(Nejen)Můj příběh

2. září 2011 v 14:33 | Nelie |  Téma týdne
Můžeme se radovat, že tu konečně máme nějaké "normální téma", zároveň se ale koušeme do rtů, jestli jsme dostatčně stateční svěřit svůj život internetové společnosti.

***
Abych odpověděla na "otázku" v úvodu... dá se říct, že já v podstatě důvěřuji jen lidem na internetu. Teď mě nysmíte pochopit špatně. Nesvěřila bych jim život, nepůjčila peníze, atd... svěřila bych jim ale cokoliv, co třeba ani moje nejlepší kamarádka neví. Je to jiný druh důvěry, řekla bych emoční, a ten já bohužel nemám k lidem kolem sebe vypěstovaný.

Teď k tématu...
Přemýšlím, co za mých dvacet let života by stálo za zmínku.
Vždy, když se po nějakém čase vydím s kamarádkou a ona se mě zeptá, co je nového, nemám ji téměř vždy co říct. Přesto mám pocit, že za uplynulá léta se toho stalo víc než dost.

Dětství... rozdělila bych ho na dvě poloviny. Ta první byla šťastná. S rodiči jsem bydlela v tzv. 1+okno v ulici Pod kaštany (Brno). Je to takový černá díra Brna, chudá čtvrť. V tom jednom větším pokoji jsem měla svůj vlastní koutek o posteli (o kterou jsem si rozbila hlavu - jako památku mám jizvu), vysoké skříni (na kterou jsem ráda lezla, ačkoliv jsem měla strach z výšek) a stolku (na kterém se vršily v hračky po příbuzných). Není to ideální život, ale já byla šťastná.
Pamatuju si svoji školku, kde jsme měli takové jedno modré šlapací auto, o které jsme se všichni prali. Vzadu byla obrovská zahrada, skoro jako městské ulice, kde jsme s tím autíčkem jezdili. Pohádka :D

Teď přichází ta horší část. Stěhování do většího, zpráva o nastávajícím miminku a základní škola.
Byt byl lepší, měla jsem pokoj s tetou, v druhém bydleli rodiče a v třetím pokoji byla babička. Ani bratříček na cestě mi nevadil. Proč taky. Já od mala děti milovala a těšila jsem se na sourozence. No a základka... to bylo peklo na zemi.
Na základní škole jsem byla pět let, než jsem pak přestoupila na gympl. Řekla bych moje spasení, ačkoliv to byl spíš jen přechod z bláta do louže.
Na základní škole jsem byla ta nejmenší + nejslabší = snadný cíl. Těžko říct po kolikáté ráně nebo kopanci do břicha jsem to začala ignorovat. Kdy jsem přestala věřit lidem. Kdy jsem se začala lidí bát.

Gympl... ne, tam fyzické násilí neexistovalo. Z části to bylo super. Hodně jsem se bála nových lidí, ale zvykla jsem si. Našla jsem si kamarády. Jenže jak to na takových školách bývá, existovali tu party. I naše třída byla rozdělená na několik části.
Já jsem nebyla zrovna in. Neměli jsme peníze, takže oblečení bylo z druhé ruky, nosila jsem brýle a tou příšerou jsem byla já. Na talíř si brali lidé i moji váhu, ačkoliv jsem nijak tlustá nebyla. Jen jsem měla zdravostní problémy, o kterých jsem tehdy ještě nevěděla a ty mi přidávali pár centimetrů na břichu.
Jenže já to nevěděla, myslela jsem si o sobě, že jsem tlustá. Tak jsem přestala jíst, a začala dost tvrdě cvičit. Všechno ptoají, aby to rodiče nevěděli.
Ráno jsem chodila do školy brzo, protože byla ve městě, takže budíček v 6 ráno a jedeme. Nikdo si nevšiml, že jsem bez snídaně. Cvičení... večer, na patře naší patrové postele, kterou jsem sdílela s bratrem. I přes den, když byl bratr ve školce a rodiče v práci. Denně jsem dělala stovky sedů lehů, až jsem si sedřela kůži na zádech. Už na základce jsem dělala několik sportů a dělala jsem je ráda.
A výsledek? Ano, zhubla jsem. Jenže ne na místě, kde bych chtěla. Břicho dolů nešlo a ani jít nemohlo, nebyl to tuk, nic, co by se dalo přirozeně shodit. Jenže jsem nevěděla.

Kdesi tady jsem začala psát a to se mě drží dodnes. Zhruba ve třetím ročníku jsem začala sblog zaplňovat svými myšlenkami a nápady. U počítače jsem Nelie, ve světě jsem ta, kterou snadno přehlédnete.

Gympl trval celkem osm let. Prvních řekla bych pět let bylo odbodí ošklivého káčátka. V šestém ročníku jsme se stěhovali do nové budovy a řekla bych, že i začala nová éra mého života. Vlastně to byl spíš jen takový přechod, čekárna, před opravdovým začátkem.

Šestý ročník přinesl hodně změn. Odložila jsem brýle. Ačkoliv tehdy už to nebylo tolik potřebné. Posměchy, urážky a nadávky přestali asi v čtvrtém ročníku.
A dál? Znovu jsem hubla. Ačkoliv nezáměrně. Zdravotní problémy vystrčily svoje růžky. Začalo to jako nevolnost. Přidalo se nechutenství. Pokračovala to neschopností pozřít většinu jídel, aniž by to skončilo v záchodě.
Je mi jasný, jak to vypadá. I doktoři si to mysleli. Bulimie. Anorexie. Dostala jsem prášky na mentální anorexii. Doktoři udělali to, co mi děláme běžně. Závěr usoudili dle obalu. Zvrací? Je bulimička. Nejí? Je anorektička!
Nebylo to vážně, dle nich. Mýlili se.
Co je neléčené, se nelepší. Naopak.
Trvalo to tolik měsíců a pořád nic. Nic jsem nevěděla. Nikdo z nás.
Pak se to stalo. Den po tom, co mě v postatě odmítli vyšetřit, protože to nebylo nic vážného. Zkolabovala jsem. Na záchodě. Mamka byla tehdy naštvaná a řekla bych že zaslouženě si podala lékaře dětské nemocnice. Repsktive jednu "doktorku", která zřejmě rakovinu léčí vonnými tyčinkami.

Bylo mi tehdy 16/17. Mohla jsem jen kolem sebe pozorovat, co dělají ostatní. Já byla doma nebo v nemocnici. Už jsem si i dělala legraci z mýho seznamu doktorů. Od každé části těla jsem měla jednoho :D Na druhou stranu se mi neopakovali omluvenky pro třídní.

Vyšetřování mého těla skončilo a naše škola se opět stěhovala do nové budovy. A tady teprve vše začalo na novo.
Sedmý ročník. Už jsem nebyla to ošklivé káčátko. Po tom všem nemohl ani nikdo říct, že jsem tlustá :D Naštěstí jsem nebyla nia vychrtlá, kost a kůže. Měla jsem sice hubené ruce, ale i poměrně kulatý obličej a taky těch pár centimetrů na břichu, které, jak jsem už jsem věděla, nejsou tuk. Teď to bdue asi znít dost odporně, ale... jsou to moje vnitřnosti. Po proskenování téměř každé buňky těla přišli na pár malých věcí.
1. žluč v žaludku
2. hrudní koš mám natolik úzký, že mám žaludek a střeva stlačená dolů. Prověšená. Ano, dámy z doby korzetů by mi mohly závidět :D
3. Mám nemocné srdce
4. Něco se štítnou žlázou, díky čemuž... a teď se můžete závistí ukousat... nepžiberu :D Aspoň ne tolik, abych byla někdy obézní.
5. Anémie. Žádné, ale opravdu žádné želeno. Přitom jím jako kůň a maso... ježiš takové propečené kuře a pořádou porcí rýže :D
6. No a... já myslím, že to stačí :D
Samo o sobě to nic není, ačkoliv nebylo příjemné chodit k kardiologovi spolu s 80-ti letými :D, ale dohromady to občas nadělá neplechu. Tak třeba už ani nedokážu doběhnout na zastávku. :D Dost blbý. Já teda chodím všude s předstihem, ale až takovým, že třeba dobíhám na trolejbus o jeden dřív, než kterým bych měla jet. No jo, normální člověk by si ho nechal ujet, ale já jsem prostě nenormální. Dokonce to mám potvrzené od psychiatra :D

Přejdeme k osmému ročníku. Věk 18/19. Rok, kdy jsem se zamilovala. A taky rok, kdy jsem maturovala, ale to není tak podstatné :D
Ano, láska... ta odporná a mnou tolik nenáviděná láska. Ano, milovat může být krásné, ale jen pokud se trféte do své kategorie a onen muž vás taky alespoň trochu miluje. Jenže já se musela zakoukat do staršího, i když svobodného, muže. Nutno podotknout, že dost sukničkářského a i když on sám byla na mladší, to by dřív zrušili poplatky u lékaře, než by se o mě začal zajímat.
Asi jediná věc na kterou nerada vzpomínám. Ačkoliv je to část mého života a tímhle si zřejmě musí projít každý. Milovala jsem, a vlastně i teď po dvou letech pořád miluji, ačkoliv neopětovaně. Musím přiznat, že to trochu bolí. Ze začátku jsem se s tím obtížně prala, ale teď... je to minulost. Ačkoliv jeden následek to mělo.
První láska, první nešťastná láska, ve mně zakořenila nedůvěru ve schopnost milovat šťastně. Jinak řečeno, mám strach být šťastná, protože prozatím se mi to vždy zhroutilo jak domeček z karet (počítám-li i nevěru ze strany přítele)
A právě teď... budu nastupovat do třetího semestru FF MUNI. A dalo by se říct, že jsem spokojená. Ne šťastná, ale ani ne nešťastná. Jednou dolů, jindy nahoru.
Byla to cesta ošklivého kačátka :)

,,Umění žít není uměním hrát s dobrou kartou, ale uměním sehrát se špatnou kartou dobrou hru."
Robert Louis Stevenson

Hodně dlouhá, já vím. Vlastně je to taková zpověd, ale musím blog.cz poděkovat. Já vím, že to není nijak zajímavé. Není to nic převratného. Ani nic bestsellerového, ale je to můj život. Můj příběh.
Pokud nechcete komentovat, naprosto chápu proč, tak alespoň hvězdičkujte.
Pokud někdo opravdu došel až na konec, patří mu moje nejvěřelejší poděkování :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama