Únos

29. června 2011 v 11:51 | Nelie |  Plamen duše
Napsáno: 2010
Žánr: Fantasy
"Teď už mi doufám věříš," natáhl k ní ruku, když bylo po všem. Evelin kývla a přijala nabízenou ruku. Pořád sice nechápala, co se to před chvíli stalo, ale věděla, že to on jí zachránil život. A to už byl důvod proč mu věřit.


***
Les plný stromů, které byli zdánlivě živé. Jejich větve se natahovali k osobě, která je ovšem míjela jakoby je ani neviděla. S stoupající krajinou se její kroky prodlužovali, oči upřené před sebe. Viděla před sebou cíl, i když nedokázala přesně určit, co to je. Byl to jen pocit, který ji vedl vpřed.
Najednou, bez jakéhokoliv varování, se cíl začal vzdalovat, i přestože zvýšila tempo chůze. Bylo to jako na běžícím páse, po kterém se snažíte jít v protisměru a přitom se pás pohybuje stále rychleji a rychleji až se dostanete na jeho konec. Najednou se ozve křik. Snaží se zakrýt uši dlaněmi, ale nemůže pohnout pažemi a tak může jen přivírat oči a snažit se zmírnit bolest v uších. Křik je stále hlasitější a hlasitější. Nakonec zmizí a s ním i vše kolem.
Ležela v posteli, přikrytá až po nos. Do pokoje, skrz škvíru v závěsech, proudily ranní paprsky. Noci byli chladné a dům, kde už se čtvrtý den probouzela, byl už postarší stavba a zdi byli na dotek jako led. A k tomu všemu ten sen, každou noc stejný se stejným koncem. Nikdy nedošla až nakonec a moc jí zajímalo, co se vlastně v cíli skrývá. Nevěděla to, i když za tím ve snu tak slepě šla.
Její povaha byla od příroda zvídavá, čokoládové oči dokázali na každé nevinnosti najít něco zajímavého. Klamný vzhled křehké dívky získala díky téměř křídově bílé pleti a tmavě hnědým vlasům. Díky tomu vypadala i mladší, málokdo jí hádal skutečných sedmnáct let.
Na vedlejší posteli ležel její mladší bratr, který stále nerušeně spal.
"Evelin, vstávej! Máš nachystanou snídani," ozval se hlas její matka z vedlejšího pokoje.
"Nemocný má ležet," zamumlala mrzutě zpod peřiny. Chtěla znovu usnout a vrátit ten sen, aby konečně zjistila, co ji tam tak táhlo. Scénář se opakoval každé ráno a ona byla čím dál tím zmatenější.
Jelikož s vstáváním tolik otálela, nezbylo na ni u stolu místo a musela si jít sníst snídani ven. Položila hrnek s čajem na stůl, který už si zažil své, a vedle něj i příděl snídaně. Teď rozhodně neměla pomyšlení na jídlo. Vlastně nikdy neměla ve zvyku snídat načež se její matka snažila toho zlozvyku zbavit.
Ozvalo se tiché zamňoukání. Sousedovi černý kocour ladně seskočil ze zídky a otřel se Evelin o nohu. Už od jejich příjezdu byl velmi přítulný a nebál se přijmout jakékoliv jídlo.
"Hodnej," podrbala ho mezi ušima a nabídla svůj kelímek s jogurtem. Neznala sice jeho jméno, ale jemu to očividně nevadilo.
Jakmile jeho jazýček spořádal poslední kapku jogurtu, spokojeně se olízl a vyskočil Evelin na klín, kde se schoulil do klubíčka.
"Kočkám je asi fuk, jak žijí," mumlala si pro sebe. Tyhle monology ji vyhovovaly, mohla se mu bez zábran vyzpovídat, aniž by se bála nějakých pitomých rad a poznámek, jaké občas slýchávala od známých.
Kocour znovu zamňoukal, což bylo jediná odezva, kterou mohla Evelin čekat. Z nějakého zvláštního důvodu jí to jako odpověď stačilo. Jako by říkal: Já tě chápu.
"Nebylo by špatné rozumět ti," zauvažovala. Kocour ji najednou seskočil z klína a běžel k potoku, který protínal zahradu. "Počkej," zakřičela na něj. Sice to nebyl její kocour, ale nemůže ho přece nechat jen tak utéct. Rozběhla se za ním.
Člověk by řekl, že voda je úhlavní nepřítel kočky, ale ona přeběhla most, který byl vlastně jen z pár polen připevněných dohromady, bez jakéhokoliv zaváhání. Dobře si pamatovala, jaké problémy s tím měl její pes. Razantně odmítal překročit tuto pomyslnou hranici a dokázal tu prosedět i několik hodin.
Kocour běžel směrem k lesu po mírném kopečku skrz jabloňový sad. Na konci byla provizorní branka, která oddělovala soukromou zahradu od veřejného lesa. Právě u ní se Evelin zastavila. Přímo před ní se rozprostíral les a kopec, který byl její noční můrou. To o tomhle lese se jí tak často zdálo a právě tenhle kopec ji pokaždé porazil.
Kocour se zastavil a zamňoukal na ni, jakoby ji chtěl přilákat k sobě.
"Tam mě nedostaneš," zavrtěla hlavou odmítavě. Ozvalo se další zamňoukání. "Nejde to," stála si za svým, ale neodcházela. Kocour přišel až k ní a natáhl k ní jednu tlapku. "Dobře, ale jen kousek." Kocour okamžitě vyrazil nahoru, zatímco Evelin našlapovala pomalu. Nedělala prakticky žádný hluk, pohybovala se jako duch, o což jí taky šlo.
"Proč tak vyvádím, vždyť tu nikdo není," usmála se pro sebe a zastavila se, i přestože byla sotva v polovině. "Je to jen pitomý les." Kocour se zastavil tři metry před ní a znovu zamňoukal. "Už jdu, už jdu," ujistila ho a znovu se dala do chůze, když se najednou za ní ozval zvuk křupající větvičky. Sotva znatelný zvuk, ale tichým lesem se nesl jako výbuch bomby. Evelin se lekla a couvla načež zakopla o kořen a upadla. Kopec byl dost strmý, aby se skutálela až dolů, kde zády narazila na plot. "Já věděla, že to je chyba," zamumlala.
"Co to děláš?" ozvalo se nad ní. Evelin zvedla hlavu. Teď pochopila, kdo nadělal ten "hluk".
"Spíš, co ty tu chceš?" vyprskla naštvaně.
"Máma tě hledá," vysvětlil jí její bratr.
"Stačilo zavolat," poznamenala, zatímco se sbírala ze země.
"Vyděsil jsem tě?" usmál se potěšeně. Evelin se na něj zamračila.
"Přísahám, že až toho budu schopna, najdu si tě a provedu ti něco ošklivého," vyhrožovala. Ve skutečnosti chtěla říct něco trochu morbidnější, něco co by obsahovalo, jak by naložila s jeho vnitřními orgány.
"Tak až toho budeš schopna, zavolej mi," zasmál se a rozběhl se zpátky k chatě.
"Na tak malýho kluka máš moc řečí," zakřičela na něj. Chtěla se za ním rozběhnout a připravenou pomstu učinit hned, i když v poněkud přijatelnějším rozsahu, ale pád z výšin ji moc poznamenal. Pokusila se vstát, ale bolest v zádech ji v tom zabránila. "Sakra," zaklela a svezla se zpátky na zem. "Stupidní les," zaklela. "Blbej, blbej a ještě jednou blbej les." Chtělo se jí křičet. Vlasy měla plné jehličí a nejspíš si odnese i pár modřin. Nakonec se zvedla a tím nejpomalejším tempem se vydala zpátky k chatě.
"Potřebuju, abys zašla nakoupit," byla první věta, kterou Evelin uslyšela jakmile vešla do velmi skromně zařízené kuchyně.
"Až naprší a uschne," zamumlala si pro sebe.
"Cože?" zeptala se její matka.
"Jestli toho budeš chtít hodně?"
"Tady máš seznam," podala jí A4 papíru. Evelin velmi neochotně přijala rozsáhlý seznam jídla.
"Hodláš nakrmit celou vesnici?"
"Co zbyde, vezmeme domů." Což tedy vedlo k tomu, že z dovolené si toho vezli víc než na ni. Dál už se Evelin raději neptala. Vyšla ven s taškou, seznamem v ruce a velmi špatnou náladou.
"Proč všechno musí být na kopci?" zeptala se sama sebe s mučednickým tónem. "Ne oprava, proč ten barák má tak blbou polohu?" Jejich obydlí byl totiž zřejmě nejníže položený bod vesnice. Tudíž kamkoliv jste šli, museli jste šlapat a šlapat.
Nejdřív se zastavila v pekařství, následovalo řeznictví, zelenina a ovoce, drogerie a mražené výrobky.
"Možná ji chytl nějaký pocit o konci světa," uvažovala Evelin, když vycházela z posledního obchodu. Vůbec ji nevadilo, že ji možná někdo uslyší. No co, že si mluví pro sebe? V téhle končině světa si snad může dovolit snad cokoliv.
Na schodech se zastavila. Na autobusové zastávce, která už taky zažila své časy, stál nějaký kluk. Nechápala proč jí jeho přítomnost připadala tak podivná. Autobus tu sice jezdil jen dvakrát denně a to v pět ráno a v šest večer, ale bláznů je na světě dost.
"Ještě jsem ho tu neviděla," zamyslela se. A to si troufala říct, že tady snad už znala každého.
Do tváře mu sice neviděla, ale tak uhlově černé vlasy tu neměl nikdo. Až skoro nepřirozeně černé. Jako smrt, napadlo ji bůhví proč.
Pak ale zavrtěla hlavou a zamířila zpátky domů. Udělala sotva jeden krok, když se znovu zastavila a otočila se zpátky. Nebyl tam. Zastávka byla prázdná. Jenom mrkla a on zmizel. Obešla celou zastávku dokola, ale ta zcela zela prázdnotou. Jakoby se prostě propadl do země.
"Nejspíš mám halucinace," řekla si a pro jistotu zamrkala, ale nic se nezměnilo. S očima upřenýma na zastávku se dala pozpátku do kroku. Znovu zavrtěla hlavou. "Sny, pak les a teď tohle. Nejspíš se moc dívám na televizi." Rozhodla se, že si s tím nebude lámat hlavu. Zřejmě stihl přeběhnout silnici a vklouznout do hospody. V tom případě se jejich rychlosti nikdo nevyrovná.
Doma odložila tašky na stůl v kuchyni. Z židle si vzala knížku a sedla si ven do křesla. Ostatní byli pryč, zřejmě se šli projít. Což byla věc, kterou Evelin nechápala. Lesy kolem prošli snad stokrát a pochybovala, že za jeden rok se změnilo něco zásadního.
Zrovna šla lesem, když za sebou uslyšela praskání…
"Jaká ironie," odložila Evelin knížku. Zaklonila hlavu a zadívala se na blankytně modré nebe. Nebyl na něm ani mráček. "Taková menší přeháňka by bodla."
"Jak si přeješ ségra," ozvalo se vedle ní. Aniž by si stačila ta slova přebrat, zastihla ji ledová sprcha. Otřásla se a vztekle se zvedla z křesla.
"Ty parchante," zaječela.
"Potřebovala jsi zchladit hlavu," řekl, odhodil prázdný kýbl a s smíchem odběhl. Evelin se rozběhla za ním, tentokrát trestu neunikne. Skoro ho měla, už se po něm natahovala rukou, ale najednou zarazila se. Ten spratek zaběhl přímo do lesa. Evelin se zastavila u branky. Nehodlala překročit tenhle pomyslný práh ani v ohrožení života. Otočila se a s pocitem poraženého zamířila pryč. Usadila se na lavičce kousek od potoka a zadívala se před sebe, na zeleně natřenou branku, která oddělovala zahradu od ulice.
"Kdo se bojí, nesmí do lesa," zamumlala si pro sebe Evelin. "A na tom není nic špatného." Najednou zpozorněla. Před branou, přímo na chodníku u rohu protějšího domu, stál ten kluk z autobusové zastávky. Stál tam jak tvrdý Y a díval se někam směrem k silnici. Chtěla si ho líp prohlédnout a tak se zvedla, ale… během té sekundy byl pryč. "Mám ráda záhadné typy, ale tohle je trochu moc." Přešla k brance a rozhlédla se na obě strany. Přece se nemohl jen tak vypařit. Jako malá byla z triků, kdy kouzelník zmizel z kouzelné bedny, nadšená. Jenže v jeho případě má tenhle kousek racionální vysvětlení. Padací dveře, trochu kouře a hle - kouzelní je pryč. Jenže tady padací dveře nepřipadaly v úvahu. Stál na chodníku, a to prosím z asfaltu. Na to by ani Copperfield nestačil.
Plot ji sahal sotva po pas a nebyl by problém ho přeskočit, což ostatně občas dělávala, když musela vyjít na ulici a nechtělo se jí jít skrz celou chatu. Ale pro dnešek jí postačil pouze jako opora, když se všemožně nakláněna a rozhlížela kolem, jestli někde nezahlédne jeho nebo třeba něco, co by jeho zmizení vysvětlovalo. Ale kolem nikdo nebyl. Chodník byl úplně obyčejný, žádná dálnice D1, ale i tak docela zachovaný. "Prostě počkám," usoudila nakonec a vyhoupla se na plot, aby seděla čelem ven do ulice. Mohl jít je doprava nebo doleva. V prvním případě bude do pěti minut zpátky, protože ulice je slepá. Ta druhá možnost byla naopak nereálná, jelikož končila otevřeným prostranství. I když maličké, tak přesto přehledné náměstíčko se zelenou trávou, lavičkami a pomníčkem. Určitě by ho zahlédla.
Každého pohár trpělivosti jednou přeteče. Ten Evelinin už syčel jak papiňák. Raději nechtěl vědět, jak dlouho už tu seděla. Byla tu ale silná motivace a to zjistit, jak to ten kluk dělá.
"Přece se nepropadl do země," řekla si sama pro sebe. Ono to tak ale ve všech případech vypadalo. Nebo je velmi talentovaný běžec. ,,A vůbec, co je mi do toho," podivila se na svým zájmem. Slovy by nedokázala říct jediný důvod, proč ji ten kluk tolik upoutal.
Po pár minutách seskočila z plotu dolů a zamířila do chaty. Sedět na kovové tyče nebylo nijak pohodlné, ale po pár desítkách minut vám jisté zadní partie jakoby odumřou a vy už to ani necítíte. Zato když se pak zvednete a vrací se vám tam zpátky cit… to opravdu stojí za to.
Zbytek dne ho už neviděla, což bylo na jednu stranu dobře, ale na druhou jí to bylo líto.
Druhé "setkání" už ji dalo možnost něco pochytit z jeho vzhledu. Černé vlasy a tmavé oči, které ji zaujaly nejvíc. Působili chladně a hrozivě, ale Evelin měla pocit, že je to jen maska. Chtěla by ho vidět ještě jednou. Tohle je přece tak malá vesnice, že je nemožné ho znovu nepotkat. Bohužel v jeho případě je vše nemožné možné.

Večer si šla lehnout celkem brzo. Toužila jen po spánku a odpočinku, což byly taky hlavní důvodu proč sem přijela uprostřed podzimu.
Zatímco se ostatní ještě dívaly ve vedlejším pokoji na televizi, ona se snažil vypudit z hlavy pana Neznámého. Kolem desáté večer na ni padl jakási lehká únava. Doufala, že prožije aspoň jednu bezesnou noc.

Šla po mostu přes potok. Dál po úzké cestičce vedoucí k brance, kde se také zastavila. Aniž by tušila proč, podívala se na temné nebe. Nevypadalo to, že by byla noc, ale i přesto neviděla slunce ani známé chumáčky mraků. Chtěla udělat krok, když ji v tom někdo zezadu chytil za paži. Vykřikla a otočil se, ale nikoho neviděla. Pořád cítila, jak ji někdo nad loktem svírá, ale byla tu sama. Zmohla se jen na křik.
A to bylo nejspíš to, co ji probudilo, vlastní křik. Tentokrát to byla spíš noční můra než nedokončený sen.
"Jsi vzhůru?" ozvalo se vedle ní. Evelin pomalu otočila hlavu po hlase, který nepoznávala. Lekla se, když spatřila cizí tvář. Ji samotnou překvapilo, že neměla nutkání křičet o pomoc. Došlo jí, že ji drží za ruku, jako v tom snu, a tak se ho snažil odstrčit a sama sebe odsunout do bezpečnější vzdálenosti. "Nemusíš se bát," uklidnil ji. Evelin jen zavrtěla hlavou. Pořád čekala, kdy přijde touha po hysterickém křiku. U její posteli sedí cizí člověk, proč by se tedy neměla bát a křičet? "Bohužel na seznamování nemáme čas," chytil ji znovu za ruku a proti její vůli ji vytáhl z postele. Snažil se bránit, ale jen marně. On měl sílu a ona byl už rok omluvená z tělocviku.
Dotáhl ji k oknu, které bývalo na noc otevřené. Vyskočil na něj, jako by to snad dělal každý den, pak se podíval na ni. "Musíš jít se mnou." Evelin znovu zavrtěla hlavou. Křik by přece vzbudil přinejmenším jejího bratra, tak proč jen vrtí hlavou? "Nemáš na vybranou," dodal. Když ani po tom nic neudělala, vzal ji i za druhou ruku a vytáhl nahoru k sobě, jakoby snad vážila jen několik gramů. Na druhé straně seskočil dolů a Evelin sice nedobrovolně, ale už sama, za ním. Třeba je to jen další sen.
Rozběhl se k potoku a Evelin poslušně klopýtala za ním. Opravdu neměla na výběr, táhl ji za sebou, jako pytel brambor. Ve snu se jí přece nic stát nemůže.
Blížili se k lesu kam vstoupily jako by nic a mířili si to po kopci nahoru.
"Ne," zakřičela najednou Evelin a vytrhla mu svoji ruku. Ten les ji pronásledoval i ve skutečnosti, nebude se v něm procházet jen tak. Navíc s někým, kdo ji evidentně unesl. Na to, co v tom lese hodlá provádět, ani nechtěla pomyslet.
Otočil se za ní a zmateně se na ni díval. Evelin měla sto chutí se rozesmát na celé kolo. Snad nečekal, že ho bude pronásledovat až někam do aleluja?
Evelin se mu vzdorovitě podívala do očí a v ten moment, i v šeru noci, ho poznala. To byl on! Pan mistr přes útěky. Proto se jí zřejmě tohle zdálo. Prostě výplod její fantazie.
"Nesmím už nic brát tak vážně. Nebo z těch snů ucviknu," pronesla pobaveně.
"Tohle není sen," řekl naprosto vážně její únosce.
"To přesně by sen tvrdil." Navíc, on tu byl už dobrých pět minut aniž by se pokusil o úprk. Na realitu, trochu nemožné.
"Ty prostě půjdeš se mnou, jasný!" přikázal ji. Jeho pohled byl natolik vážný a děsivý, že Evelin myslela jen na jednou. Utéct!
Když se ale otočila, spatřila něco, co ji zprvu natolik šokovalo, že její srdce vynechalo několik úderů.
"Co je tohle?!" vykřikla a klopýtla dozadu. Přímo před ní stál, nebo se spíš vznášel člověk, nebo možná snad duch. Nebýt těch rudých skvrn na hlavě, řekla by, že je to jen mlha. Pak jí došlo, co ty skvrny jsou. Prázdné oční důlky vyplněné rudým světlem. Když si ho prohlédla pozorněji, zjistila, že v té mlze prosvítají lidské kosti.
Zezadu ji někdo zatáhl za rukáv. Otočila se. V tom strachu na něj málem zapomněla. Přitáhl ji k sobě a postavil se před ni v obranné pozici.
"To není sen, že?" pípla. Vlastně se ani nemusela ptát. Všechno kolem bylo natolik zřetelné a reálné. Hlavně to monstrum, které si na ně brousilo drápy.
"Ustup," nařídil jí a Evelin ho poslechla. Buď je to naprostý blbec anebo hrdina, pomyslela si v duchu. Sice nevěděla, čemu čelí, ale byl to koneckonců on, kdo si tu hrál na krotitele duchů.
V ruce přibližujícího se tvora se najednou zablesklo. Sice průhledný, ale podle lesknoucího se ostří dost ostrý nůž. Mířený přímo na něj.
"Co to-" chtěla se zeptat Evelin.
"Jenom zůstaň na místě," řekl a natáhl před sebe ruku. Evelin o krok ustoupila. Spíš z obavy, že ji chrání naprostý blázen. On prostě natáhne ruku a doufá, že je ten průhledný šílenec nechá na pokoji? Co zmůže ruka proti ostré kudle?
Vzápětí do něčeho narazila. Otočila se, ale nic neviděla. Natáhla ruku a konečky prstů se dotkla podivné hmoty, která ji obklopovala. Její ruka nedokázala projít skrz a při dotyku se hmota rozehrála všemi barvami. Evelin usoudila, že tohle ji snad ochrání a zaměřila svoji pozornost na dění před sebou.
Nůž se k nim nebezpečně přibližoval. Ona byla chráněna tou bublinou, ale co on?
Ta část těla připomínající ruku se ale najednou zastavila. Nůž byl jeden krok od jeho krku.
Pak to šlo jak v zrychleném filmu. Evelin těkala očima od ducha, který se vlnil v bolestivé agónii, a svého ochránce, který plynulými gesty zřejmě pracoval na jeho konečném zničení.
Evelin ucítila závan vzduchu a spatřila, jak barvená bublina kolem ní mizí. Po chvíli ale obklopila jejich protivníka a začala neúprosně redukovat svoji velikost. Bylo to doslova smrtivé objetí. I přestože působil nehmotně, jeho bolestivý křik a lámající se kosti byly dostatečně skutečné.
Najednou prostě explodoval. Bublina, která ho svírala, najednou splaskla a po té se roztříštila v dunivém výbuchu.
Evelin ztěžka dopadla na zem. To, co právě viděla se nedalo nijak racionálně vysvětlit. Ale přesto, to působilo všechno tak skutečně. Vnímala to všemi smysly
"Teď už mi doufám věříš," natáhl k ní ruku, když bylo po všem. Evelin kývla a přijala nabízenou ruku. Pořád sice nechápala, co se to před chvíli stalo, ale věděla, že to on jí zachránil život. A to už byl důvod proč mu věřit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama