Jedno léto - 1

5. června 2011 v 14:20 | Nelie |  Jednorázovky
Napsáno: 2010
Žánr: Ze života, romantické
Obsah: Anna se jedno léto zamiluje. Stejné léto ale na svou lásku zapomene. Jak dlouho potrvá, než se vrátí čelit své minulosti.

***
Pamatuju si, jak jsem nenáviděla rodinné dovolené. Dva týdny v domku o jednom pokoji a kuchyňském koutku. Pro holku, co celý život prožila v panelovém domě, je to hotové peklo.
Každý den byl stejný. Vzbudit se a co nejdřív vypadnout ven. Jakmile se totiž v jednom pokojíku začnou ochomýtat vaši rodiče a mladší bratr, jde tu o život a vy si můžete přivést těžké zranění.
Celý den pak jen sedíte venku a snažíte se vyhnout protivnému slunečnímu svitu. Připadala jsem si jako šnek. Já a moje židle na pouti za stínem.
Večer pak byl pravým opakem rána. Výhodnější bylo ulehnout co nejpozději. Správné nocování o dovolené se skládá z matrace a podlahy. Kdo tedy ulehl jako první, dost riskoval, že se o něj někdo přerazí.
Nenáviděla jsem to. Ne že bych nedokázala ocenit klidné prostředí lesa, ale nesnášela jsem tu samotu, která tam na mě doléhala. Mladší bratr si vystačil sám se svým PSP, případně si s největším klackem, jaký v lese našel, hrál na ninju. Mamka neustále luštila křížovky a taťka buďto četl nějakou knihu nebo pročítal po sto padesáte noviny, pro které aktivně jezdil každé ráno autem do nejbližší vesnice. A já?
Měla jsem letní prázdniny, které jsem většinou do poloviny jen protrpěla. Užívala jsem si je jen pokud bylo venku maximálně 21 stupňů a rodiče byli v práci. S toho asi jednoznačně vyplývá, že nemám žádné koníčky. Jak já to slovo nesnáším. Koníčky… skoro jako by bylo povinné je mít. Nebyla jsem bez zájmů. Milovala jsem hudbu, ráda jsem kreslila… věci, kterými se neuživím, jak mi bylo neustále vtloukáno do hlavy. Proto byla mojí prioritou škola, která ovšem 31. červnem končila. Většina přátel odjela k moři nebo bůh ví kam, což jsem jim kupodivu nezáviděla. Moře jsem viděla v Anglii a tím byla moje zvědavost zažehnána. Narvané pláže a astronomické teploty jsem k tomu nepotřebovala.
Z tohoto jediného důvody jsem byla za vyjížďky do koutů naší země vděčná. Ačkoliv jsem nesnášela povinné rodinné posezení, které jsem byla nucena třikrát denně absolvovat, poskytovala mi tato místa určitou svobodu. Jinak řečeno, rychlá snídaně a pa u oběda.

Letos se opravdu překonali. Dva rozpadlé domy a jeden tak dobrý na rozbourání, tedy naše ubikace.
Jen co motor utichl, vyprostila jsem se z auta, zamumlala vysvětlení své nepřítomnosti a zamířila k lesu. Potřebovala jsem sakra vysokej a skalnatej kopec, který bych mohla vyšlapat a vybít si tak vztek.
Příroda mi přála. Přede mnou byl opravdu výstavní kousek. Pustila jsem se do něj a půl hodiny na to jsem se mohla kochat výhledem. A nejen tak jakým. Zatímco naše strana skýtala jen trávu, les a brouky, tady za tím ďábelským kopcem leželo krásné jezero.
Cesta dolů byla poněkud rychlejší než nahoru. S nadšením jsem klopýtala k třpytivé hladině jezera. Nikdy se mi nepoštěstilo, že bychom byli tak blízko vodě. A přeplněná koupaliště jsem nesnášela. Mým ideálem bylo právě něco takového. Žádní čumilové, žádné fronty, žádné tlačenice. Ticho, klid a pohoda.
Pár kroků od vody jsem si sundala žabky a vkročila do vody. Měla jsem sto chutí si jít zaplavat, ale…
,,Jakýpak ale," zamumlala jsem si pro sebe. Plavky jsem s sebou neměla, bohužel ani v tašce… no já je vlastně neměla vůbec. Naštěstí bylo většinou spodní prádlo koncipováno tak, že byste ho od plavek nerozeznali. Tričko a džíny jsem složila pár metrů od břehu a s nadšením se vrhla do vody.
Teploty dnes byly sice průměrné, ale několik hodin v autě dají zabrat v jakémkoliv počasí.
Uplavala jsem pár temp a rozhlédla se kolem. Na druhé straně jezera byly prudké skály kromě jednoho malého místečka s příjemně vyhlížející pláží. Nejsem z cukru a jezero nebylo tak obrovské, abych to nepřeplavala. Dnes ne, začínalo mi pěkně kručet v žaludku, ale zítra s dostatečnými zásoby ze snídaně a půl hodinovou přestávkou těch pár metrů pokořím.
Otočila jsem se, abych se vrátila vpřed, když jsem si všimla něčeho, co mi předtím ušlo. Mezi stromy, kousek nad jezerem, se schovávala malá dřevěná chajda. Skoro jako z nějaké pohádky. Byla malá, ale rozhodně vypadala příjemněji než ta naše zřícenina. Vepředu měla malou verandu, odkud vedly schody dolů, a končili kousek od jezera. Na tom místě si příhodně hověl strom, jméno po mě nechtějte, v jehož stínu čelem k chatě stála houpací lavička. Takovou jsem si pamatovala z dětství, z dědečkovy chaty.
Nemohla jsem si pomoct, pro mě to byla kouzelná chaloupka. Na slunci zářila, jako nějaké boží zjevení. Velká okna bez záclon a dvoukřídlé prosklené dveře zářili čistotou a byli třešničkou na kráse domku. Uvnitř mohli být tak dva pokoje, zřejmě ložnice a obývací pokoj. Plus by se tam vešla i velká kuchyně a slušně vybavená koupelna. To byl čistě můj odhad z větší dálky, ale kdybych byla blíž nebo třeba stála vevnitř. Až na to, že jsem nebyla šmírák a ani lupič. Obdivování z dálky mi bude muset stačit.
Doplavala jsem k břehu a zamířila k mým věcem. Očima jsem pořád hypnotizovala tu stavbu. Proč nemůžeme jezdit na taková místa? Civilizovaně vyhlížející chata u jezera, tahle přece není jediná. Ale chápala jsem, že málokdo se chce o tenhle kousek ráje dělit.
Pak mi došlo, že když tu stojí tohle, musí být poblíž i majitel. Tak jsem byla zaměstnána závistným obdivováním, že mě tahle primitivní myšlenka nenapadla. Skoro jako dát si dvě a dvě dohromady, že? Občas mám zpomalený myšlení.
Dřevěné okenice, které se zavírali, pokud se z chaty odjíždělo na delší dobu, byly dokořán.
Přešla jsem na úroveň chaty a nakoukla za ni. Cesta. Rozhodně bezpečnější, než kterou jsme jeli mi, ale i celkem nenápadná.
"Radši půjdu, než se tu objeví dědeček s babičkou a zavřou mě do pece," řekla jsem si pro sebe a sebrala ze země tričko. Do džínů jsem se mokrá soukat nechtěla, doma se usuším a převléknu. "Příště půjdu radši o kousek dál. Kdo ví, co za morouse tu bydlí," zauvažovala jsem a chystala si obléct tričko. Byla jsem zvyklá mluvit si sama pro sebe, v rámci normálnosti.
"Obvykle mívám celkem vlídnou povahu," ozvalo se za mnou. Leknutím jsem nadskočila a myslím, že jsem z úst vypustila i nějakou tu nadávku. Když jsem se chtěla otočit za hlasem, zakopla jsem a spadla na zadek.
"Sakra," zaklela jsem. V tu chvíli jsem litovala, že jsem sem vůbec lezla. Teď dostanu vynadáno, že lezu na cizí pozemek. Zvedla jsem hlavu, abych věděla, komu budu čelit a jaké argumenty si mám připravit. Bohužel mé předešlé domněnky v tu ránu padly. Na morouse se až příliš usmíval, do dědečka měl taky daleko a do babičky ještě mnohem dál.
Mohlo mu být tak pětadvacet a dle jeho výrazu se náramně bavil, zřejmě mou reakcí. Navrch toho jsem na něj zírala, jako bych v životě neviděla chlapa. Nemohla jsem si pomoct, na první pohled vypadal dokonale. Žádný narcista, které jsem denně potkávala ve škole. Vypadal mile, vůbec ne namyšleně a taky neuvěřitelně dobře. Sice jsem neměla vyhrazená kritéria, jak by měl onen vyvolený vypadat, ale určité rysy u mě měly navrch. Třeba tmavé vlasy a oči.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," natáhl ke mně ruku a pomohl vstát. "Normálně sem nikdo nechodí."
"Omlouvám se, prvně jsem si nevšimla, že je tu chata," dostala jsem ze sebe, k mému vlastnímu údivu, souvislou odpověď. Normálně jsem v takovýhle situacích ztrácela řeč.
"V pořádku, jezero mi přece nepatří. Je ale špatně přístupné, tak jsem si zvykl, že sem nikdo nechodí. Jak ses tu vůbec vzala ty?" Chvíli mi trvalo, než jsem dospěla k odpovědi. Opravdu jsem byla dost mimo.
"Z druhé strany," ukázala jsem na kopec. Takhle to znělo jak z nějakého fantasy filmu. "Máme tam pronajatou chatu."
"Aha," kývl. Podivně se na mě díval a přitom se usmíval, jakoby měl za chvíli vybuchnout smíchy. "Ehm, není ti zima?" Zima? V létě? Pak mi došlo, co se mi taktně snažil naznačit. Nebyla jsem oblečená, tedy ne tak jak bych asi měla být. V rychlosti jsem sebrala tričko a přitiskla si ho k tělu.
"Omlouvám se, nechtěla jsem obtěžovat," začala jsem pomalu couvat ke kopci. "Přeji hezký den," popřála jsem mu s komickým úsměvem a natáhla na sebe tričko. "Nashle," rozloučila jsem se a co nejrychleji vypálila ke kopci. Snažila jsem se ho vyjít, co nejrychleji, věděla jsem, že se dívá. Taky to musel být pohled, asi jako návštěva cirkusu.
Kousek za kopcem jsem se posadila na zem a právě tam jsem si uvědomila krutou pravdu. Něco jsem si na druhé straně zapomněla.
"Do háje," vyskočila jsem na nohy. Rozhodně se mi tam nechtělo hned vracet. Lepší bude se u nás usušit a nějak nenápadně doobléct. "Takhle se ztrapnit. A ještě se tam musím vrátit," nadávala jsem, zatímco se si to štrádovala k našemu domečku.
Rodiče naštěstí kuchtili v kuchyni oběd a bratr někde pobíhal. V klidu jsem se zcivilizovala a vyšla ven na slunce, aby mi uschly vlasy. Najím se, pokusím se zapomenout na to, jak jsem tam u jezera předvedla svou třeštěnou povahu a pak se mu zajdu omluvit a vydobýt si oblečení. Ale že mu to v tom upnutým bílým tričku slušelo. Komu se poštěstí, že jede na dovolenou s rodiči, kterou proklíná od doby, co se vrátili z té poslední, a potká tam takového fešáka?!

Po obědě jsem chvíli počkala, než rodiče zalezou do chaty. Obyčejně si chodili na chvíli zdřímnout, to mi hrálo do karet. Brácha byl příliš zabraný do hry, ten bude mimo tak pár hodin.
"Jdu se projít," oznámila jsem mu pro případ, že by se rodiče přece jen vyptávali.
"Hm." Květnatější odpověď jsem ani očekávat nemohla.
V koupelně jsem ještě zkontrolovala svůj zjev. Teploty naštěstí nebyly nijak vysoké a slunce se šetřilo pro dny příští, takže žádné červené fleky nehrozily. Dlouhé, tmavě hnědé vlasy jsem měla vyčesané do drdolu, z kterého mi do obličeje spadalo jen pár kratších pramínků vlasů. Mobil jsem měla zastrčený v kapse džínových šortek. Tričko z rána jsem vyměnila za kratší bílou tuniku bez rukávů.
Nikam jsem nespěchala. Šla jsem pomalu a opatrně, abych sebou někde netřískla, což bylo při mým štěstí dost pravděpodobné. Nahoře na kopci jsem se zastavila a skrz stromy se pokoušela rozeznat chatu, případně jeho samotného. Viděla jsem třpytit se hladinu a jezera a i písek u břehu, ale nic víc.
Cestou dolů jsem si v hlavě procházela, co řeknu. V podstatě jsem nic zlého neprovedla. Vypadalo to, že se nezlobí. Jak řekl, jezero mu nepatří, takže se do něj budu moct dál chodit koupat, když se tedy šoupnu trochu dál od jeho obydlí.
Nejdřív jsem se podívala, jestli třeba džíny ještě neleží v písku. Musel by být ale slepý jak patrona, aby si jich nevšiml. Bohužel nic, ani jeho jsem nikde neviděla. Zřejmě bude vevnitř.
Vyšla jsem schody na verandu a nakoukla dovnitř oknem. Byl tam. Seděl na gauči a něco psal na notebooku.
Zaťukala jsem na sklo dveří, téměř okamžitě se otočil mým směrem. Usmála jsem se na něj, z části omluvně, že ho ruším, a z části mile, abych udělala trochu lepší dojem než předtím.
"Podívejme, jaké ptáče mi to klepe na dveře," přivítal mě s úsměvem. Úsměv beru, ale tu poznámku si mohl odpustit. "Potřebuješ něco?" Trochu úcty by bodlo.
"Prvně, přišla jsem se omluvit za tu reakci ráno," začala jsem. "A pak bych chtěla nazpátek svoje džíny." Kupodivu se mi podařilo vytvořit souvislé věty, bod pro mě.
"Tak, prvně je ti vše odpuštěno," řekl a úsměv mu ze rtů nemizel. Pár takových lidí jsem znala, věčně veselých, nic čím by se měli chlubit. On se ale usmíval krásně, určitě jsem se na něj koukala stejně jako ráno. "To druhé mám vevnitř. Upozornil bych tě hned, ale ty jsi asi opravdu spěchala."
"No já… prvně jsem si ničeho nevšimla a pak jsem se lekla. Budu chodit plavat dál."
"V pořádku, já tě nevyháním. Jsi první, koho napadlo ten kopec přejít, proto jsem byl trochu překvapený." Že na to nevypadal! "Spěcháš zpátky za humna nebo mě na chvíli poctíš svou přítomností?" V duchu jsem okamžitě vykřikla ano, ale nechtěla jsem působit jako nějaká nadšená slintající fanynka.
"Proč ne," kývla jsem a nechala se pozvat dál. Uvnitř to bylo až neuvěřitelně útulné, na chlapa. Po levé straně vchodových dveří byla kuchyně, napravo jídelní kout. Vedle kuchyně byla malá místnost, tipovala jsem na koupelnu a za ní volný prostor, kde byla, jak jsem po pár krocích zjistila, postel a noční stolek. Zbytek prostoru tvořil obývák s krbem. Hotový pětihvězdičkový hotel. "Není možnost si to tu někdy pronajmout?" Možná to bylo trochu troufalé, ale nic lepšího mě prostě nenapadlo.
"Mám to brát jako, že se ti tu líbí?"
"Ty jsi nebyl na druhé straně, že?" podívala jsem se na něj tázavě. Pak jsem se zarazila. Samovolně jsem mu začala tykat. "Teda, pardon…"
"V pořádku," přerušil mě. "Martin," natáhl ke mně ruku.
"Anna," přijala jsem ji.
"Posaď se," ukázal k pohovce. "Něco k pití? Ledový čaj?"
"Díky," kývla jsem a usadila se. Pohovka byla rohová, dost místa pro celou rodinu. Na konferenčním stolku ležel přivřený notebook. "Vyrušila jsem tě od práce?"
"Od práce? Ne," přisedl si ke mně a podal mi sklenici. "Spíš jen zabíjím volný čas. Jezdím sem vždycky mezi jednotlivými semestry, trochu si odpočinout."
"Aha. Takže vejška. Co za obor?"
"Mediální studia." A já měla ještě dva roky do maturity, tohle jde trochu mimo mě.
"Takže… jak ti to jde? Myslím školu," zeptala jsem se. Nic lepšího mě nenapadlo.
"Řekl bych, že mi to šlo dobře, soudě tedy podle toho diplomu, co jsem letos dostal." Překvapeně jsem vzhlédla od sklenice s čajem, kde jsem zaujatě pozorovala kostky ledu.
"Diplom? To je fajn." Má diplom, no super. "Takže už to máš za sebou? Nebudeš pokračovat dál?"
"Rodiče trochu tlačili, abych šel i na doktorát, ale mě to bohatě stačí." Takže jsem se s tím věkem o tolik nesekla. Zhruba o sedm let starší. To nebylo zas tolik, ale tím jeho diplomem a mým nezapočatým předmaturitním ročníkem, mi to připadalo jako hodně velká překážka. "Stalo se něco?"
"Ne," vyhrkla jsem okamžitě.
"Takže ty jsi tu s rodinou?" zeptal se.
"Jo, každý rok na čtrnáct dní jsem nucena si sbalit kufr a jet s nimi."
"Je to tak hrozné?"
"Nesnáším letní prázdniny, tak si to přeber." To jsem neřekla zrovna moc příjemně. To jsem nechtěla. "Teda, na dovolené se většinou nudím. Mám pocit, že už znám všechny lesy na Moravě."
"Jasně, chápu," zasmál se. Zřejmě ho můj názor na rodinnou dovolenou pobavil. "Letos to ale nebude tak špatné, ne?"
"Nebude?"
"Jezero," napověděl.
"Aha. Jo, byla jsem nadšená, když jsem ho uviděla. Normálně totiž jezdíme do srubu hluboko v lese. Ačkoliv jednou bylo poblíž něco, co by se snad i dalo nějak využít. Někdo to ale udělal před námi a onu díru s vodou použil jako skládku."
"Letos to bude určitě lepší," řekl. "Já sem sice jezdím dobrovolně, ale většinou si přes den jenom čtu nebo jsem se učil, takže je příjemné si konečně s někým povídat."
"Jo, je to fajn. Taky většinou čtu, vždycky ale podcením kvantitu. Necelá polovina dovolené za mnou a já mám vše přečtené pomalu i dvakrát."
"Ráda čteš?"
"Celkem hodně," kývla jsem. "Už od mala. Babička mi předčítala pokaždé, když jsem u ní byla a když jsem se pak sama naučila číst, nedokázala jsem se od nich odtrhnout."
"To se vidí málo. Takový zájem o knihy."
"Hm." Pořád jsem držela v ruce sklenici s čajem a ještě jsem se ani nenapila. Kostky ledu v ní se pomalu zmenšovaly a sklenice mě čím dál tím víc studila do rukou.
"Jestli ti dojdou tvoje zásoby, můžeš se podívat u mě," kývl k dvěma knihovnám v rohu chaty. "Je tam od každého trochu." Zadívala jsem se ke knihám. Neuvěřitelné, co všechno tu člověk našel a přesto to tu bylo stále útulné. Když pomineme koupelnu, chata byla jeden velký pokoj.
"Můžu se podívat?"
"Samozřejmě." Odložila jsem sklenici na stolek a přešla ke knihovně. Spousta knih, převážně světová literatura, a pár encyklopedií. Vytáhla jsem jednu menší, ale o to tlustší. Byla to sbírka novel Stefana Zweiga. "Přiznám se, že od něj jsem ještě nic nečetl," postavil se vedle mě.
"Četla jsem je všechny," řekla jsem a nalistovala obsah. "Doma ji ale bohužel nemám, jenom půjčenou z knihovny."
"Vem si ji," nabídl vzápětí.
"To nejde," namítla jsem a knihu vrátila zpět na její místo. Nebudu lhát, lákalo mě říct ano. Ale vždyť jsme se znali sotva den a on už rozdává svoje knížky.
"Proč by to nešlo? Určitě ji využiješ líp než já."
"Nebudeš ji číst?"
"Těžko říct. Když vidím, jak na ní lpíš ty, chtěl bych vědět, co je na ní tak speciálního."
"Tak vidíš."
"Uděláme dohodu," navrhl. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Já ji přečtu a pak si ji vezmeš."
"Opravdu?" zasmála jsem se. "A jsi si jistý, že to stihneš do dvou týdnů?" Jeho zájem o knihy jsem nepodceňovala, ale nutit se číst knihu může trvat dlouho.
"Zítra ji tu budeš mít nachystanou," usmál se.
"Ono by se stačilo zeptat, jestli přijdu i zítra. Nemusíš kvůli tomu číst knížku." Zasmál se. I mě samotnou, stejně jako jeho, překvapila moje upřímnost.
"Přijdeš?"
"Pro tu knihu," kývla jsem. Přešla jsem ke stolku, vzala svoje pití a najednou ho vypila. "Odpoledne," dodala jsem a prázdnou sklenici odložila na linku v kuchyni.
"Už jdeš?" Slyšela jsem dobře? Zněl skoro zklamaně.
"Radši ano, není dobrý naštvat rodiče hned první den." Musím si vymyslet, případně přikrášlit, nějakou dobrou výmluvu. "Takže zítra?" zastavila jsem se mezi dveřmi.
"Budu čekat."
Cestu domů jsem ani nevnímala. Naučeně jsem střídala levou a pravou nohu dokud jsem nezaslechla tichou hudbu z rádia. Rodiče zřejmě sedí před chatou s polední kávou a něčím na čtení. Bratr zřejmě pobíhá kolem, občas se zastaví v chatě a ukradne něco k jídlu.
"Kde jsi byla?" uslyšela jsem hned, jak se moje noha dotkla pozemku kolem chaty.
"Projít se," řekla jsem popravdě a posadila se na židli vedle mamky. "Na druhé straně je jezero." Nemusela jsem se bát, rodiče ten kopec nikdy dobrovolně nevyjdou.
"Opravdu? To tam můžeš vzít zítra Juru," navrhla.
"Jasně," kývla jsem mrzutě. To je opravdu potřebovala, mladšího bratra za zadkem. Taťku jsem nikde neviděla, asi šel prošmejdit lesy, tuhle zálibu mám asi po něm. "Takže zítra," zamumlala jsem si spíše pro sebe a šla se natáhnout na lehátko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate a Monte Kate a Monte | Web | 5. června 2011 v 14:22 | Reagovat

jééj,ten dess máš od eruin.blog.cz .. že ? :) jinak dobry blog :))

2 Majk996 Majk996 | Web | 5. června 2011 v 14:22 | Reagovat

to je dobrý :)

3 mrs-lajlinaaa mrs-lajlinaaa | Web | 5. června 2011 v 14:34 | Reagovat

hej ten design je dokonalý!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama