Ráj

10. září 2011 v 12:17 | Nelie |  Plamen duše
Evelin je v Ráji a dozvídá se první informace o její minulosti, budoucnosti a poslání.
EDIT: Až budu mít čas, upravím chyby, které napáchali estranky při čistění textu.

***
Co je to vlastně duše? Je naší součástí, to je jasné, ale kam jde po naší smrti?
Děti to místo znají. Nebe nebo peklo. Ale kolik je na tom pravdy?
Dnes už toto téma není tak žhavé a normální člověk by se v odpověď možná i zasmál. Pro ně je život samozřejmostí a co se stane po smrti je většinou netrápí.
Takhle tomu ale nebylo vždy. Existovaly skupiny lidí, které uctívaly neviditelnou část našeho těla. Duši.
Po naší smrti se údajně z duše stane duch. Nabude moci a výjimečnosti. Pro obyčejné lidi to byla sice věc posvátná, ale nekontrolovatelná. Možná proto z nich někteří měli strach.
Existuje ale jeden člověk obdařený mocí kontrolovat nekontrolovatelné. Dotyčný má moc vládnout všem duším. Kontrolovat jejich pohyb, jejich činy a rozhodovat o jejich konci.
Takovou osobu je velmi těžké zabít a tak jejich vláda nad dušemi trvá velmi dlouho. Ale pokud je přece jen Strážce zabit předtím než na svět přijde nový, ve světě se naruší rovnováha a dojde k válce duší a lidí.
Víme, že než lidé začali žít "nový život" v iluzi, bojovali. Bojovali za svou svobodu a snažili se získat kontrolu nad zbloudilými dušemi sami. Sílu jim dávala naděje na nového Strážce. Věděli, že se narodit musí. Pak začali doufat. Ke konci už o tom pochybovali. Obrátili se ke své víře.
Věděli, že je to jako bojovat nožem proti vzduchu. Bez šance. Lidé přestali věřit a přiznali porážku. Jejich myšlení postupem času zmodernizovalo a boj s duchy pro ně byl štítivou záležitostí, kterou zcela odmítali plnit. Lid se přestal stávat ovladatelným. Čím dál tím častěji vyvolávali konflikty mezi sebou a blížilo se to, co duchové sami započali. Sami sebe začali vybíjet, jako dobytek. Proto byli uvrženi do spánku. Pro dobro jejich a Země, kterou postupně ničili. V hlavě se jim dál odehrával život, jaký by byl, kdyby nedošlo k vzpouře. A tak jindy svět plný lidí, byl zcela ovládnut dušemi, které nikdy nenašly klid. Pořád existovali skupinky lidí, kteří odmítali jen spát a nečinně přihlížet, ale i oni postupem času ztráceli naději. Dobrovolně se uvrhli do nikdy nekončícího spánku, aby uchránili to nejcennější. Život.

"Super, ale furt nevím, co já s tím," řekla Evelin, když si vyslechla plnou verzi příběhu. Celou situaci teď chápala o něco lépe, ale pořád to nestačilo.

"Shrnu to do dvou slov: Zachránit svět." vysvětlil Thomas.

"Promiň, ale nejsem typ hrdinky."

"Myslel bych si opak. Krásná, chytrá, krásná, silná a krásná."

"Myslela jsem, že mě máš obeznámit s realitou, ne mě balit?!" Rychle si zvykla, že zřejmě už nikdy neuvidí rodinu a bude muset žít s nimi a pokusit se napravit, co před stovky let její smrt napáchala.

"Jen používám svůj přirozený šarm."

"Nech si ho pro jinou."

"Hraješ nedostupnou?!"

"Ani s tankem bys mě nedostal."

"Mám rád nedostupný typy, je to pak zajímavější!"

"Vzdej to!"

"Tebe? Nikdy!"

"Řekla ne, tak odpal," odstrčila ho Laura a vetřela se na jeho místo. "Promiň, ale už se s tím narodil a doktor řekl, že je to neléčitelný," dodala omluvně k Evelin.

"V pohodě, jsem zvyklá."

"To bolelo sestři," urazil se Thomas. "Nechceš mě vyšetřit," dodal k Evelin.

"Trhni si," usadila ho.

"Srdce z ledu," řekl sklíčeně a předstíranou bolestí se chytil za srdce.

"Kam vůbec jdeme?" zeptala se Evelin a ignorovala Thomase.

"Na jediné místo, kde jsme v bezpečí a kde budeš v bezpečí i ty," vysvětlil jí Chris.

"Divím se, že někde něco takového je."

"Já to nazývám Ráj," ozval se Thomas.

"To se pak mám na co těšit."

"Není to žádnej 5-ti hvězdičkovej hotel, ale mnohem lepší než tohle okolo," ujistila ji Laura. Evelin už měla na jazyku další otázku, když se všichni zastavili.

"Už jsme tu?" zeptala se a rozhlížela se kolem. Všichni kývli. "A to je to pod zemí?" Zase kývli. "To jste krtci?!"

"Svoje slova odvoláš," usmál se Thomas. Všichni tři si klekli a položili ruku na zem. Evelin si říkala, že spolu museli žít hodně dlouho, když reagovali stejně. Země se po doteku začala lehce chvět a po chvíli se pod jejich rukama objevily padací dveře.

"Račte," otevřel dveře Thomas.

"Víte..." začala Eve.

"Asi vím, co si myslíš," přerušila ji Laura.

"Tak o tom pochybuji," naklonila se Evelin nad díru.

"No šup, dámy mají přednost," povzbudil ji Thomas.

"Rozmyslela jsem si to," řekla Evelin. "Jdu zpátky domů." Stačila se však jen otočit.

"Počkej," zastavil ji Chris. "Slibuju, že dole to není tak hrozné, jak to teď vypadá." Evelin se mu dívala přímo do očí, kde se snažila najít sebemenší náznak lži. Nic.

"Fajn," přistoupila k díře. Naposledy se k nim otočila. "Předpokládám, že mě dole čeká aspoň trampolína," řekla.

"Je to jen půl metru, pak se to svažuje do kopce."

"Super, takže bahenní skluzavka," řekla a znovu se podívala na díru. Tohle, že je půl metru? Připomíná to Grand Kaňon! "Doufám, že to všechno zahrnuje i pojištění," dodala a skočila. Ani nestačila počítat vteřiny a dopadla do něčeho měkkého a kluzkého. Sotva se vzpamatovala z dopadu a už sjížděla dolů. Spíš, jak po čem jede ji zajímalo, kam jede a kde nakonec skončí. V hlavě se viděla nabodnutá na kůlech, když se povrch přestal svažovat a Evelin zastavila.

"Fajn, toho bláta už by bylo dost," postěžovala si. Otočila se čelem k díře, odkud přijela.

Chvíli po Evelin skočil dolů Chris a teď před sebou viděl Evelin, jak sedí přímo v jeho dráze. Nestačil zabrzdit, dopadl na zem a Evelin vzal sebou.

"Promiň," dostal ze sebe.

"V pohodě," řekla a pokusila se o úsměv. Jediné, co se jí však podařilo, bylo zrudnout. "Mám jednu otázku?" řekla po chvíli trapného ticha.

"Jakou?"

"Slezeš ze mě, nějak se mi špatně dýchá." Chris se z Evelin okamžitě zvedl a podíval se stranou.

"Díky," posadila se Evelin. Chris vstal a nabídl Evelin ruku. Té chvíli trvalo, než ji došlo proč, ale pak ji přijala a Chris jí pomohl na nohy. Oba teď stály pár centimetrů od sebe. Bez jediného slova se na sebe dívaly, jako do výkladní skříně. Chris pořád držel Evelininu ruku ve své. Teprve když dolů dorazila Laura, ji pustil a odvrátil pohled do strany. Pak bez jediného slova odešel uličkou vedoucí pryč.

"Nějak si nevzpomínám, že bych řekla něco špatně," podivila se Evelin. "Vlastně jsem neřekla nic."

"Zvykneš si," ujistila ji Laura. "Chris není moc výřečný. Život nás naučil být tvrdý a nezaobírat se zbytečnostmi." Takže ona má být zbytečnost? "To nebylo mířeno na tebe," dodala Laura, jako by ji četla myšlenky

"Nevím, co jsem se naučila v tom minulým životě," řekla. "Ale z tohohle poznám, když něco je něco špatně."

"Radím ti, nelam si s tím hlavu," poradila ji Laura. "Je to zbytečné."

"Jo, ten za to nestojí," přidal se Thomas, který právě dorazil.

"Thomasi, sklapni," okřikla ho sestra.

"Myslím, že jsem to pochopila," řekla Evelin.

"Drž se nás, tady člověk snadno zabloudí," upozornila ji Laura.

Evelin šla jako poslední plně ponořena ve svých myšlenkách. Srdce jí říkalo, že dělá dobře, ale rozum se tomu všemu příčil. Nevěděla, co z toho má poslechnout. Rozhodla se počkat. Třeba mluví pravdu a ona je ta jejich úžasná Terra. Ale už to slovo úžasná ji odrazovalo. Jak ona může být někdo tak silný a všechno to kolem. Je jí sedmnáct a ani ve škole není ani dobrá.

"Jsme tady," probudil ji z přemýšlení hlas. Evelin se propadla zpátky do reality, teda jestli se tak dá nazvat. Před sebou viděla velký kruhový prostor, který vypadal jako normální pokoj. Stěny byli pokryty pláty světlého dřeva a jinak byla místnost vybavena jako zcela normální hala. Dokonce i lampy tu byli.

"Tohle je nějakej další přelud?" nevěřila svým očím Evelin.

"Ne, tohle je naše hnízdečko," řekl Thomas.

"Drž klapačku," vyjela ně něj Laura.

"Co furt máš ségra?!"

"Starší ségra," připomněla Laura.

"O čtyři a půl minuty a furt mi to otloukáš o hlavu."

"Zvykni si bráško."

"Není možný aby diktátor jako ona a někdo jako já byly dvojčata," postěžoval si Thomas Evelin.

"Taky mám mladšího bráchu a je to ještě horší. Máte štěstí, že jste od sebe jen pár minut," řekla Evelin.

"Když to říkáš."

"Ukážu ti pokoj, než tě tenhle don chuan donutí umývat nádobí," řekla Laura. "Vzpomínáš je řada na tobě," dodala k Thomasovi.

"Co takhle si pořídit myčku?!" navrhnul. Evelin překvapilo, že slovo myčka tu něco znamená a, že by tu vůbec mohla fungovat.

"A co takhle začít něco dělat," zakřičela na něj Laura.

"Vždyť dělám," odpověděl křikem Thomas, který si to mířil k nějakým dveřím.

"Jo včera jsi vynesl odpadky," ozvala se Laura z druhé strany místnosti. "Dva časáky a obal od chleba," dodala.

"Bože, řekni, že jsem adoptovaný," řekl si pro sebe a zamířil do kuchyně.

"Nečekej královský apartmá," upozornila ji Laura, když se zastavila u dveří.

"Neboj, doma žiju s mladším bratrem v tom nejmenším pokoji."

"Tady nic takovýho nehrozí. Teda pokud Thomas nebude mít záchvaty samoty." Evelin se usmála a Laura otevřela dveře. Pokoj byl dost prostorný, nebyla tu sice okna, ale i přesto tu bylo dost světla. Jen stěny tu nebyly obloženy dřevem, ale zcela obyčejně vymalovány bledě ě modře. Na stěnách vyselo pár obrázků, pak tu byla postel s nebesy, která Evelin zaujala nejvíc, dvě skříně, stůl, noční stolek, dvě křesla a dokonce i nějaké květiny.

"Líbí?"

"A moc," kývla Evelin.

"Dobře, tam mám pokoj já," ukázala Laura na dveře kousek od těch, kterými přišli. "Vedle Thomas a tam Chris," ukázala na dveře vedle jejích. "Koupelnu má každý v pokoji," dodala a ukázala na dveře v pokoji Evelin. "A teď kuchyň."

Laura zavedla Evelin do velmi dobře zařízené kuchyně, tedy dost na to, že byli v podzemí, což by Evelin nepoznala pokud by sem nesjela po blátě. Prostory tu byly osvětlovány lampami s světlem, které působilo, jako přírodní.

Thomas s mučednickým výrazem umýval nádobí a Chris seděl za stolem, hlavu položenou na stole a spal.

"Pět dní nespal," vysvětlila Laura.

"Pět dní? Proč?"

"Držel stráž," ozval se Thomas než ho někdo stačil zastavit. Laura se na něj zamračila.

"Stráž? Nad čím?"

"Nad tvojí maličkostí," dodal Thomas a od Laury si vysloužil další vražedný podhled.

Chtěla se zeptat proč, ale neudělala to. Nechtěla znít nevděčně a nechtěla se začít hádat, což občas její zvědavost způsobila.

"Jdu si lehnout," oznámila jim a podívala se na ně, jestli k tomu nemají nějaké námitky. Jak to vypadalo, mají s ní velké plány a třeba ji zrovna chtěli zasvětit do celé věci trochu víc.

"Nebudeš jíst? Řada je na mě," usmál se Thomas.

"Nějak si fandíš, ty tvoje blafy nežere ani pes," řekla Laura.

"Někdy příště," řekla a zamířila do svého pokoje. Položila se na postel, na chvíli se zadívala na nebesa tmavě modré barvy, což byla náhodou její nejoblíbenější barva, a po chvíli usnula. Pro tentokrát bezesným spánkem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama