Jedno léto - 2

5. června 2011 v 14:18 | Nelie |  Jednorázovky
Napsáno: 2010
Žánr: Ze života, romantické
Obsah: Anna se jedno léto zamiluje. Stejné léto ale na svou lásku zapomene. Jak dlouho potrvá, než se vrátí čelit své minulosti.

***

Další den jsem si přivstala, jinak řečeno jsem vstala dobrovolně. V rychlosti jsem se oblékla a pádila do kopce. Chtěla jsem Martina upozornit na odpolední nájezd mého bratra na jezero. A nepopírám, že jsem byla připravená si ho dobírat ve věci knihy.
V rekordním čase jsem zdolala les a zastavila se vedle chaty, abych popadla dech.
"Tolik jsem ti chyběl," ozvalo se vedle mě. Leknutím jsem nadskočila a tiše zaklela. Otočila jsem se po hlase a v okně spatřila usmívajícího se Martina.
"Ani dospat jsem nemohla," řekla jsem. "Jenom jsem ti chtěla říct… mamka mi na odpoledne hodila na krk bráchu."
"Máš mladšího bratra?"
"Jo, bude mu deset," kývla jsem. "Nevadí, když ho vezmu sebou? Chce se jít podívat k jezeru."
"Mám tolik námitek, že ani nevím, kterou vznést jako první," zasmál se. "Pojď dovnitř," řekl a zmizel mi z očí. Přešla jsem ke dveřím, kde už čekal můj hostitel. "Už jsi snídala?"
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a uvědomila si, jaký mám hlad.
"Tak se posaď venku. Jsi na něco alergická nebo tak?" zeptal se, zatímco prohledával lednici.
"Ne."
"Výborně. Donesu ti něco k pití, čaj?"
"Jo, ten se hodí," kývla jsem. Dál už jsem ho nerušila a šla se posadit na verandu, kde byly dvě proutěné křesla a obyčejný dřevěný stůl. Posadila jsem se do křesla v rohu verandy.
Byl odsud krásný výhled na jezero. Když člověk pootočil hlavou o 180 stupňů, měl taky krásný výhled. Oknem do kuchyně, kde se rýsovala snídaně. Rána tu bývala celkem chladná, takže teplý čaj krásně zahřeje.
Dveře zůstaly otevřené, takže jsem nejen slyšela prskající olej na pánvi, ale i cítila známou vůni vajíček.
Zaklonila jsem hlavu a zahleděla se na modré nebe. Sedím tu u něj na verandě a on nám dělá snídani, nutno dodat, že ho znám jen jeden den.
"Zase v tom lítám," povzdechla jsem si. Vždycky jsem se snadno do někoho zakoukala a pak jsem sbírala polámané kousky svého srdce. Opravdu zamilovaná jsem ale nikdy nebyla, vždycky šlo jen o krátkodobější poblouznění. Co to bylo teď jsem si netroufala hádat, po jednom dni. Byla jsem s ním ráda, až nehorázně mu to slušelo a dříve bych řekla, že jsem se i zamilovala, ale pro tentokrát jsem si to zakázala. Zůstaneme u fešáka a krásných chvilek.
"Anno?" Narovnala jsem se a otočila k oknu do kuchyně. Prakticky umístěné, skoro jako výdejní okýnko ve školní jídelně. Natáhla jsem se pro nabízené hrnky a postavila je na stůl.
"Potřebuješ s něčím pomoct?" nabídla jsem se.
"V pořádku."
Zbožňuju ho. On je snad dokonalý… aneb, jak uvažuje sedmnáctka. Ale jsem mladá, snad si to můžu dovolit.
"Takže jsi prozradila rodičům svoje tajný místečko?" vytrhl mě z přemýšlení Martina a posadil se naproti mně. Přede mě postavil talíř s míchanými vajíčky a doprostřed stolu ještě talíř s tousty.
"V ten moment mě nenapadla žádná pololež a rozhodně nemusím mít strach, že by se sem vydali na výlet. A bratr je neškodný."
"Nic nepoví?"
"Jsi snad na útěku?" zasmála jsem se. "Protože zníš, jako bys snad měl i strach."
"Přísahám, že mám čistý rejstřík," usmál se. "Jde mi spíš o tebe," zvážněl. Upíral na mě svoje temně hnědé oči, jako by čekal na mou odpověď. "Jak by reagovala tvoje matka, kdyby věděla, že se bavíš s cizím člověkem, respektive s mužem o sedm let starším." Jeho pojetí mi vzalo všechno chuť k jídlu. Naopak jsem měla chuť utéct. "Promiň, jenom nechci, abys měla problémy. Dokážu si představit, jak rodiče dokážou vyvádět, pokud jde o jejich sedmnáctiletou dceru."
"Ten věk jsi trefil." Připadalo mi zvláštní vést takový hovor po prvním dnu, i když jsme spolu ani nechodili, ale asi je lepší se tomu postavit hned na začátku. "Asi by nebyla nadšená. Pravděpodobně by mi udělala několikahodinovou přednášku o tom, co se smí a nesmí. Vyjmenovala by mi všechny důvody, proč se s tebou nestýkat a preventivně by na tebe zavolala policii. Pak by chtěla vidět všechny tvé doklady, jména tvých rodičů a pravděpodobně i telefonní číslo, aby si u nich mohla tvoji identitu ověřit. Po tomhle by mi možná dovolila se s tebou pozdravit, pod podmínkou, že u toho bude."
"Netajíš mi něco?" zadíval se na mě podezíravě. Zřejmě ho ten projev odradil, ani bych se mu nedivila. Kromě té policie, by byla všechno ostatní schopna udělat.
"Pravděpodobně spoustu věcí, vzhledem k tomu, že se známe den. Ale nic zásadního. Mám jen příliš ochranitelskou matku."
"Mě matka taky chránila. Například mě poprvé odvedla do školy." No jasně, jen si z toho dělej legraci. Pravděpodobně už roky bydlí sám a rodičům volá jen o svátcích.
"Měla mě v šestnácti." A on mlčel. A já odešla.
***
Připadám si jako dítě, které jede poprvé vlakem. Přilepená k okýnku, očima hltajíc každý strom, který mineme. Skoro jako bych tudy skutečně jela poprvé. Bohužel to tak nebylo. Ve skutečnosti jsme tudy prý jeli před třemi lety, na stejnou chatu jako teď.
Mamčin pátravý pohled ve zpětném zrcátku každému napoví, že se tahle cesta nekoná jen tak z legrace. Ona sem vlastně jet nechtěla, taťka ji přemluvil a s pomocí mojí neuroložky se mu to povedlo.
Prsty jsem si přejela po jizvě na čele. Moje památka na Den tmy, jak mu sama říkám. Znám jen verzi od mamka. Hodně krátkou verzi. Prostě jsem byla v lese a zřejmě mi podjela noha. Upadla jsem, a protože zdejší lesy jsou hodně kamenité, s jedním takovým kamínkem jsem měl dostaveníčko. Když jsem se pak probudila v nemocnici, omládla jsem o rok. Moje vzpomínky, všechno co jsem se naučila… harddisk smazán.
Takže teď jsme všichni seděli v autě a předstíráme, že jsme normální rodinka, co jede na letní dovolenou. Kdybych na sobě pořád necítila zvídavé oči, možná bych tomu i věřila.
Vím, že čekají. Na cokoliv. Na jakoukoliv reakci, slovo nebo i záchvěv v tváři, který by naznačoval, že onen strom nevidím poprvé. A já se opravdu snažila. V duchu jsem si říkala: "Tohle místo znám!" Doufala jsem, že přesvědčím sama sebe a ono to prostě vyplave na povrch. Nevyplavalo. Topila jsem se jen v černé změti zapomenutých měsíců.

Auto zastavilo u menší chaty. Rodiče mi ji ještě před odjezdem popisovali, čímž jsem si ji v hlavě trochu zidealizovala. O záhon s liliemi se zřejmě už nikdo nestaral, bílé stěny pochytily tolik prachu a špíny kolik mohly a některé místa byla natolik zarostlá trávou, že připomínala džungli. Vzpomínky jsem ztratila, ale vkus ne. Byla to díra.
"Když jsme tu byli poprvé, šla ses projít," prozradil mi taťka.
"Fajn, takže-"
"Nikam!" přikázala mamka. "Nebude se toulat po lesích hned první den." Nechápala jsem ji, myslela jsem, že chce, abych si vzpomněla. "Může jít zítra nebo později a s námi." Chtěla jsem něco namítnout. Říct jí, že už nejsem dítě, ale v mojí situaci se to asi nehodilo. Musela jsem se smířit s jejím dohledem, s její přehnanou mateřskou péčí. Aspoň dokud se mi nerozsvítí v hlavě.

Večerem jsem vyčerpala všechny možné činnosti, které se tu dali dělat. Prošla jsem se po okolí, ale jen pouze po loukách a rovných travnatých plochách. S bráchou jsme sešli do nejbližší vesnice pro zmrzlinu a ve sklepě chaty jsme si zahráli ping pong. Na večer jsem začala pomáhat s přípravou večeře. Smontovali jsme gril a začali připravovat pochutiny na opékání. Zatímco se kuřecí maso vyhřívalo na grilovací mřížce, pokoušela jsem se číst jednu doporučených knih. Tedy knih, které jsem četla před třemi lety.
"Jak jsem tu vydržela dva týdny, je tu hrozná nuda," postěžovala jsem si. "Co jsem celý dny dělala?" Rodiče se na sebe podívali. Bylo vidět, že taťka by mi celou dovolenou převyprávěl do nejmenších detailů, ale ona žena, která mě devět měsíců nosila, měla jiný názor. "Mami?"
"Co se stane, když jí to povíme? Vždyť už tu ani nemusí být. Navíc to byla nehoda, nemusí se to opakovat." Vypadalo to nadějně, taťka uměl být hodně přesvědčivý. Díky tomu jsme vlastně tady.
"Prvně jsme nevěděli, kam chodíš," začal sám, když se k tomu mamka neměla. Nic nenamítala, tak pokračoval. "Pak jsi řekla, že na druhé straně kopce je jezero. Další den jsi tam byla s Jurem. Po zbytek dovolené jsme měli za to, že se tam chodíš koupat." Na chvíli se odmlčel. Zřejmě mi nechával čas, abych to vstřebala. Mohla jsem tušit, jaká část příběhu přijde teď. "Pak nám někdo zavolala z tvého mobilu. Že jsi v nemocnici. Tam jsme se dozvěděli, proč jsi na druhou stranu chodila."
"Proč?" zeptala jsem se okamžitě.
"To už snad vynecháme," ozvala se mamka.
"Ale-"
"Ne, Anno. Myslím, že to pro dnešek stačilo." Proč mi to nechce říct? Vždyť jsem kousek od toho, abych ukončila ty věčné otázky. Já to zoufale potřebovala vědět. Abych se mohla odtrhnout a jít dál, abych mohla konečně začít žít sama za sebe.
"Vím kam jít, nezabráníš mi v tom," prudce jsem vstala ze židle.
"Anno!"
"Jsou to tři roky. Tři roky! Všechna zranění se zahojila, léky neberu už několik měsíců, je to skoro jako dřív. Jenom mi chybí ta malá část mého já." Očima jsem ji prosila o souhlas. Buď to, nebo si dám souhlas sama.
Nic neříkala, jenom se dívala před sebe a bůh ví, co se jí honilo hlavou. Možná si přehrávala poslední tři roky. Hledala odpověď na moji prosbu. Možná tušila, že ať řekne cokoliv, moje počínání to nezmění. Možná taky věděla, že ji budu nenávidět, pokud mi bude dál lhát.
"Někoho jsi tam potkala, za ním jsi chodila," promluvila konečně. V ten okamžik jakoby do mě udeřil blesk. Všechno začalo dávat smysl. Sice jsem si zatím nevybavila nic konkrétního, ale věděla jsem, že ten poslední kousek je jen pár kroků odsud.
"Ty ho z toho viníš? Z toho, co se mi stalo?" uvědomila jsem si.
"Neměla jsi tam vůbec co dělat! On neměl právo s tebou vůbec mluvit. Vždyť byl cizí, tak proč jsi mu věřila? Dokonce jsi tam zavedla bratra? Mohl vám cokoliv udělat." Měla jsem chuť ho, ačkoliv jsem pořád nevěděla koho přesně, začít hájit. Jenže čím, když neznám přesná fakta?
"Já se tam musím jít podívat," rozhodla jsem. "Ať souhlasíš nebo ne," dodala jsem rychle, když jsem nával protestu v matčině tváři. Neměla čím mě zastavit. Jediné, co mi bránilo v samostatném životě, byla ta černá díra v mých vzpomínkách.
Otočila jsem se k nim zády a zadívala se na les. Stmívalo se a mně, jako holce z města, kde jsou lampy na každém metru, se najednou zachtělo zalézt do chaty a počkat do rána. Ale co když tam on je a ráno odjede?
Natáhla jsem se po mobilu a strčila si ho do kapsy džínů. Budu milosrdná a v případě zdržení o sobě dám vědět.
"Zatím," mávla jsem rukou a vydala se vstříc minulosti.

Lesem jsem spíše profrčela, tolik jsem se těšila na druhou stranu, na to co a koho tam poznám. Normálně jsem z neznámého mívala strach., hlavně co se týče lidí. Od mala jsem byla děsnej nervák a při seznámení s cizí osobou jsem se sotva dokázala představit. Teď jsem se hnala za v podstatě úplně cizím chlapem, s kterým jsem se dříve scházela.
Došla jsem na okraj lesa a spatřila malou dřevěnou chatu. Nezabývala jsem se vzhledem, i když bych o něm dokázala básnit hodiny. Zaměřila jsem se na něho, jak sedí na pláži u jezera a dívá se někam do ztracena. Je to on?
Popošla jsem blíž. V měkkém písku moje kroky zanikali a já se za ním doslova plížila jako myška.
"Promiňte," oslovila jsem ho. Mluvila jsem potichu, nedivila bych se, kdyby mě neslyšel. On se ale otočil. Rukou se opřel do písku a otočil ke mně hlavu. Byla tma a já byla příliš naplněná očekáváním a nadějí, že jsem si ani nevšimla, jak vypadá. Dívala jsem se jen do jeho očí, ebenově tmavých očí. Pak vykřikl, možná moje jméno, nebo jen nějaký radostný skřek. Vymrštil se na nohy a vší silou mě k sobě přitiskl. Ne, on mě objímal. Zoufale a přejícně mě objímal, jakoby to bylo naposledy.
"Anno?! Jsi to ty?" objal svými dlaněmi mé tváře a očima přejížděl po mé tváři. Já si tolik přála říci mu jménem, ale nebýt těch vlídných očí a sametového hlasu, s jekotem bych utekla. Na nic jsem si nevzpomínala. "Volala jsem k vám, skoro denně. Nikdo mi neodpovídal. Nevěděl jsem, co se s tebou po té nehodě stalo. Nepustili mě k tobě."
Rozbrečela jsem se. Zklamáním, smutek, poslední ztracenou nadějí. On mě chlácholivě hladil hřbetem ruky po tváři a odhrnoval neposedné vlasy z čela. Pak bříšky prstů přejel po jizvě na mém čele. Malá bílá jizvička jako upomínka na onen den.
"Pamatuješ si mě?" zeptal se. Slyšela jsem tu bolest, věděl, aniž bych něco řekla.
"Ne, já… tolik bych chtěla, ale nic si nevybavuju," vzlykala jsem. Pořád mě držel u sebe, ale nic neříkal. Nedívala jsem se mu do očí, neodvažovala jsem se. Vždyť mě neviděl tři roky a zřejmě ani nevěděl, jestli jsem v pořádku. Teď se tu objevím, ale vzpomínek na naše chvíle.
"Nevadí," zašeptal mi do vlasů. "Chce to čas." Jednou rukou mě objímal kolem pasu a druhou hladil po zádech. Hlavu měl ponořenou v mých vlasech a něco mi šeptal. Ani jsem se nesnažila rozeznávat slova, jenom jsem vnímala zvuk jeho hlasu a teplo jeho těla.
"Miluješ mě?" zeptala jsem se. Ta otázka mi přistála na jazyku a já ji bez váhání vyslovila.
"Nikdy jsem nepřestal," zašeptal v odpověď. Milovala jsem ho já? Něco ve mně křičelo ano, ale rozum mi zakázal vyslovit to nahlas. Není možné milovat někoho neznámého! Já ho ale vlastně znala. Moje tělo si pamatovala jeho doteky, moje srdce poznávalo jeho hlas, jen moje mysl zapomněla na moji lásku k němu.
"Chtěla bych…" Nedořekla jsem, ale věděla jsem, že mě pochopil.
"Já vím." Byla jsem zklamaná sama sebou, ale jeho neustávající šepot konejšivých slov jakoby mi říkal: "Netrap se tím. Není to důležité." Nebylo. Najednou mi to bylo ukradený. Co na tom, že si nepamatuju, jak jsem poprvé vlezla do tohohle jezera. Nemám svoje staré vzpomínky, ale vytvořím si nové. S ním, tady.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama