neodešla s prázdnou.
Vlk opravdu podle našich zakladatelů byli považováni za magické zvíře. Jeho vytí bylo varováním a zároveň požehnáním. Podle toho k které části měsíce jste ho slyšeli. Ve fázi nov to bylo dobré znamení. Někdo dokonce říká: Novoluní vytí vlčí , nový život na zemi značí. Kdežto slyšet vlka výt při úplnku bylo spíše neštěstí. O to horší, když jste ho při tom viděli. Vlka za úplnku výti zříti, prokletí s sebou přináší v síti. Chápu proč někteří Strážci chtějí zůstat v bezpečí denního světla. Neznáma noci nejsou pro každého.

Strážci Dne a Rytíři Luny. To jsou děti vychované Akademií. Obrazně řečeno, samozřejmě .
Z Akademie Slunce vyjdou po dvou letech studia Strážci Dne, jejichž úkolem je strážit lidské bytosti za slunečního světla. Akademie Měsíce si během tří let vycvičí Rytíře Luny, kteří se specializují na nebezpečí skryté pod pláštěm noci.
Absolvovat můžete obě a nebo pouze jednu, záleží jen na vás a vašem odhodlání. Nicméně k Měsíci se dostanete jen přes Slunce. Někteří zůstanou jen Strážci Dne a naplno se věnují tomu, co se za ty roky naučili. Buď zůstali věrní své alma mater a učí zde budoucí Strážce a Rytíře, nebo se vydali do světa využít své schopnosti.
Já sama nevím jak daleko se dostanu. Zda se po odkrytí tajemství dne budu schopna postavit i noci. O tom totiž celé studium je. O odhalování neznáma a poznávání sama sebe. To nám opakují naši lektoři denně. Teprve až odkryjete všechny zákoutí své mysli a postavíte se sami sobě, budete schopni bojovat pod vlajkou dne a noci.
Bohužel jsou tu i tací, kteří nedokončí ani studium Slunce. Nedokáží unést, co se jim zde nabízí a doslova se zřeknou sami sebe. Z nich se pak stávají vyděděnci. Ne že by je vedení Akademie zatratilo, je jim nabídnuta pomoc a ubytování, dokud si nenajdou znovu cestu vpřed. Mnoho z nich ale pomoc odmítne. Tvrdí, že jim Akademie zničila život, že jim vzala veškerou naději. Svým způsobem je chápu. Spoustu lidí se vzdá dosavadního života, mnohdy je zatratí vlastní rodina, a plně se odevzdají s důvěrou Akademii. Selhání pak dávají za vinnu jim, ne sobě. S příslibem pomsty opustí školní pozemky. Nikdo neví, jestli zůstávají v Rumunsku nebo odjedou zpět domů. Ale jejich nenávistí prosycený pohled, který doprovází jejich odchod, vyvolává spekulace. Lektoři se snaží nedat nic najevo, ale já jim v očích vidím obavy. Strach z toho, že se Vyděděnci spojí, roste každým týdnem.
Poslání Strážců a Rytířů tím pádem nabývá na rozměrech. Mám-li přímo citovat z učebnice: Kontrolují pohyb všech stvoření na světě a jejich vliv na lidskou existenci, ať pozitivní nebo negativní.
Přesný význam té věty jsem plně pochopila až při naší první exkurzy s Strážci Dne.
Po hodině si mě a spolužáčku Jacquelin zavolala k sobě naše lektorka. Sdělila nám skutečnost, že jako měsíc staří nováčci musíme podstoupit první výuku v akci.
,,Katherin, ty jsi to už podstoupila, ne?" vyzvídala jsem u své spolubydlící.
,,Jo," kývla. ,,Ale rovnou říkám, že ti nepovím, co tě čeká. Pro každého mají něco jiného."
,,Jaká je úmrtnost?"
,,Prosím tě," zasmála se. ,,Snad sis nemyslela, že to bude něco jako souboj gladiátorů?" Od nich to vyznělo jakoby jsme se opravdu měli vybojovat místo tady. Doslova. ,,Tam venku, v akci, nejlíp pochopíte, co se tu děje." To znělo jednoduše a rozhodně bezpečně.
,,Aha. Dokud neuvidíš, nepochopíš."
,,Přesně. Nic se vám tam nemůže stát."
Navíc jsme dostali za úkol přečíst si zvířeti v učebnici, což bylo až příliš podezřelé. Určitě nás budou zkoušet za pochodu.
V knize jsem nalistovala doporučenou kapitolu. Na první straně bylo načrtnuto zvíře velmi podobné vlkovi. Tedy až na pár detailů. Přední polovinu těla měl hustě pokrytou srstí, skoro jako lví hříva, zatímco zadní část byla holá. Ocas byl normální, jako u běžného vlka, jen delší. Zvíře na obrázku nebezpečně cenilo špicaté zuby, kterých mělo požehnaně. Což nebyl optický klam. Hned na následující straně, popisující podrobně jeho anatomii, se psalo, že má dvě řady zubů. Kvantitativně má tedy navrch, ale kvalitativně zaostává. Zuby jsou křehké a ne tak mohutné, jako u běžných šelem. Proto se řadí do první třídy, tedy těch ne tak nebezpečných. Skupina lam, jak jim říkali někteří kluci. Loví jen malá zvířata, z nichž hlavně slepice. Lidí se ale bojí, proto se drží v lese a oblíbený krvavý kuřecí steak si dá jen zřídka. Jen pokud se nějaká slípka zatoulá.
Další zvláštností byli uši, anatomicky velmi podobné těm u šelm kočičích. Má tedy velmi dobrý sluch, proto je těžké ho zahlédnout. Pro normálního člověka, který jde do lesa na houby, prakticky nemožné.
Vzpomněla jsem si na hodinu historie a vlastní bádání v knihovně o vlkovi. Posvátném zvířeti pro naši Akademii. Tohle zvíře nebylo sice vlk, ale přece jen jsem se necítila na jeho lovení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama