Realita

12. července 2011 v 16:56 | Nelie |  Plamen duše
Napsáno: 2010
Žánr: Fantasy
Obsah: Název kapitlu říká vše. Evelin bude čelit skutečnému světu, který měla přímo před nosem a přitom byl tak daleko.

Kapitola je upravená, ale s verzí z roku 2005 se toho moc dělat nedalo. Hodně přímé řeči. Bude se to zlepšovat, slibuji :)

***
Hodiny na náměstí zrovna ukazovaly jednu hodinu ranní a celá vesnice byla ponořena do tmy. Každý její čestný obyvatel, ať už člověk či zvíře, se plně oddával spánku. Jen kdesi hluboko v lese opatrně našlapovaly dvě osoby a soudě podle jejich výrazů to nebyla zrovna procházka při měsíčku. Konečně se jeden z nich zastavil a rozhlédl se kolem, nakonec přece jen usoudil, že tady to bude nejbezpečnější.
"Heuréka," oddechla si Evelin a zhroutila se na nejbližší pařez. Podle postoje jejího společníka dorazili k cíly. "Můžeš aspoň předstírat radost," dodala.
"Proč?" zeptal se její zachránce.
"Tam ten byl jediný, ne? Chtělo by to alespoň úsměv." Přežili, což ona považovala za výkon.
"Možná byl jediný, možná ne."
"Koukám, že optimismem jenom překypuješ," pronesla ironicky Evelin. Znala ho sotva hodinu, ale už o něm věděla pár věcí. Šíleně ji lezl na nervy, a to i přes tu záchranu, no a pak že to byl ten největší bručoun světa.
"Promiň, ale je to nutné. Dokud nepřijdou ostatní, musíme být opatrní," vysvětlil ji a dál se rozhlížel po lese. Evelin nevěděla téměř nic o těch ostatních, jen že se setkají po půlnoci.
"Ví ti tvoji kámoši, co je to přijít v čas?" zajímala se Evelin podrážděně.
"Nejspíš je něco zdrželo." Evelin chtěla opět něco podotknout, když ji přemohlo kýchnutí.
"Je ti zima?"
"Ne, jenom si cvičím hlas," zavrčela naštvaně Evelin. "Zřejmě ti ušel fakt, proč jsem tu a ne ve škole."
"Vím, že jsi nemocná," prohlásil jakoby nic.
"Aha, takže pán ví, ale přesto mě vytáhne do odporně studené noci a to ještě v pyžamu."
"Promiň, ale bylo to nutné." Evelin si pomyslela, že v jeho životě je evidentně vše nutné.
"Jsem ti vděčná, že jsi mi zachránil život, ale bude to na prt jestli tu umrznu." Snažila se působit neoblomně, i když uvnitř se pořád trochu třásla strachy.
"Znovu se Vám omlouvám," řekl a přehodil jí přes ramena svou bundu.
"Dobře, dobře, ale na co to vykání?!" Hádala, že byli stejně staří a snad není důvod na takové formality.
"Nechal jsem se unést," řekl omluvně. "Neměl bych ti říct příliš moc, ale dřív jsem ti sloužil. Jsi moje paní."
"Počkat, jak dřív?" Trochu se v jeho slovech ztrácela.
"Asi není nejlepší čas ti všechno říct."
"Věř, že lepší nenastane," přesvědčovala ho.
"Musí ti stačit, že jsme se znali už dříve."
"V dobrém nebo ve zlém?"
"V dobrém," prozradil po chvíli mlčení, nad kterým se Evelin pozastavila. Copak o něčem takovém se dá přemýšlet? Buď ano, nebo ne.
"Takže ti věřit můžu?" ujistila se. Záludná otázka.
"To je na tobě." Chytrá odpověď-
"V téhle chvíli stejně nemám na vybranou." Pud sebezáchovy. Nevědomky tíhneme k tomu, kdo nás dokáže ochránit. On to rozhodně uměl.
"Zřejmě ne." Evelin pořád nechápala, co tu dělá. Rodiče ji budou ráno určitě hledat a ona zatím bude bůhví kde.
Najednou se uprostřed mýtiny objevila záře, která protnula temnotu noci jako to ostří ducha, které na ně před nemalou dobu mířilo. Když zmizela, stáli na jejím místě kluk a holka, což měli být zřejmě ti ostatní. Evelin si řekla, jestli se omylem nezapsala do nějakého mladistvého kultu.
"Poníženě se omlouváme, že jsme Tě nechali čekat," pronesl blonďák a rychlým krokem se dostal k Evelin. Vzal ji za ruku a zářivě se na ní usmál. Evelin se na něj zmohla jen překvapivě díval a nevěděla, co říct.
"Thomasi!" okřikla ho dívka, jeho téměř identické dvojče, která přišla s ním.
"Co zas?" zavrčel podrážděně. Jistě spolu skvěle vycházejí.
"Koukej toho nechat, teď není čas flirtovat." Thomas pustil Evelin ruku a poodstoupil.
"Dědeček nám tě popisoval trochu jinak," poznamenal.
"Jenom má jiné tělo, ale je to ona," ujistil je Chris.
"No bravo Chrisi," poplácal ho Thomas po rameni. "Je to slušný úlovek," zasmál se. Jeho dvojče ho nakoplo do kotníku.
"Nějak nevím, o co tu jde," upozornila na sebe Evelin. Thomas vycítil svou příležitost a bez váhání se ji chopil. I přes nakopnutý kotník.
"Vítej zpátky, krásná Terro," pronesl vznešeně Thomas a uklonil se.
"Nešaškuj," štěkla na něj jeho totožná společnice.
"Milá Lauro, zřejmě si ještě nepostřehla, že tohle je ta nejvyšší," usmál se na ni Thomas.
"Vím taky, ale jak tě znám, děláš to jen kvůli tomu, abys jí sbalil," usadila ho.
"Ani náhodou," namítl Thomas. Laura se na něj zamračila a po chvíli se i ona uklonila Evelin. Chris se pousmál a stoupl si do řady a i on se uklonil. Evelin se nezmohla na slovo, co že se jí najednou všichni klaní? Je snad nějaká vzácná socha? A kdo je sakra ta Terra? To je jak jméno pro jezevčici.
"Co-co to?" vykoktala ze sebe.
"Ještě jsi jí to nevysvětlil?" obrátil se Thomas na Chrise, který v odpověď zavrtěl hlavou. "Fajn, tak já se toho ujmu," řekl nadšeně.
"To zas bude," vzdychla Laura.
"Nech to na svém geniálním bratrovi, sestři."
"Do toho Romeo."
"Ty, jenž používáš nyní jméno Evelin, jsi byla před 300 lety ta nejsilnější a nejváženější osoba na našem světě. Byla jsi zabita a tvoje duše se konečně usadila v tomhle rozkošném těle."
"Bravo done Chuane," řekl Laura.
"Nejsilnější? Zabita?" opakovala zmateně Evelin. O čem to sakra mluví? Co berou?
"Terra, to bylo tvoje jméno. Nebo ti tak aspoň říkal lid," řekl Chris. "Svojí mocí jsi řídila všechny duše na světě. Mohla jsi z někoho duši vyjmout nebo ji do těla vrátit. Jen s tvým svolením mohla duše spočinout v klidu nebo být potrestána."
"Proč si tedy nic nepamatuju?"
"Vzpomínky se ti vrátí," ujistila ji Laura. "Aspoň v to doufáme."
"Tohle tělo taky není moje původní," řekl Chris. "Umřel jsem pár let po tobě. Vystřídal jsem hodně těl, než jsem tě našel a zjistil, kde se tvoje duše usídlila."
"Oni dva taky?" zeptala se Evelin a ukázala na Thomase a Lauru.
"Já jsem zcela originál," prohlásil pyšně Thomas.
"Ne, jsou jen potomci jednoho z Nejstarších," vysvětlil Chris. "Mají podobné schopnosti, jako já, jen v mnohem menší míře než ty."
"Já ale nic nedokážu," namítla Evelin. A to je holý fakt. Dokázala by i připálit vodu.
"Chce to čas."
"Jenže ten nemáme," řekl Thomas vážně. Jeho modré oči najednou nejiskřily, jako dítěti při Vánocích, ale zahalili se do závoje vážnosti, jakoby snad chtěl plánovat nějaké tažení.
"Musíš jít s námi," řekl Chris.
"Ale-"
"Nemáš na vybranou," přidala se Laura. Na rozdíl od svého bratra se nikdy s ničím nepárala a říkala věci na rovinu, ať to způsobí jakoukoliv bolest.
"Nemůžu přece jen tak opustit rodinu." Všichni se na sebe podívali, jakoby se na něčem domlouvali.
"Něco ti ukážeme," navrhl Chris. S Thomasem a Laurou utvořili kolem Evelin kruh a zavřeli oči. Vypadalo to, že snad meditují. Najednou se les kolem nich začal pomalu rozmazávat, až téměř zmizel. Místo jehličnatých stromů viděla kolem jen holé větve. Evelin se neodvažovala pohnout natož promluvit. Pomalu si zvykala na ty divné věci, ale teď toho bylo trochu moc. Kde je? Co je to za místo? Všude kolem se vznášel šedivý opar podobný ranní mlze a obloha byla šedivá. Vypadalo to, jako fotky z knih, které zabírali místa postižená smogem.
"Kde to jsme?" odvážila se zeptat Evelin. Tohle místo ji nahánělo hrůzu, i když měla pocit, jakoby to tu snad už někdy byla.
"Nikam jsme neodešli," řekl Chris.
"Tohle přece není…" nemohla tomu uvěřit.
"Je, ale opravdový. Tohle je realita." Krutá realita, které Evelin nemohla uvěřit. A ani nechtěla. Zpanikařila a rozběhla se dolů z kopce, který byl dříve pokrytý zelenou trávou, za to teď byla zem popraskaná a holá. Přeběhla přes most, kde chyběla prkna. Evelin doběhla k jednomu oknu jejich chaty a podívala se dovnitř. Uviděla svoje rodiče, jak spí. Ale spali na zemi, přikryti jen tenkou dekou. Kolem nich byly rozbité kusy nábytku, zem byla špinavá a ve zdi byly díry. Vypadalo to jako dům hrůzy a přitom tu před chvíli spala, v posteli.
"Co-co-?" koktala Evelin a zděšeně ustoupila od okna.
"To, co jsi dřív znala, byla jen iluze, aby lidi nepanikařili," ozvalo se za ní.
"Ale proč?" nechápala.
"Nerad to říkám, ale můžeš za to ty," řekl Thomas. Laura se na něj káravě zamračila. "No co, nebudeme jí přece lhát," bránil se.
"Tvoje smrt způsobila zmatky. Všechny duše se mohly volně pohybovat, nikdo je neřídil. Netrvalo dlouho a podmanily si svět načež z něj udělaly tohle. Svoje doupě, kde vládne strach a beznaděj. Lidé by to nevydrželi, musely být uvrženi do iluze v které dnes žijí. Neví o tom, pořád jen spí a v hlavě se jim odehrává běžný život, jako sen," chopil se slova Chris. "Nebylo to náhlé, trvalo to desítky let. Ze začátku se jejich vliv na svět projevoval jako například nějaká katastrofa, válka… Pozůstalí, kteří dokážou vnímat oba světy, jako jsme my a Nejstarší, několik let rozhodovali o osudu lidí. Ať tomu chce věřit nebo ne, předpověděli správnou dobu, kdy bude svět takto změněn. Bylo to před sedmnácti lety, pár minut po tom, co ses narodila. Moc dobře jsme věděli, že Den spánku je i dnem narození nové Terry, netušili jsme ale kde."
"A co bratr?" napadlo Evelin. Když se okem podívala do budovy, neviděla ho tam. Jen rodiče.
"Je iluzí." Chvíli počkal, jak bude Evelin reagovat. Měl pocit, jakoby jí říkal, že je mrtvý. Nebylo mu to příjemné. "Jak jsem řekl, v jejich hlavě se odvíjí jejich život. Takový, jaký by byl, kdyby byli vzhůru. Tvůj bratr ve skutečnosti neexistuje. Je jen výtvorem nerealizované budoucnosti. Ani ty tam nejsi," ukázal zpět dovnitř. "Ve skutečnosti je to pár let, co jsme tě našli. Tvoji rodinu jsme přenesli sem, kde je bezpečněji. Dokud nebude čas vás zase spojit."
"Takže jsem taky jen iluze. Výplod svojí vlastní fantazie?"
"Zpočátku ano, ale… vlastně by mělo dojít ke spojení. Pochop, že jak se jednou člověk probudí z iluze, vrátit zpět se nemůže. Nikdy se ti nezdá stejný sen dvakrát. Jakmile jsi ty překročila práh iluze a reality, jakoby ses probudila. Tvoje tělo se probudilo a spojilo se s tvou myslí. Ještě před deseti minutami jsi tu ležela, teď jsi tady, jak tu stojíš. Celé tvoje já."
"Nechápu to," zavrtěla Evelin bezmocně hlavou.
"Já vím, nedá se to všechno vysvětlit najednou. Musíš to vstřebat postupně."
"Nic takového jsem nechtěla," dodala. Celý svět jen spí a prožívá relativně šťastný život jen ve snu.
"To nechtěl nikdo," řekla Laura.
"Jde to vrátit," ozval se Chris. "Musíš vyhnat všechny duše zpátky tam, kam patří. To ony můžou za tohle vše. Musí být potrestáni a to jedině Terrou."
"Dost s tou vaší Terrou!" zvýšila Evelin hlas. "Nic nedokážu, natož napravit všechno tohle." Vždyť i kdyby měla tu moc, museli tu být milióny duší, které nedošli klidu.
"Dokážeš. Musíš si věřit."
"Když vidím tohle, nevím, jestli je v co," zavrtěla hlavou. Nechápala, jak můžou v tomhle lidé žít, aniž by si toho nevšimli. Celé ty roky chodila po světě a užívala si okolí a teď zjistí, že ve skutečnosti jen spala. Jestli to dobře pochopila, tak všichni lidé na zemi spí a jen v hlavě si užívají života.
"Takhle nemluv."
"Proč ne? Nevím, jestli se tomu dokážu postavit."
"Nemáš na vybranou. Lidi na tebe spoléhají."
"Ani neví, že něco takového je, jak jsi říkal, žijí v iluzi. Nic neví."
"Možná ne, ale možná ano. Chceš na to spoléhat? Mysli na svou rodinu."
"Chtěla bych jim pomoct, ale nevím jak. Nedokážu to."
"Nejsi sama. Máš nás a my ti pomůžeme."
"Já už vlastně nemám na výběr, že? Vy jste rozhodli za mě. Tím, že jste mě vzali sem." Teď už se nemohla vrátit zpátky a jen spát, teď musela opravdu žít.
"Pojď s námi," nabídl jí Chris. "Existuje místo, kam jejich moc nesahá, kde budeš v bezpečí."
"Nechci být na obtíž."
"Poníženě tě žádáme, abys nás následovala, má paní," řekl Thomas s štěněčíma očima.
"Thomasi!" řekla přísně Laura. Evelin se ale pousmála. Thomas se jí líbil, nebo spíše jeho veselá povaha, což v téhle situaci obdivovala.
"Když vám to nebude vadit," kývla nakonec.
"Následujte mě, krásná Evelin," nabídl jí Thomas rámě a vedl Evelin zpět do lesa.
"Zase šaškuje," zavrtěla Laura hlavou. Její bratr byl vždycky moc hyperaktivní, už jako dítě. I když byli dvojčata, Laura byla Thomasův přesný opak.
"Ale zabralo to," řekl s úsměvem Chris Lauře.
"Tobě to nevadí?" zajímala se.
"Mělo by?"
"Nehraj to na mě. Vím všechno."
"Teď je prioritou ona a její síla."
"A co vzpomínky?"
"Jednou si vzpomene."
"S tebou je těžká řeč," řekla Laura rezignovaně a šla mírnit svého bratra.
"Ona je důležitější než já," řekl si pro sebe Chris. "Je na ní, jak zareaguje, až se dozví pravdu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama