Kapitola 2. - Eris

8. března 2012 v 23:06 | Nelie |  Nemesis
Eris je dcera bohyně Nykty a bohyně sváru.

***

Upřímnost nade vše.
Kolikrát jsem si přála být upřímná, mluvit bez obalu. Co na srdci, to na jazyku. Jen myšlenka na to mi dala pocit, že ten balvan uvnitř mě je lehčí.
Jenže dne to jde horko těžko.
Leckdo to bere jako urážku. Absolutní neúctu k jeho názoru. Proč ho onen člověk nesdílí s ním? Proč je proti němu?
Úhel pohledu je kouzelná věc. Obyčejná kresba může mít tolik podob, kolik ji sleduje osob. Někdy se názory sejdou, někdy do sebe narazí a nastane boj. Kdo z koho?

Já jsem se svého úhlu pohledu bála. Neustále dokola jsem si procházela svůj názor na věc a uvnitř se třásla strachy z konfliktu s protějškem.
Co když on to vidí jinak? Ne, on to určitě vidí jinak (je to chlap). Až budeme nuceni konverzovat, a že na to jednou dojde, zřejmě se tomu nevyhneme. Konfrontace našich pohledů.
Moje sebevědomí bylo na nule, i když šlo o obyčejnou seminárku. Jak na tom asi budu, pokud dojde na rozhovor se starším mužem. O kterého mám zájem. A kterého zároveň nenávidím. No určitě to bude stát za to.

I přesto, že jsem většinu předmětů měla splněných z loňských semestrů, byla jsem v sedmém nebi, už jen když jsem seděla před učebnou a poslouchala tiché vyprávění o etapách dějin japonského náboženství. Občas jsem se pousmála, to když něco vysvětloval a pronesl nějaký vtip, který už jsme znala i pozpátku.
Jistě, mohla jsem být tam vevnitř. Ale nějak jsem zrovna neplanula touhou být v jedné posluchárně se svou sokyní.
Vážně bych se jí měla naučit říkat jménem.
Uvnitř byla i Petra, jejíž přítomnost by mi dost ulevila. Hrozilo ale riziko výbuchu.
Anna se bude chtít bavit, já ji budu zdvořile odpovídat, Petra na mě uvidí, že mi to není zrovna polnosti a oboří se na ni. Byla to opravdu dobrá kamarádka. Hodně mi pomohla a byla by zřejmě ochotna udělat cokoliv, aby mi ulevila od mé nemesis.
Přešla jsem k automatu s pitím a vhodila dovnitř třicet korun. Cola, Nestea, nějaký oranžový blafy… v klidu jsem si vybírala z přemíry Éček. Měla jsem čas.
Uslyšela jsem kroky, ale odmítala jsem, aby mi náhodný kolemjdoucí narušil moji chvilku rozjímání nad nápoji.
"Ahoj."
Šmitec. Přešla mě chuť. Na všechno.
Zmáčkla jsem tlačítko STORNO. Automat mi neochotně vyplivl moje peníze. V podráždění, že jsm si nic nevybrala, mi místo dvaceti koruny a deseti koruny vysypal do rukou dvoukoruny a pětikoruny. Nastrkala jsem drobné do peněženky a… ouhej, taška byla u schodů, kde stál on.
Nadechla jsem se a pokusila se uvolnit. Měla jsem pocit, že budu zvracet. Srdce mi tlouklo šíleně rychle. Nechtěla jsem na sobě dát znát jakékoliv pocity. Ale už ta odmlka od jeho pozdravu hraničila s ignorací.
Otočila jsem se a usmála se na něj. Usmívám se na každého. Mile, skoro andělsky.
"Ahoj," opověděla jsem. Originální. "Čekáš na Annu?" Bravo, ani to neznělo sarkasticky.
"Jo, už budou končit?"
"Při troše štěstí za deset minut," tipla jsem a přešla k tašce. Schovala jsem peněženku a uvažovala, jestli si mám sednout zpět k rozečtené knize. Rozum a cit. Jaká ironie. Copak jde ve spojitosti s city mluvit o rozumu? Spíš by to mělo být Rozum vs. Cit.
Sehnula jsem se pro ni a vzala ji i tašku. Oboje jsem položila na zapomenutou lavici, která se tu využívala všemožně.
Viděla jsem, jak se zadíval na knihu. Chvíli na ni zíral. Rozum a cit.
"Vůbec mě nenapadlo, že se tu potkáme. Že se tu vy potkáte. Na stejném oboru. Podávala si tolik přihlášek, že jsem se vtom ztrácel. Už ani nevím, kam všude…" odmlčel se. Zřejmě mu došlo, že mě fakt nezajímá poslouchat JEHO tlachání o JEHO přítelkyni. Od ní bych to ještě snesla, ale od něj je to jako palící do ksichtu. "Gratuju k přijetí. To jsi chtěla, ne? Hodně ti na tom záleželo."
"Jo. Výjimečně jsem dostala, co chci." Ou, sarkasmus. Krucipísek. "Mám radost, opravdu," dodala jsem mírněji. S úsměvem. Omluvně milým.
A nastalo ticho. Bylo jasné, co přijde. Tomu se prostě nedalo vyhnout. Ne, pokud spolu máme později normálně vycházet. Kdo začne?
"Neuvědomil jsem si to. Asi to není nejlepší místo. Kdybych to věděl-"
"Roztrhal bys její virtuální přihlášku? Není mi patnáct. Nebudu jí pomlouvat před celou fakultou, ani jí znepříjemňovat život. Paradoxně jsem jí nabídla pomoct." Já kráva pitomá.
"Já vím. Říkala mi to. Děkuju." To neměl. Děkovat za ní. Znamená to, že mu na ní záleží. Asi se půjdu spláchnout do záchodu.
"Tomáši," oslovila jsem ho a zadívala jsem se mu do očí. "Nech to být. Já jsem se naučila s takovými věcmi vypořádat. Většinou sama. Trvá to, vlastně to možná ani neskončí, ale umím to v sobě tutlat, aniž bych tím ublížila někomu nevinnému. Ať už je to jakkoliv, Anna je milá holka. Je to sympatická slečna, kterou jsem potkala na informativní hodině. Že s ní chodíš je čistě náhoda." Dost blbá, bych řekla. "Nechci se o tom víc bavit."
"Mám se ti vyhýbat?"
Čemu na tom sakra nerozuměl?!
"Já nevím. Pomůže ti to nějak? Mě totiž ne. Pravděpodobně jsme oba na jiné straně věci, když se na to tak stupidně ptáš. Jestli chceš, mluv se mnou. Jestli ne, nemusíš. Před Annou se neznáme, můžu být jen kamarádka tvé holky." Řekla jsem víc, než jsem chtěla. Upřímnost nade vše.
"Nechtěl jsem, aby-"
"Tak proč jsi to sakra dělal?" vyjela jsem. Neměla jsem náladu na jeho hlubokomyslné věty v omluvném podtónu. "Já počkám venku," sáhla jsem po tašce. "Těšilo mě."
Seběhla jsem po schodech a s hlubokým výdechem vyšla z budovy. Vzduch. To jsem potřebovala.
Hrábla jsem do tašky pro mobil. Napsala jsem Petře zprávu.
Princezna tu má svého lokaje. Fajn jsme si pokecali.
Odpověď přišla během chvíle. Skoro bych i čekala, že Petra vyběhne z posluchárny, aby se přesvědčila na vlastní oči. Možná by mu taky něco řekla.
Už jdu. Stejně je tu nuda.
Popošla jsem pár metrů a odpověděla jí, že čekám venku. Měla jsem pár minut na uklidnění. Nechtěla jsem působit jako troska, která hledá rameno na vybrečení. Nic se přece nestalo. Menší konflikty mezi známými nejsou na škodu. Prej to utužuje vztahy.
Petra dorazila během minutky.
"Ten vůl tam fakt stojí. Ale myslím, že mě nepoznal."
Pokud si ji nepamatuje z prvního semestru, kdy si z něj dělala srandu, při čemž já jsem byla nechtěný spolupachatel, tak ani nemá odkud.
"Jaká byla hodina?"
Petra se na mě zadívala, jako bych právě promluvila v klingonštině.
"Jaká byla hodina? To se ptáš jako vážně?!"
"Zajímá mě to," pokrčila jsem rameny. "Příště asi půjdu s tebou. Aspoň si to zopakuju."
"Jistě, to je jediný důvod. Tak pojď, půjdem někam na jídlo."

Upřímně, myslela jsem, že cesta do Ústí mi nějak pomůže si vše srovnat v hlavě. Ale soudě podle scény před posluchárnou se mi to nepodařilo.
Jestli jsem toho litovala? Možná trochu. Přitom jsem se ale cítila až neuvěřitelně lehce, uvolněně.
Nevím, jak on, ale já jsem se mu pokoušela vyhýbat. Chodila jsem na všechny hodiny, ačkoliv jsem je již dávno měla absolvované. Znamenalo to sedět vedle Anny, ale ona mi v podstatě nevadila. Nevnímala jsem ji jako zlo nebo osobu, na kterou bych měla být zlá. Normálně jsem s ní komunikovala a snažila se být milá. Jen pokud došla řeč na jejího přítele, couvla jsem zpátky. Petra vždy seděla po mé pravici a tiše naslouchala. Už předtím jsem ji poprosila, aby nic nijak nenaznačovala. Souhlasila, přesto se do přátelské komunikace s Annou nijak nehrnula.
Po většině hodin jsme se od Anny odpojily a šly do knihovny nebo na záchod či k automatu s kafem. Prostě kamkoliv, kde nám mohlo uplynout těch pět minut, než bude vzduch před školou čistý.
Cítila jsem se jako uvězněný pták, který má otevřená dvířka a jemuž pod klecí mu přechází kocour.

Jako již tradičně jsme seděli v Piccolu, u našeho oblíbeného stolu o sedmi místech, z nichž jsme využili maximálně tři.
V rukách jsem měla skleněný hrníček se zdejším zeleným čajem a využívala jeho teplo k zahřátí promrzlých prstů. Letošní podzim se opravdu činil a rozhodně si nebral servítky.
"Ven už nepáchnu," oklepala se Petra. Nesnášela zimu. Stačilo, aby teplota klesla na deset stupňů a už vytahovala čepici s bambulí a hustou pletenou šálu.
"Nevím, jak se budou tvářit na tvůj pokus zde přenocovat," zasmála jsem se.
"Nebudu se jich ptát," prohlásila zcela vážně.
Číšník nám donesl zdejší předkrm. Talířek s trojúhelníčky pečiva a v malé mističce pomazánku. K tomu velmi roztomile vypadající nožík, kterým by si neublížilo ani batole.
Vždycky jsem se na tuhle místní specialitu těšila. Na osobu padly dva trojúhelníčky a jeden malý kopeček pomazánky. Dnes byla s mákem. Výborné.
Zrovna jsem vybílila svoji mističku, když se z kapsy kabátu ozvala melodie dosud neidentifikované písničky.
Když jsem si za maturitě hrdě tento mobil koupila, vyhrála jsem si s jeho možnostmi do posslední aplikace. Takže každé číslo v mém mobilu mělo svoje vyzvánění. Jen tak mimochodem, lince mé práce jsem přiřadila písničku od gothického homosexuálního zpěváka.
Takže jsem po čase už automaticky zvedala mobil s vědomím, kdo volá, aniž bych se snažila rozluštit jméno na displeji. Proto jsem už teď předem věděla, že volající je neznámý. Jestli je to zase nějaká nabídka od operátora, tak tentokrát rozhodně milá nebudu.
"Ano?" zvedla jsem hovor, když jsem se ujistila, že číslo vypadá lidsky.
"Tady Tomáš. Neruším?"
Chvíli jsem nevěřícně civěla před sebe. Kde ten vzal moje číslo? A proč mi vůbec volá?
"Jak se to vezme. Co potřebuješ?"
"Jsi ještě někde poblíž fakulty? Mám tvoji knihu, nechala jsi ji před posluchárnou."
No ano, moje Bible. Už jsem ji téměř oplakala a pohřební hostina již také byla naplánována.
"Jo, jsem vlastně hned vedle. Proč ji nepošleš po Anně?" zeptala jsem se.
Z druhého konce se chvíli nic neozývalo. Podpásovka? Bravo! Jedna nula pro mě.
"Nenapadlo mě to, Anna je teď na hodině. Tak, chceš ji zpět?"
"Kdyby to byla učebnice algebry, nechala bych ti ji i s děkovným dopisem. Za pět minut jsem u fakulty," řekla jsem a hovor ukončila. Zadívala jsem se na Petru, která dost možná už pochopila, kdo volala. "Já si na chvíli odběhnu. Minule jsem nechala před učebnou knížku a někdo ji našel."
"Někdo?!" zopakovala Petra.
"Jo, někdo," kývla jsem a vyběhla z restaurace jen tak v svetru.
Ve stejné rychlosti jsem přeběhlá silnici a zamířila k fakultě. Čekal na schodech a četl si. On si četl v mé knize, v mé nejoblíbenější knize. Jak se opovažuje?! Barbar. Pro něj ty slova určena nejsou. Pro jeho oči ty řádky psány nebyly.
"Ahoj," pozdravila jsem slušně.
"Ahoj. Zajímavá knížka," zaklapl ji a prohlížel si její obal. Byla na ní tvář dívky, z profilu. V pozadí byl vidět muž. Ona přestavovala cit… nespoutaný, spontánní, mnohdy milný. On rozum… nevybočující, klidný, vědomý.
"To jo. Dík, žes mi ji přinesl," natáhla jsem ruku a v podstatě jsem ani nečekala, až mi knihu vydá dobrovolně, a čapla jsem po ní sama. "Měj se," otočila jsem se k odchodu.
"Počkej."
Sakra!
Ohlédla jsem se zpět. "Ano?"
"Chtěl jsem se omluvit."
"Aha." Co jsem měla říct? Že jeho omluvu přijímám? Jako bych tím říkala: Vše je OK, netrap se tím. Už je to zamnou.
Ale ani jedno z toho nebyla pravda.
"Takže, všechno v pohodě?"
Sevřela jsem knihu a opakovala si, že on mi za to nestojí. Nebudu se ponižovat.
"Beru na vědomí," odvětila jsem. "Možná kdyby ta omluva přišla, já nevím, o rok dřív, nebyla bych teď v pokušení omlátit ti mou nejmilejší knihu o hlavu."
Jelikož nevypadal, že by se vzchopil k nějaké odpovědi, otočila jsem a tentokrát už úspěšně odešla. Knihu jsem si tiskla k tělu.
Proč jsem byla taková? Protože jsem ho měla pořád ráda. A za to jsem nenáviděla jeho i sebe.

P.S. Opět psáno z fleku, tudíž je to zřejmě plné překlepů a chyb :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama