Akademie Slunce - 2

28. června 2011 v 19:12 | Nelie |  Akademie Slunce
2. část

***
Už se pomalu stmívalo a mi se stále prodírali lesem k Akademii. Dva Strážci Dne, kteří mě a Jacquelin doprovázeli po celou dobu exkurze, šli před námi a neustále se rozhlíželi po okolí. Nemuseli nic říkat, neklid z nich přímo sálal. Jejich specialitou byli denní tvorové, noc byla mimo jejich kompetenci. Zdrželi jsme se ve městě, kvůli šampónu s mateří kašičkou, díky kterým má Jacquelin vlasy jak samet. Se svolením si můžeme vyjít do města kdykoliv, ale ona a její blond vlasy z Francie potřebovali tenhle luxus už dnes kvůli večerní schůzce ve studovně s jedním studentem Akademie Měsíce.
,,Nemůžeme si trochu pohnout? Musím se ještě připravit, v deset se máme sejít ve studovně," stěžovala si Jacquelin.
,,Hele Jackie," Tak jsme jí zkráceně říkali, ,,za tohle zdržení může tvoje po kašičce toužící vlasy. Tvůj princ bude asi muset nějakou tu hoďku počkat. Navíc je teprve šest večer a vy, pokud vím, máte ,,studovat,, až od desíti."
,,Ten tón si vyprošuji," zamračila se na mým zabarvením hlasu při slově studovat. ,,Bude mi pomáhat s látkou. On už Akademii Slunce dostudoval, tak to pro něj bude snadné." Občas mi její noblesní akcent lezl krkem. Který teenager mluví tak spisovně? Na Akademii rozuměl každý každému, ať už jste byli z Francie nebo Lotyšska. Jeden jazyk pro všechny z celého světa. A navíc jste ho uměli i bez učení, což je dobře, protože já jsem na jazyky dřevo.
,,Dámy," přerušil nás jeden ze Strážců. Byl hodně vysoký, chlap jak hora, a to mu bylo jen osmnáct. Tmavé vlasy a pohled ostříže. Na krku se mu houpal, tak jako každému Strážci, amulet Slunce. Kovový přívěsek Slunce s mnoha paprsky a podivnými znaky točícími se do spirály ve středu talismanu. Podobný mají i Rytíři Luny, jen k symbolu Slunce přibude srpek měsíce, který ho napůl jakoby objímá. Oba jsou pověšeny na masivním řetízku ze stříbra. Symboly jsou vyráběné z alpaky, nebo-li čínského stříbra. Přímo z asijské Akademie, živlu Ohně. ,,Slunce zapadá," oznámil nám. ,,Držte se spolu. Až se setmí, Rytíři nám vyrazí na pomoc, ale do té doby se od nás nesmíte hnout ani na krok."
,,Dobře," kývla jsem.
,,Jacquelin?" ozval se druhý, stejně urostlý, ale blonďatý Strážce.
,,Rozumím," přidala se. Vím, že to nebrala vážně. Strážci dokázali dobře skrývat svoje pocity, ale já poznala kudy fouká vítr. Měli strach. Pokud se objeví nějaký tvor nebudou mít moc ani právo se jí postavit. Noční bytosti mohou být likvidovány pouze Rytíři Luny, nikdy jiný nemá pravomoc vynést verdikt nad jejich osudem. Pokud by nás tedy někdo ohrožoval, mohli by jsme utíkat, což je další věc, na kterou jsem totální antitalent.
,,Je to kvůli Vyděděncům?" odvážila jsem se zeptat.
,,Jak o nich víš?" Neznělo to nějak nevraživě, spíš starostlivě.
,,No, četla jsem o nich ve jedné knize."
,,Tam nejsou popisováni jako hrozba. Pouze je tam o nich zmínka jako o těch, kteří nedokončili studium."
,,No… já… pane…" nevěděla jsem, jak ho oslovit.
,,Justin," představil se blonďák. Na Akademii jsme se oslovovali pouze jmény. To je to, co je nám údajne souzeno, příjmení nám je dáno po rodičích.
,,Tak jo, Justine, z knih vím, o koho jde," řekla jsem. ,,Ale slečna Emily se o nich při hodině zmínila a bylo vidět, že z nich má trochu strach."
,,Vidět?"
,,Každému se při zmínce o nich zatemní oči. Nevím o nich moc, ale vím, že se bojíte jejich návratu. Jejich počet přece stoupl, jsou pohánění nenávistí vůči Akademii. Nebezpečnější než někteří tvorové."
,,Na nováčka toho víš až příliš," ozval se brunet. ,,Jsem James. A co říkáš je pravda, i když bychom o tomhle neměli vůbec mluvit." Na chvíli se zastavil a zadíval se mi do očí. ,,Jsi empatik, že?"
,,Možná," sklopila jsem oči. O tomhle daru, nebo prokletí, vcítění vím už tři roky, ale teprve nedávno jsem pro to našla pojmenování.
,,Před tebou by se měl mít každý na pozoru," pousmál se a dal se znovu do kroku.
,,Co je empatik?" nechápala Jacquelin.
,,Empatik je člověk, který se dokáže vcítit do ostatních lidí. Nejde tu jen o porozumění, to dokáže každý, kdo má srdce. Tady jde o víc. Z obyčejného pohledu do očí vyčte každou tvou starost nebo radost. Pozná jestli lžeš nebo mluvíš pravdu. I ten nejlepší herec před nimi nic neskryje. Je to skoro jako čtení myšlenek, jen místo slov se v její hlavě, promlouvají pocity v jejím srdci."
,,Hezká definice," kývla jsem. ,,Hledala jsem to všude možně po encyklopediích, ale v každé je to popsáno jen z psychologického hlediska, ale tohle je spíš…"
,,Magické?" doplnil James.
,,Jo." Dřív by mi to připadalo absurdní, ale na Akademii to přijmete jako jednu z možností. Někteří jsou tu obdarování zvláštními schopnostmi, někteří vynikají jen svými znalostmi a fyzickými dispozicemi. ,,Proto vím o Vyděděncích. Zbytek si člověk domyslí."
,,Takovýhle dar je výjimečný."
,,Je to na nic," odsekla jsem. ,,Občas," dodala jsem rychle. Zvykla jsem si, ale místy mi to lezlo krkem.
,,Může to být značná nevýhoda, ale i ohromné plus."
,,K čemu mi je, že poznám, jestli někdo udělal domácí úkoly nebo ne?"
,,Empatie je součástí energie, které říkáme Anima," začal vysvětlovat Justin. ,,Asi jste se o tom ještě neučili. Anima představuje tebe. Přirovnejme ji k zásuvce plné papírů. Na každém je něco o tobě. Povaha, silné a slabé stránky, tvoje moc. Má ji každý, ale jen málokdo má Eskamotérskou Animu. Založenou na magii a kouzlech."
,,Dá se bez ní žít?"
,,Dá se bez ní přežít," odpověděl. ,,V tvém případě, odejmutí tvojí Animy, by znamenalo totální hluchotu vůči okolnímu světu. Nikdo neví jak vidí empatici svět, jim samotným to tak nepřijde, ale s takovou vnímavostí se dá doslova čarovat. Bez ní by se pro tebe stalo vše nezajímavé, černobílé. Patrně by jsi jen stála na jednom místě a nepřítomně se dívala před sebe."
,,Lákavé. Radši si ale tu Eko-něco Animu nechám."
,,Vzít ti ji nikdo nemůže. Musíš ji darovat sama od sebe nebo k tomu svolit a nebo být mrtvá."
,,Mrtvá? Můžou mi ji vzít, pokud zemřu? Kdokoliv?"
,,Kdokoliv. Proto je každý příslušník Akademie pohřben na jejích pozemcích. Je to posvátná půda. Zakladatelé toto místo pokřtili svou krví, zlo na ní nemůže vstoupit." To bylo uklidňující. Po jeho slovech jsem si více vážila svého… daru. Stále mi toto pozitivně laděné slovo nejde přes jazyk, ale přece jen to má zřejmě svůj úcel, že dokážu číst lidem pocity.
,,Je málo Eskamotérů, vlastně je to rarita," řekl James. ,,Divím se, že Akademie tě nekontaktovala dřív."
,,Ono to jde?" podivila jsem se. ,,Tedy, je tu přece to zatím neobjasněné pravidlo, že nastoupit můžete pouze v šestnácti letech."
,,To je pravda, nicméně Eskamotéři jsou pro nás téměř posvátní. Jejich moc pro ně může být zničující, proto je Vedení lokalizuje po celém světě a hlídá."
,,To jako šmíruje?" Díky bohu, že můj dar zůstal utajen. ,,Díky čemu jsem měla to štestí na vlastní soukromí? Jsem nějaká bloklá vůči vašim senzorům na magickou moc?"
,,Velmi laicky řečeno, ano," kývl Justin. ,,Chce to více prostudovat aspekty tvého života."
,,Nikdo do mě rejpat nebude. Nejsem prvok pro vědecký pokusy. Určitě to má svůj důvod. Já a moje… tamto jsme měli zůstat utajeni před vašimi slídivými pohledy." Rozhodně jsem tím nechtěla říct, že bych Akademii nevěřila. Ale podle mě to mělo zůstat mým tajemstvím, dokud nepřijedu sem.
,,Pokud si přeješ, zůstane to jen mezi námi," slíbil James. ,,Máš právo sama rozhodovat co uděláš a kdy to odhalíš světu."
,,Díky, vážím si toho."
Jacquelin byla celou dobu zticha a zřejmě pochopila sotva setinu z našeho rozhovoru. Taky dobře.
,,Sláva!" vykřikla najednou. ,,Už jsme skoro tam. Z těch vašich učebnických pojmů mi šla hlava kolem." Opravdu. Mezi stromy lesa jsem zahlédla kamennou zeď s ozdobnou řezbou. Vypadalo to, že i Strážcům se ulevilo.
Bohužel předčasně. Sotva jsme se zasnili nad vyhřátými pokoji na koleji, prosvištěl nám kolem hlavy šíp, který se zavrtal do kmenu před námi. Oba Strážci okamžitě couvli k nám a v ochranném gestu si stoupli kolem nás. Všichni jsme naslouchali, jestli uslyšíme třeba jen prasknutí větvičky.
,,Anno?" zašeptal ke mně James aniž by přestal sledovat okolí. ,,Poznáš, kdo to byl?" Nejdřív jsem chtěla odseknout, jak to mám sakra vědět. Pak mi došlo, kam tím mířil.
,,Já nevím, neumím to-"
,,Zkus to, prosím," naléhal.
,,Tak fajn," souhlasila jsem. Zavřela jsem oči a zacpali si uši, aby mě nerozptylovali vjemy z okolí. Cítila jsem ale jen Jackienin strach. A díky těsné blízkosti jsem ho pociťovala i na vlastní kůži. Třásla se jak LA v sezónním zemětřesení.
,,Jackie, rušíš," ohradila jsem se na ni.
,,No promiň. Je to přirozená reakce na šíp letící kolem tvé hlavy." No jo, nemohla jsem ji to mít za zlé. I já byla až po uši v bažině strachu.
,,Lana le, ima li," zašeptal Justin a jeho přívěsek začal zářit jako sto vatová žárovka. Jackie se přestala třást a i já se cítila líp. Super trik. ,,Pokračuj."
Tentokrát jsem si sedla na zem a snažila se zachytit jakýkoliv citový vjem. Ta sluneční záře, která vycházela z Justinova amuletu, anulovala veškerý strach. Zbyla jen nenávist.
,,Nenávist," vyhrkla jsem. Postavila jsem se a rozhlédla se kolem. ,,Jsou to oni, že jo?" Oba Strážci nepatrně kývli.
,,Tušíš kolik jich může být?"
,,Ne," zavrtěla jsem hlavou. ,,Stejně by to bylo k ničemu. Je noc, nemůžete je… paralyzovat."
,,Bohužel," přisvědčil James. ,,Nejsou sice vedení jako noční tvorové, ale jakýkoliv útok v noci jde mimo nás. Musíme počkat na Rytíře." No jasně, po západu Slunce pro nás přece mají přijít. A kolem byla tma jak v pytli, určitě jsou na cestě.
,,Tak počkáme. Určitě je to otázka pár sekund, že?"
,,Možná."
,,Jaký možná? Stojíme tu jak na porážce a to jen tři sta metrů od školy. Sprintem by tu už měli být."
,,Víš jak zaměřujeme tvory, například dneska toho Felanga?" Zavrtěla jsem hlavou. ,,Skrz jeho Animu. Mají ji všichni tvorové a ti magičtí obzvlášť výraznou."
,,On ale přece neuměl kouzlit. Jenom požíral farmářovi slepice."
,,Ale je to magická bytost. V Zoo by jsi ho určitě nenašla."
,,Takže oni jsou vlastně taky Eskamotéři?"
,,V podstatě ano. Jsou něčím neobyčejní, i když to neumí zhmotnit."
,,Naši lučištníci zřejmě mezi ně nepatří, takže je nevystopují," pokračovala jsem. ,,Vy taky ne a já jsem bloklá."
,,Takže jsme v háji," shrnula to Jackie. ,,Z toho co jsem pochopila, pokud někdo z nás neudělá čáry máry fuk, nenajdou nás. A jediná s touhle možností to drží pod pokličkou."
,,Nedělám to naschvál," namítla jsem. V dalších protestech mi zabránila smršť šípu svištící kolem našich těl. Zřejmě nás neměli zasáhnout, ale jen pořádně vyděsit. Bod pro ně.
,,Anno, natáhni ruku," ozval se James. Udělala jsem, co chtěl. Neviděla jsem proč, ta jeho záda mi bránila ve výhledu.
Položil mi na ruku něco kovového a těžkého. Stáhla jsem ruku zpátky a před očima jsem spatřila amulet Slunce. Chvíli jsem ho fascinovaně pozorovala, než mi na mysl vytanula otázka, proč?
,,Mám ho po nich hodit?" Rána tímhle musí totiž fakt bolet.
,,Tyhle amulety propůjčují Strážcům a Rytířům moc. Mi obyčejní potřebujeme k využití formule, ty ho ale dokážeš použít díky svému daru."
,,Jako Eskamotér," dodala jsem a pověsila si přívěsek kolem krku. ,,Nelíbí se mi ale kam tím míříte."
,,Ochráníš Jacquelin."
,,Jako ona?" ukázala na mě Jackie.
,,Nemáš zač," zamračila jsem se na ni.
,,Ten amulet vás ochrání, do školy je to kousek."
,,A co vy?"
,,Odlákáme je."
,,No to je teda trapně ohranej plán. Zřejmě jsou po celým lese a já běhám jak slimejš. I kdyby jste tu tančili sambu, zaměří se spíš na dvě zdrhající dívky, jedna z nich navíc ječí jak siréna."
,,No dovol," chtěla začít protestovat Jackie.
,,Chce to jiný plán," přerušila jsem ji. ,,Potřebujeme kouzlo, ale mě nezaměří. Co když na chvíli tu Animu dám jednomu z vás? Mávnete hůlkou a bude to."
,,I když by to mohlo vyjít, je to příliš nebezpečné pro tebe," namítl James.
,,Bez Podstaty se dá přežít," zopakovala jsem Justinova slova. ,,A navíc to bude jen chvilka."
,,Uvědomuješ si, že pak bude tvoje tajemství prozrazeno. Budou chtít vědět, kdo je zdrojem té síly."
,,Nějak to ukecám," mávla jsem rukou. ,,Takže, jak na to?"
,,Vybav si Slunce na svých dlaních," poradil mi Justin.
,,Nepodporuj ji v tom. Máme za ně zodpovědnost," oponoval mu James.
Na nic jsem nečekala a natáhla před sebe dlaně. Představila jsem si žhnoucí kouli vydávající stejně hřejivé světlo, jaké vyvolal Justin.
,,Wow," vydechla jsem úžasem nad zářící hmotou, která se mi objevila v dlaních. Fascinovaně jsem sledovala její rudé odstíny. Měla jsem pocit, že mě vtahuje do sebe. Nebo možná naopak. Cítila jsem z ní neuvěřitelnou sílu a nechtěla jsem se toho pocitu zbavit. Chtěla jsem takhle stát věčnost. Pak jsem odkudsi z dálky slyšela své jméno. Omámená tím pocitem moci jsem úplne zapomněla, že tu nejsem sama.
Stačilo jen pomyslet na jméno a vše zmizelo. Jakoby svět kolem mě zamrznul. Nedokázala jsem rozeznat věci kolem sebe, všude jsem viděla jen šedé šmouhy. Necítila jsem strach ani radost. Nevěděla jsem, jak se jmenuju ani kde jsem. Neuvědomovala jsem si absolutně nic.
Po chvíli se ozvala rána. V uších mi zahučelo a oslepilo mě světlo. Instinktivně jsem zavřela oči. Když jsem je po chvíli znovu otevřela, spatřila jsem před sebou nějakou ženu oblečenou v dlouhých světlých šatech.. Měla černé vlasy sahající jí až po pas a pronikavé modré oči. Bylo mi povědomá, ale nedokázala jsem ji přijít na jméno.
,,Ahoj Anno," promluvila. Ona mě ale zřejmě znala. ,,Jsi odvážná dívka. Darovat sama sebe pro záchranu ostatních." Sama sebe? Pak mi to došlo. Propůjčila jsem jim přece svoji sílu. Cítím se ale normálně. O žádné hluchotě se mluvit nedá. ,,Máš výjimečná dar, který ti umožňuje nahlédnou do srdce jiných lidí. Díky této schopnosti a tomu, že jsi dítě Akademie, jsem s tebou mohla navázat kontakt."
,,Neměla bych stát a dívat se nepřítomně před sebe?"
,,Tví Strážci ti to vysvětlili dobře. Pokud chce vidět své hmotné tělo," natáhla ruku a ukázala k zemi. Teprve teď jsem si uvědomila, že stojíme na louce obklopené lesem.
Na místě kam ukazovala její ruka se zavlnila zem a zprůzračněla jako hladina vody. Spatřila jsem sebe, jak ležím na zemi.
,,Jsem mrtvá?" vyděsila jsem se.
,,Ne, moje dítě, pouze jsi v bezvědomí. Povolala jsem zbytek tvého já k sobě, abychom si mohli promluvit."
,,Moc jsem dala pryč, neměla bych být schopna mluvit a vůbec… cítit se tak dobře."
,,To jistě. Tady je ale možné všechno."
,,Má cenu se ptát, kde jsem?"
,,Tohle jsou moje vzpomínky," rozpřáhla ruce kolem sebe.
,,Les? Žila jste v lese?" podivila jsem se.
,,Nepoznáváš to tu?" zadívala se mi do očí. ,,Nepoznáváš svůj domov?"
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Obyčejné stromy tvořící velmi hustý a na první pohled strašidelný les. A to bylo asi tak všechno.
,,Ty jsi ta žena," vzpomněla jsem si najednou. ,,Jsi vytesaná nad vchodem do naší koleje." Usmála se na mě a souhlasně kývla. ,,Tohle jsou tvé vzpomínky? Navštěvovala jsi Akademii?"
,,Nejen to. Já a můj bratr jsme ji založili." To mi nesedělo, zakladatelé byli přece tři. ,,Můj druhý bratr, Erien, se ztratil sám v sobě a opustil nás."
,,Jak ztratil?"
,,Přestal věřit v naše poslání. Odmítl svůj osud, vzepřel se mu a utekl." Ta slova mi něco připomínala. ,,Správně Anno. Já a můj bratr Adrien jsme založili školu, abychom chránili své druhy před nebezpečím Dne a Noci. Především jsme ale mysleli na bezpečí těch, kteří byli obdarování tak jako ty."
,,Eskamotéry?"
,,Ano. Zpočátku byla škola pouze pro studenty nadané zvláštní mocí. Jejich počet ale ubýval a my se báli, že éra Strážců a Rytířů skončí sotva jsme započali. Objevili jsme ale děti, ne sice magií nadané, ale přesto vhodné na studium u nás. Jejich srdce byla čistá a mi je přijali za své."
,,A Vyděděnci?"
,,Ach ano. Už za naší doby se na škole objevil student s černými myšlenkami. Chtěli jsme mu dát šanci najít světlo. Byl ale omámený příslibem moci od našeho bratra."
,,Zmanipuloval ho? Proč?"
,,Já a Adrian jsme byli Eskamotéři, on ne. Žárlivost ho svedla z cesty. Zařekl se zničit obdarované. Léta jsme o něm neslyšeli, až Lucas, první Vyděděnec, nám dal vědět o bratrově existenci." Takže tak jako mi máme svoje zakladatele, i Vyděděnci mají svého otce.
,,Vyděděnců je stále víc. Zaútočili na nás," řekla jsem jí. ,,Lektoři nechtějí šírit strach mezi studenty, ale já vím, že se bojí jejich návratu."
,,Já vím a chápu tvoje obavy. V tuhle dobu jsi jediný Eskamotér na vaší Akademii, naštěstí je tvoje moc nezřetelná. Musíš ji udržet v tajnosti."
,,Jak o tom víte? Že ji nedokáži zaměřit."
,,Kdyby o ní vedení vědělo, přijali by tě na Akademii ihned, a to by znamenalo tvoji zkázu. Dokud žijí všichni v nevědomosti, jsi v bezpečí před Vyděděnci."
,,Když o mě neví, proč ten déšť šípu?"
,,Jsi nováček, chtěli vás jen vyděsit a dát o sobě vědět." To sedělo. I přes nespočet výstřelů, nás nezasáhli, pouze způsobili pořádný třes.
,,Pak jsme v bezpečí. O mé moci se nedozví a tím je naše Akademie mimo terč jejich nenávisti."
,,Kéž by. Časem se o tvém nadání dozví."
,,Já jim to přece nevyzvoním, nikomu," slíbila jsem.
,,Já vím, věřím ti. Oni si ale najdou způsob, jak tě odhalit. Tvoje moc se bude rozvíjet a pokud se ji nenaučíš používat budeš snadným terčem."
,,Ale čím víc lidí o ní bude vědět, tím větší šance bude na prozrazení, že?"
,,Jsi bystrá dívka, hodna svého daru." Její slova překypovala hrdostí a něhou. Byla jako mateřské objetí. Moji vlastní rodiče nepřijali moje rozhodnutí studovat na Akademii, ona ale na mě byl hrdá, i když jsme se prakticky neznali.
Uvědomila jsem si, že neznám ani její jméno. ,,Jak se jmenujete?"
,,Víš po kom máš své jméno?" odpověděla mi otázkou.
,,Po prababičce, taky se jmenovala Anna."
,,Byla to výjimečná žena, jako teď ty. Máš z ní mnoho, víc než si myslíš." Přesně jsem nechápala co tím myslí. Prababičku jsem osobně neznala. Mám po ní jen jméno a zlatý přívěsek, který jsem od ní přes rodiče dostala k patnáctinám. ,,A víš odkud je tvoje památka na ní?"
,,Z Libye."
,,Nemůžu ti říct vše, mé dítě, musíš na to přijít sama."
,,Na co?" nechápala jsem.
,,Na svůj osud. Musíš pokračovat ve svojí cestě, kterou započala tvoje prababička."
,,Vůbec jsem ji neznala."
,,Ty ne, ale jiní tobě taky blízcí ano. Hledej odpověď u kořene, ne ve větvích." Z téhle věty jsem sice nepochopila ani slovo, ale nechtěla jsem být nezdvořilá. ,,Je čas se vrátit domů."
,,Nepočkalo by to minutku? Mám ještě spoustu otázek."
,,Zodpovíš si je sama." Aby v tom nebyl nějakej háček. ,,Opatruj se." S těmito slovy se rozplynul její obraz. Znovu se objevilo jasné světlo, které mě donutilo zavřít oči. Doufala jsem, že když je podruhé otevřu, spatřím ji znovu. Nestalo se tak.
Dívala jsem se do kamenného stropu, který mi byl až příliš povědomý.
,,Vítej zpět," ozvalo se kousek ode mě. Pootočila jsem hlavou a spatřila jednu z školních sestřiček. ,,Jak se cítíš?"
,,Jako přejetá parním válce," odpověděla jsem ztěžka. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. ,,Kde jsou ostatní?"
,,Jestli myslíš Strážce a svoji kamarádku, jsou v pořádku. Přijdou za tebou za chvíli," uklidnila mě. Po té odešla a nechala mě samotnou. Povedlo se to? Kolik lidí ví o mé schopnosti? Měla jsem spoustu otázek a odpověď mi mohli jen osoby zúčastněné.
,,Musím za nimi," rozhodla jsem a plánovala, jak se dostat z postele bez zlomené končetiny nebo otřesu mozku. Pocit jako po setkání s mohutným pojízdným prostředkem přetrvával.
,,Šípková Růženka se uráčila probudit," zaslechla jsem ode dveří.
,,Moji informátoři jsou tu," uvelebila jsem se zpátky na lůžku. ,,Jak to šlo? Všechno v pohodě?"
,,Zpočátku ano," řekl James. ,,Pak jsi omdlela, což se rozhodně nemělo stát. Pěkně nás to vyděsilo. Naštěstí dorazili Rytíři. Animu jsme ti mohli vrátit až tady na ošetřovně, chvíli na to jsi se probudila. Vyděděnci nám nijak neublížili, ani nebylo potřeba takhle riskovat."
,,Já vím," kývla jsem, ,,měli nás jen vyděsit." Přemýšlela jsem, jestli jim mám říct o tom, co jsem prožila. ,,Byla jsem na místě, které jde těžko popsat. Byla jsem vlastně na půdě Akademie, ale v něčích vzpomínkách. Byla tam se mnou jedna žena, nejdřív jsem ji nepoznala, až pak mi došlo, kde ji každý den vídám," na chvíli jsem se odmlčela. ,,Nad vchodem na kolej. Ta tvář ženy patří jednomu z zakladatelů." Viděla jsem, že oba jsou těmi informacemi ohromeni. Jacquelin chyběla, zřejmě studovala. ,,Ona a její bratři chtěli založit školu pro Eskamotéry a vycvičit je pro ochranu lidí. Ona a Adrian měli dar, jako já, ale Erien neuměl nic a to ho obrátilo proti svým sourozencům. Zapřísáhl se zničit všechny Eskamotéry. Byl předchůdce všech Vyděděnců."
,,Neuvěřitelné. Tyhle informace jsou důležité. Nikdo si zakladatele nepamatuje a ani po nich nejsou písemné záznamy."
,,Nesmí se to nikdo dozvědět," namítla jsem. ,,Dokud žijí všichni v nevědomosti, je škola v bezpečí. Moji moc nedokáží rozpoznat, to je moje výhoda. Chtěli pouze vyděsit nováčky."
,,Pokud vím, na škole žádný jiný Eskamotér není," řekl Justin.
,,Obávám se, že dnešní Vyděděnci ale nenesou jen odkaz Eriena, přidali si vlastní cíl. Zničit Akademii." Momentálně se nám snaží jen nahnat strach, ale je otázka času, kdy uskuteční svoje sny. ,,Není to vše. Je tu něco, co mi uniká. Potřebuju na to přijít, určitě je to klíč k celé věci."
,,Možná vím, kdo by ti mohl pomoci," ozval se James. ,,Je tu na Akademii nejdéle, pracuje v knihovně. Ona ti toho může říct nejvíce z její doby studia ."
,,Snad to pomůže," kývla jsem. Možná zná někoho s podobným darem jako já, kdo ještě žije. Nebo si pamatuje, kolik Vyděděnců za její doby ohrožovalo školu. ,,Musím s ní mluvit, co nejdřív." I když jsme se v podstatě před chvílí vrátili z boje, oba souhlasili, že ji přivedou, i když je hluboká noc. Není se ale čemu divit. Dnešní střelba na nás, jako živé terče byla dosti výstižná. Fakt, že se mi zakladatelka Akademie zjevila s víceméně varovným posláním, tomu přidává na závažnosti. Pro některé může být ale těžké přijmout fakt, že ty které máme chránit, se proti nám postaví ve válce. Jsou to totiž pořád lidé, žijící bytosti.
,,A všechno kvůli moci," povzdychla jsem si. Tenhle ohraný námět pro boj dobra se zlem je zřejmě pořád in.
,,Leží vevnitř, vyslechněte ji prosím," uslyšela jsem říkat Jamese. Ve dveřích se objevila střenka v bledě modrém županu a bačkorách stejné barvy.
,,Děkuji ti mladíku," usmála se na něj. James jí oplatil úsmev, kývl mým směrem a nechal nás o samotě. Chtěla jsem vstát a pomoct ji dojít k židli, ale zarazila mě.
,,Jen lež děvenko, já mám nohy jak z oceli." Neprotestovala jsem a trpělivě čekala až se knihovnice usadí. ,,Tvoje tvář je mi povědomá," zadívala se na mě. ,,Jedna studentka, která dokončila Akademii Měsíce, když já nastupovala. Pamatuji si, že mě zaujala bojovnost, která se jí zračila v očích. Tak jako tobě," ukázala na mě.
,,Jak se jmenovala."
,,Anna," odpověděla.
,,Jak vypadala?" vyzvídala jsem dál.
,,Byla ti velice podobná. Vím, že byla Eskamotér. Co dokázala si ale už nepamatuji."
,,Nevadí. Co je s ní teď?"
,,Bohužel zemřela. Po studiu odjela do Afriky, kde založila Akademii. Byla velice váženou osobou po celém světě." Možná že právě tahle studentka je klíčem.
,,Měla rodinu? Myslím tím vlastní děti a tak?"
,,Och ano. Jednou nás zde navštívila i se svým mužem a nejmladší dcerou. Tehdy se to ještě smělo. Její rodina nebydlela v Africe, chtěla aby její dcery vyrůstaly v její rodné zemi. Myslím, že měla celkem tři rozkošné holčičky. Ta nejmladší, Ema, byla jakoby jí z okna vypadla." Náhlým poznáním se mi skoro zastavilo srdce. Ema… takhle se jmenovala moje babička.
,,Neměla ta Ema na krku zlatý přívěsek s podivným znakem?" popsala jsem jí svoje dědictví po prababičce.
,,Ano, měla," kývla. ,,Matka jí ho přivezla jako dárek z Afriky. Chtěla, aby ho nosila vždy další dcera z každé generace."
,,Moje prababička," vydechla jsem překvapením a v očích jsem pocítila pálení slz. Možná tu opravdu studovala, pak odjela do Afriky a založila Akademii. Proto řekla, abych hledala u kořenů. U svých předků. ,,Máte někde její fotku?"
,,Samozřejmě. Máme fotku každého studenta, klidně se pak přijď podívat."
,,Moc Vám děkuji. Omlouvám se, že jsem Vás rušila tak pozdě v noci, ale bylo to důležité."
,,To je v pořádku," usmála se na mě a zvedla se z židle. ,,Dávno už nespím, tak jako dřív. Navíc noc je tak krásná, že je škoda ji prospat."
,,Byla jste Rytířem?"
,,Stále jím jsem. Jak se jím jednou staneš, zůstane to navždy v tobě. Stejně jako moje okouzlení pro noc."
,,Ještě jednou děkuji."
,,Dobrou noc," popřála mi a vydala se pryč.
Těžko říct jestli jsem byla schopná spát. Prababička studovala na Akademii a byla taky Eskamotér, opravdu jsem po ní zdědila víc než jen jméno a šperk. Pokud odjela do Afriky založit Akademii, mělo to důvod. Mohl to udělat někdo jiný s darem magie, ale rozhodující roli zřejmě hrála doba. Možná moc Vyděděnců stoupala a prababička chtěla rozšířit armádu Strážců a Rytířů. Znamená to, že mám v jejím úkolu pokračovat. Pokud jsem jediný Eskamotér na škole a moje moc je nezjistitelná, má to důvod. Jsem výhoda na naší straně. Aniž by pojali podezření, můžu udělat posutu věcí, které naši školu ochrání.
,,Musím vidět její fotku a dozvědět se víc," usmyslela jsem si. Prababička zřejmě chtěla bojovat proti Vyděděncům nebo na to aspoň chtěla připravit svět. Pokud ano, musím v tom pokračovat.

Ráno mě propustili z ošetřovny a já rovnou zamířila do knihovny. Bylo mi jedno, jestli prošvihnu vyučování a kolik z toho budu mít problému, musela jsem vidět její fotku, abych si byla na sto procent jistá, že ta studentka je opravdu moje prababička.
Cestou jsem o tom všem přemýšlela. Teď když jsem byla odpočatá, to šlo lépe než pod tlakem včerejší noci.
Prababička zřejmě odjela do Afriky s úcelem Akademii založit, to je jasné. Byla Eskamotér a tak jí hrozilo nebezpečí. Možná je Afrika jediným bezpečným místem pro Eskamotéry. Představuje živel Země a je tam spoustu míst, kam se obyčejní lidé nedostanou. Kmeny žijící zde jsou chráněny právě nepropustnou džunglí zde. Jsem údajne jediný Eskamotér v Evropě, ale co když jsem jen jediný studující zde? Třeba je posílají rovnou do Afriky, kde je bezpečno. Chrání je tam před nenávistí Vyděděnců. Možná jim slouží i jako tajná zbraň.
V knihovně nikdo nebyl a tak jsem se dala do pátrání sama.
Prošla jsem snad stovky knih, než jsem našla tu správnou. Pojednávala o africké Akademii, tudíž i o zakladatelce.
Hned na první stránce byl obrázek usmívající se ženy, mojí prababičky když jí bylo asi pětadvacet. Sice mě to nelákalo, ale bylo nutné, abych tu knihu přečetla celou. Musím lépe pochopit podstatu africké Akademie.

Po čtyřech hodinách s jednou přestávkou na záchod a zástavkou v jídelně, jsem se konečně prokousala celou knihou. Bylo to tak, jak jsem si myslela.
Afrika je z pěti kontinentů nejvíce spjata s přírodou. Prababička to věděla a proto se rozhodla tu založit Akademii. Ale ne jen tak obyčejnou. Slouží jako ochrana pro nadané lidi. Z každého kouta světa právě tady studují ti, kteří jsou obdařeni magií. Vyděděnci je tu nenajdou a i kdyby ano, příroda je bude chránit. Moje babička zřejmě nezdědila stejný dar jako ona, ani moje matka, ale já ano. Musím pokračovat v tom, co ona započala.
Africká Akademie není jen místem, kde se cvičí všichni Eskamotéři ze světa. Je to tajná zbraň. Armáda proti Vyděděncům. Naše jediná šance, jak ochránit Akademii.
Věděla jsem přesně, co musím udělat, i když se to na první pohled zdálo neuskutečnitelné.
Musím odjet do Afriky a říct jim o nebezpečí u nás v Evropě. I když nás Vyděděnci zatím jen slepě straší, cítila jsem, že je to jen otázka času, kdy zaútočí přímo.
Proto mám utajovanou moc. Abych mohla shromáždit síly, aniž by Vyděděnci pojali podezření.
To ale znamenalo svěřit se Vedení. Sama se totiž sotva dostanu do Afriky, natož abych se pak prodírala džunglí a hledala dřevěné budky sloužící jako Akademie.
I když jsem se neskutečně bála toho, co mě čeká, taky jsem se neuvěřitelně těšila. Potkám lidi jako jsem já a navštívím místo, kde nechala prababička kus sebe.
Vzala jsem knihu s sebou a zamířila k ředitelně. Nevybrala jsem si znova jednoduchou cestu k svému osudu, ale byla jsem ochotna jít až na konec a čelit všemu, co tam na mě čeká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama