I. část

3. září 2011 v 19:00 | Nelie |  Rok maturanta
A rovnou přidávám i první část. Povídka je už v podstatě cleá napsaná, protože jsem ji psala v průběhu posledního roku. Prosím o hodnocení, alespoň vyhvězdičkovat úroveň ;) Děkuji


***



Venku je krásně. Obloha je zbarvená do šedivé barvy, rtuť teploměru se pohupuje kolem příjemných patnácti stupňů a sluníčko si hraje na schovávanou s okolním světem. Počasí dle mého gusta. Dost pesimistické na dnešní den, ale přesto do noty hrající mému vkusu.

Řídím se heslem: Čím níž, tím líp. Dalo by se vlastně říct, že bojkotuji slunce. Jakou jinou možnost asi mám, když se při styku s silnějšími slunečními paprsky proměním na rajče.
Po té co jsem se ještě rozespalá namalovala, div jsem si nevypíchla kartáčkem od řasenky oko, a hodila na sebe předem nachystané oblečení ,jsem se odploužila do koupelny vykonat ranní hygienu. Někdo to dělá možná naopak, nejdřív zuby a vlasy a až pak make-up. Já si ale ráda dám pozor na případné rozmazání maskary, než aby mě při pohledu na sebe hned po probuzení trefil šlak.

Snídani jsem se rozhodla vynechat, jednak z nervozity a jednak ze zvyku. Za poslední tři roky jsem nevložila do úst jakoukoliv potravinu v ranních hodinách.
Můj mladší bratr už seděl ve školní lavici. Letos naposledy, protože ho čeká stejná věc, s oblibou ji místy nazývám největší chybou mého života, jako mě před osmi lety.
Měla jsem asi deset minut rezervy a tak jsem přecházela nervózně po pokoji, jako lev v kleci, a přemýšlela o prvním dni ve škole. Celé prázdniny jsme s kamarádkami spekulovali o profesorech, které dostaneme. Letošní rok byl až příliš důležitý, než abychom schytali jen nějakou náhražku učitele, jak loňský rok. Hlavní pro mě byla angličtina. Hodně jsem v ní plavala a potřebovala jsem profesora, který ví, co učí a ne imitátora.

Všichni jsme měli jasnou představu o tom, kdo by byl nejlepší. Některé předměty jsme měli jisté, tenký led pro nás představovaly semináře a cizí jazyky. Bylo to o štestí a to zrovna bylo nedostatkovým zbožím.
Nebylo zapotřebí se nijak výrazně připravovat. Stačilo se obout, vzít tašku, klíče a jít vstříc nelítostnému osudu.

I přes schované sluníčko, bylo venku relativně teplo a tričko s krátkým rukávem bylo ideálním oděvem.
Hned jak jsem prošla vchodovými dveřmi Do školy jsem musela jet na jízdenku, ale ta byl jen patnácti minutová a dle velké kolony tvořící se od křižovatky mezi nemocnicí a zastávkou, jsem se rozhodla jít k nemocnici pěšky. Ušetřilo mi to sice peníze, ale jinak to byla čára přes rozpočet. Skoro jsem ho nestihla a navíc jsem stejně přijela pozdě. Hodina nám začínala za pět devět a hodiny na náměstí právě ukazovali za deset devět. Pět minut, to bude fofr.
Pár metrů od zastávky stálo květinářství, kde jsem si dávala sraz s kamarádkou. Ani jsem nedoufala, že by tu mohla ještě čekat.
,,Co, že jdeš tak pozdě?" přivítala mě. ,,Čekám tu už od půl."
,,Promiň. Všude byly děsný zácpy." Jen chápavě kývla. Zatímco já tohle zažiji tak dvakrát, možná třikrát do roka, u ní je to téměř permanentní záležitost. Kdežto mě se k mému bydlišti rok od roku škola přibližovala, jí se vzdalovala a musela teď jezdit přes nejfrekventovanější části města.
Pro vysvětlení, ne že by snad škole narostly nožičky a odhopkala si to jen kousek ode mě, čistě pro mou radost. Jen jsme za poslední tři roky změnili pokaždé budovu. Od primy do kvinty jsme chodili na Rybníček. Pak nás jako vyšší ročník přeřadili na Veveří a nakonec se celá škola nastěhovala na Mendlák. Nestěžuju si, můžu vstávat podstatně později, než předtím, ale přece jenom mi Veveří chybí. Nejen, že tam byli jen některé ročníky a to jen naší školy, ale celkově to působilo víc pohodářsky. Ačkoliv to pro mě byl rok protkaný problémy, byl to zároveň ten nejlepší. A to nejen proto, že ten rok nás učili ti nejlepší profesory, které jsme kdy měli.
,,Doufám, že nám řekne, koho budeme mít," vytrhla mě z mého přemýšlení .
,,Jo. Čím dřív to budu vědět, tím dřív se budu moct začít psychicky připravovat." Od určitého věku jsem totiž byla hrozný nervák a sotva jsem zvládla říct si o kapesné. Což se hodně odráželo na mé spolupráci v hodinách. Nicméně v každém předmětu to bylo jiné. Nejhorší byli asi jazyky a literatura. V jednom se vás neustále ptají: Was haben Sie am Wochenende gemacht? (Co jste dělali o víkendu?) - v případě německého jazyka. V anglickém se sice sortiment otázek poněkud rozšířil, nicméně se je tu nebudu pokoušet sesmolit, protože by byly plné chyb. No a v tom druhém je to každá hodina zkoušení, hraní dramatických scének z určitých děl a přednášení referátů před celou třídou. Tomu jsem se sice loni úspešne vyhnula, ale za to letos mě to čeká jak na běžícím pásu. Dobrý způsob, jak se obrnit k maturitě.

,,A hlavně chci, co nejdřív vědět rozvrh," dodala ještě. ,,Neříkám, že bych se hned zítra chtěla začít šrotit, ale je dobrý vědět, jak si zařídit den. Třeba já budu mít autoškolu a nechci toho moc zameškat, tak musím vědět, kdy si dát jízdy."
,,No nevím jestli je dobrý sedat za volant po takový hodině matice. Víš, jak nás to dokáže omámit. Jedna hodina počtů rovnic a nevíš o okolním světě."
,,To jo. Jako oblbující droga. Jedna rovnice se rovná jednomu jointu." Ne, že bysme snad až tak nenáviděli matematiku. No vlastně, co si budeme nalhávat. Je to jen čistě náš názor. Byla na matiku levá, no a já jsem přes ni nebyla taky bůhví jaký machr. Mívala jsem chvilky, kdy jsem dostávala dvojky a i jedničky, ale za poslední rok to šlo z kopce. Matika pro mě byla jako ukolébavka. Ani jsem se nesnažila něco pochopit. U maturity povinná nebyla, tak co bych se snažila. ,,Aspoň, že nemusíme lozit k tabuli. Ať si tam chodí ti šprti z prvních lavic. Já nemám zapotřebí se ztrapnit."


Těžko říct, kdy poprvé se moje pozornost otočila k němu. Nebylo to nic, co by se stalo ze dne na den. Začalo to pouhým okouzlení a já stále doufám, že to tak je pořád. Nicméně jak dny ubíhaly, začínala jsem si uvědomovat, že to počáteční okouzlení se začíná měnit v něco víc. V něco, co by se jindy dalo považovat za krásnou věc.
Ale není na tom vůbec nic krásného. Kdo kdy přede mnou řekne, že být zamilovaný je ta nejúžasnější věc na světě, schytá ode mě jednu zprava i zleva. Na otázku proč nejsem happy je velmi prostá odpověď. Není to mým negativistickým přístupem k celé téhle věci, ale kvůli téhle věci. Neodvažuji se, byť třeba jen v hlavě, vyslovit jeho jméno. Prostě jsem si nevybrala tu nejlepší osobu.
Když bychom si to zrekapitulovaly, je starší. O kolik, to tu říkat nebudu. Beztak si to domyslíte, až se dozvíte, kdo to je. Téměř se za to až stydím.
A právě v tomhle momentu jsem si začala psát deník. Těžko bych se mohla svěřit kamarádům nebo rodičům. Můj notebook se v tu chvíli proměnil v elektronický potůček, po kterém jsem mohla každý den posílat papírové lodičky naplněné myšlenkami a starostmi.
Pamatuji si, když jsem si začala psát svůj první deník. Dostala jsem ho od mámy, už ani nevím proč. Byl bledě modrý, se zlatým zámkem a mým jménem na obalu. Tehdy mi bylo třináct a stránky jsem plnila větami o první lásce, hádkách s rodiči a různými jiným titěrnými problémy, které se mi v té době zdály nevyřešitelnými. A teď jsem tady a znovu si vylévám srdce na prázdných stránkách virtuálního deníku. Doufám, že za pár let se na to budu dívat se stejným nadhledem, jako teď na moje pubertální obtíže.
Mám-li k sobě ovšem být upřímná, neblížím se k ničemu, co by se podobalo řešení. Většinu zápisů ukončuji větou: Musím se toho zbavit. Ta skepse jakoby z ní přímo čišela.
Jsem si jistá, že něčím takovým si prošel každý. Jenže koho to pronásleduje už tolik týdnů.
Předtím jsem o tom vůbec nepřemýšlela, nebo jsem se spíše snažila o tom nepřemýšlet. Odmítala jsem si přiznat, že se něco takového stalo. Bylo to pro mě tabu. Brzo pochopíte proč.

Uklidňovala jsem se, a stále to dělám, že je to jen platonická láska. Tuhle větu jsem omílala v deníku do nekonečna. Pokud si dobře vzpomínám, poprvé jsem si tak odůvodnila svoje city téměř na začátku roku.

9. ří


Proto říkám, žejetojenplatonickáláska... aonaje, že? Pořádsitoopakujuachcitomuvěřit, ale... už kolikrátseminěkdolíbil, aleunějtonenífyzické, znějprostě něcovyzařuje, takovécharisma. Když oněm člověkchvílipřemýšlí, ojehovlastnostechajakbysevurčitýchchvílíchzachoval, zjistí, žejehrozně fajn. Jealemož, žemojefantazieseodrealityliší. Třebatakovýveskutečnostinení... aneboje, protožekažtamyšlenkajezaloženánapocitechatomroku, comě učil.

To by bylo totiž nejpřijatelnější a míň nebezpečné řešení. Z platonické lásky se dostanete. Jednoho krásného dne se vám rozsvítí a vy si řeknete: ,,Proboha, jak jsem ho jen mohla milovat?". Ale tohle je něco jiného. Pořád na ten krásný den čekám a místo toho se nade mnou stahují bouřková mračna.

Kdybychom přirovnaly tento pocit k balvanu, stává se s každým dnem těžším a těžším. Srdce se snaží předběhnout rychlost zvuku a žaludek si cvičí salta pokaždé, když ho vidím.

Jednoho sličného dne se z toho totálně zblázním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama