Kapitola 1. - Zpět na začátek

21. dubna 2012 v 19:46 | Nelie |  Akademie Slunce
Kapitola I - verze II.
Anna vypráví, jak to všechno začalo.

***

"Málokde se dá u nás najít tolik soukromí jako ve studijním oddělení naší městské knihovny. Knihy jsou tu pouze prezenčně a počítače tu slouží jen k vyhledávání v knihovním rejstříku. Proto se tu zřídkakdy sejde skupinka více jak dvou lidí.
Já sama jsem tu byla poprvé, nikdy jsem neměla nutkání trávit hodiny obklopena pouze knihami. Ten den mi to tu ale přišlo vcelku vhod.
Zamířila jsem rovnou do zadní části, mezi regály. Teprve až obklopena ze tří stran knihami jsem si připadala bezpečně. Nikdo mě tam nemohl vidět, ideální místo. Připadala jsem si trochu jako kriminálnice s taškou plnou ukradených peněz.
Naposledy jsem se rozhlédla kolem sebe a až teprve pak jsem zatáhla za zip tašky. Nahmatala jsem umělohmotné desky, kam jsem si zakládala pracovní listy ze školy. Na první pokus se mi podařilo vytáhnout onen papír.
Prohlížela jsem si ho snad už stokrát, ale pokaždé mě donutil prozkoumat ho znovu a znovu.
Arch velikosti A4 s nadpisem hlásající: Přihláška ke studiu. Z obou stran nápisu byly emblémy školy.
V levém rohu byl srpek měsíce uložený v dvojkruhu. Stejný dvojkruh byl kolem slunce v pravém horním rohu papíru. Oba dva obrázky měly navíc uprostřed podivnou malůvku. Ta u srpku měsíce vypadala jako spirála, jejíž konce se dotýkaly rohu měsíce. Naopak ta uprostřed slunce by se dala vyložit jako hvězda obtočena vinnou révou. To co tomu mě asi nejvíc nutilo tolikrát si znaky prohlížet bylo, jak byly znaky vtisknuty na papír. Linie měsíce zářily tmavě modrou barvou, slunce naopak zlatavou.
Vždycky jsem se přichytila, jak nad významem znaků přemýšlím. Měla jsem ale jen sedm dní, než mi bude šestnáct. Pro mě osobně nijak zvláštní číslo. Jste o rok starší, možná moudřejší a blíž k úplné dospělosti. Většinou má mnohem větší význam věk patnácti nebo osmnácti. Ale zrovna tehdy pro mě byly nejdůležitější šestnácté narozeniny. Jediný věk, kdy jsem mohla nastoupit na Akademii Slunce." Na chvíli jsem se odmlčela a zadívala se do kolektivu. Všichni mlčeli a pozorně poslouchali. Dodalo mi to sebevědomí a pokračovala jsem dál.
"Věděla jsem, že o Akademii neexistují žádné psané informace. Sice se o ní vědělo, ale v knihovně bych o ní nenašla ani čárku. Nic. Žádné knihy, články, internetové stránky. Podobně to bylo s přihláškou. Nevěděla jsem, kdy přijde. Jak se odesílá. Nejlepší asi bylo smířit se s odpovědí, že ona si najde Vás.
To byl první krok.
Druhý byl najít odvahu přihlášku vyplnit. Každý kdo ji jednou držel v ruce dobře ví, že to není jen o vypsání údajů. Spíše se to podobalo upsání se ďáblovi. Nic ve zlém," dodala jsem rychle. "Bylo to závazné a zcela nevratné. Slova Akademie Slunce byla tabu. U nás na škole by se našly stovky studentů, kteří by se báli přihlášky byť jen dotknout, jakoby snad přenášela nějakou nemoc.
Dobře si pamatuji ten den, kdy jsem vešla do školní jídelny a úplně vzadu viděla sedět holku, asi o rok roky starší. Znala jsem ji ze školního výletu. Na škole jsem ji vídala jedině s hloučkem kamarádek a teď tam najednou seděla sama. Když jsem se na to zeptala kamarádky, odpověděla: Ona se hlásí Tam. Prý už ji i přijali. Za tu dobu, co jsem byla na škole, byla první a taky poslední.
Názory mých spolužáků mě ale nezajímaly. Proč taky, když je zřejmě už neuvidím. Víc mě děsilo, co na to řekne mamka. Věděla jsem, že ta mě jen tak nepustí. Zřejmě mě přiváže k židli, dokud mi nebude šestnáct a den. Nejenže jsem přihlášku musela podat do narozenin, ale i do školy jste musela nastoupit, dokud mi bylo ještě patnáct. Tahle podmínka byla malým písmem napsaná na zadní straně úplně dole.
Já sama si tuhle část nepřečetla. Děsilo mě, že bych to nestihla. I když jsem vlastně nevěděla, co mě tu čeká, jasně jsem cítila to nadšení pokaždé, když jsem si v hlavě řekla ty dvě slova. Akademie Slunce.
Začala jsem vyplňovat přihlášku. Jméno, datum narození, stát… dost mě udivilo, že nechtějí adresu nebo jakýkoliv kontakt.
Dál jsem měla odpovědět na pár otázek.
První byla: Z jakého důvodu se hlásíte na naši školu?
Těch důvodů nebylo zas tolik, abych je roztáhla do vět. Prostě jsem chtěla. Dostala jsem příležitost a hodlala jsem ji využít.
Otázku jsem vynechala. Povinné nebyly a já odmítala napsat něco ve smyslu: Studium na vaší škole je pro mě velkou příležitostí rozšířit si vědomosti. Dle všeho máte výborné studijní programy a výsledky. Houby jsem věděla jaké tady jsou programy a už vůbec jsem nikdy nenarazila na někoho, kdo by se chlubil tím, že vystudoval Akademii Slunce.
Další otázka byla mířena moje dosavadní studium. Konečně něco na co jsem mohla pravdivě odpovědět.
A poslední se týkala mých zájmů. Řadila jsem se spíš mezi povaleče než nadšence. Ale jako malá jsem hodně sportovala. Přestup na gymnázium mě ale donutil moje koníčky hodně zredukovat. Vypsala jsem tedy pár sportů z mládí a obrátila list.
Druhá strana byla plná testových otázek. Ohledně rodiny, zdraví a vůbec mého stylu života. Proč je zajímá moje oblíbená barva jsem neřešila. Připadalo mi to spíš jak sestavování profilu na nějaké seznamce. Na konci už jsem to musela jen podepsat. Došlo mi, že tím podpisem si stvrdím následující roky života. Vlastně jsem ani nevěděla kolik let se na akademii studuje. Vydávala jsem se zcela do neznáma.
Přihlášku jsem schovala zpět do desek. Byl čas jít domů, protože jinak by mamka začala hysterčit, kde se flákám. Na mobilu jsem od ní měla dva zmeškané hovory. Připadala jsem si jak uprchlík z vězení, kterého stíhá policie.
Na chvíli jsem si myslela, že snad ví o Akademii a chystá se mi to vytmavit, ale pak mi došlo že je to absurdní. Přihlášku jsem našla před třemi dny v stejných deskách, kde byly celou dobu. Není možné, aby o ní věděla.
Bohužel jednou se to ale musela dozvědět. Mohla jsem jí to říct hned a doufat, že nemá v úschovně kotevní lano nebo prostě uteču. Půjdu jakoby do školy, jen to bude zcela jiná škola. Odsud bych jí pak dala vědět.
Venku tehdy sněžilo. Bylo dvacátého druhého února a podle mobilu půl šesté večer. A můj odpočet začal." Přitáhla jsem si deku blíž k tělu. Ze vzpomínek na starý život a při pomyšlení, že by to tehdy dopadlo jinak a já teď nebyla tady, mi přebíhal mráz po zádech. "Doma jsem si vyslechla pravidelné kázání o včasném příchodu domů. Pak jsem zapadla k sobě do pokoje a pro jistotu za sebou i zavřela dveře. Do týdne se toho muselo spoustu zařídit.
Přemýšlela jsem o škole, zda nebude lepší, když už se tam neukážu. Nestála jsem o to, aby se to všichni dozvěděli. Vsadím se, že by to pak práskli i našim a já bych měla po výletě.
Jediná věc, kterou jsem mohla udělat je sbalit si. Nebo alespoň vyskládat na hromádky věci, které si budu chtít vzít sebou. Vytahovat hned kufry by nebylo rozumné.
Prošla jsem si veškeré oblečení, které jsem měla a vyřadila vše, co mi bylo malé nebo co mi koupila mamka bez mého vědomí. Moc mi toho nezbylo, rozhodně ne dost na několikaletý pobyt mimo domov. Takže bod číslo jedna: Dokoupit si oblečení.
To, co zbylo jsem si seřadila do špalíčku vedle skříně. Rodiče si budou myslet, že jsem se konečně po těch letech rozhodla uklidit si pokoj.
Pak mě napadlo, že bych měla škole vrátit učebnice. Vytahala jsem si ze školní tašky svoje věci a naskládala do ní všechny učebnice. Měla jsem v plánu je odnést do školy a zamknout ve svojí skříňce. Klíček pak nechat doma, někdo by ho škole pak předal.
Nevěděla jsem, jak je to na Akademii s ubytováním a nakolik mám zredukovat svoje osobní věci. Knihy, i ty již přečtené, jsem si s sebou vzít hodlala. Tehdy jsem si řekla, že to pro mě bude představovat jakýsi most mezi starým a novým životem. Na další věci, které bych si měla přibalit a které se mi budou hodit, jsem ale přijít nedokázala.
Ten den jsem usínala s pochybami v hlavě. Co když to všechno byl nějaký žert? Jak můžu věřit něčemu, co není ničím podložené? Hlásím se na školu, ale v podstatě znám jen její jméno. Co je na ní tak zvláštního, že o ní lidi nemluví a každý přijatý je následně vyvrhel? Každý o ní říká něco jiného, ale všechno to pojí jedna jediná věc. Strach. Lidé z té školy měli strach. Stejně tak z lidí, kteří se jí chystají studovat. To s jakým přístupem se k nim staví, jak o nic mluví… jako o zrádcích. Ti, kteří přešli na stranu zla. Když si to tak člověk převypráví v hlavě, jakoby sledoval nějaký fantasy horor.
Přesto všechno jsem bůhví proč byla odhodlaná na školu nastoupit." Kdoví proč jsem se odmlčela a zavzpomínala na ten večer. Necítila jsem se jako zrádce, naopak. Cítila jsem se výjimečně, svým způsobem poctěná.
I přes delší odmlku nikdo nic neřekl, nikdo se na nic nezeptal. Respektovali, že si potřebuji v hlavě srovnat myšlenky a pocity.
"Ráno jsem se probudila s vtíravým pocitem, že v mém pokoji někdo byl," pokračovala jsem. "Vše vypadalo, že je na svém místě, ale stejně jsem věděla, že mi něco chybí. Desky jsem uklidila zpět do stolu a posadila se na postel. Zadívala jsem se na svou skříň. Uvnitř ležela moje taška se školními knihami a dopisem s krátkým vysvětlením. Napsala jsem ho těsně před tím, než jsem šla spát a pro jistotu už ho i zalepila, aby mě tolik nelákalo ho pozměnit nebo si po sobě číst.
Skříň jsem otevřela a tašku vytáhla na světlo. Z včerejší hromádky jsem si vzala oblečení. Na snídani jsem neměla ani pomyšlení. Žaludek jsem měla stáhlý nervozitou.
Neustále ve mně hlodal pocit vinny kvůli tomu, co dělám. Jako bych to měla napsané na čele.
Bratr ještě spal a stejně tak i rodiče, kteří měli zřejmě dnes volno.
Nacpala jsem se do bundy, kolem krku omotala šálu, zatěžkala svoje rameno taškou s knihami a vyrazila k cílové pásce.
Tehdy ráno celkem mrzlo. Sice nesněžilo, ale foukal ledový vítr, který štípal do tváře. Jako naschvál měl autobus zpoždění. Každá minuta v tom mrazu se měnila v hodiny. Rukavice byly jednou z věcí, která v mém šatníku chyběla, tak jsem si aspoň strčila ruce hluboko do kapes. Narazila jsem na studené klíče, které jsem tam nosila, ale po pár vteřinách mě kov začínal spíše hřát než studit.
Bohužel ani v prostředku hromadné dopravy nebylo nejtepleji. Sedačky potažené napodobeninou kůže studily i přes džíny a u kovové tyče člověk měl spíš strach, že k ní ruka přimrzne.
Naštěstí pro můj zadek a ruku trvala jízda jen čtvrt hodiny. Od budovy školy mě dělilo pár metrů. Byla to zvláštní představa, že jsem tu dnes naposledy. S nikým se nerozloučím, prostě odsud odejdu jen tak, jakoby to tu pro mě nikdy neexistovalo. Ale vzpomínka na dívku, která si zřejmě tehdy svůj nástup na Akademii nenechala pro sebe, mi okamžitě vyhnala z hlavy jakýkoliv nápad na rozlučkovou seanci.
Knihy se mi podařilo úspěšně nacpat do mé skromné skříňky. Zamknula jsem ji a klíček dala do obálky, kam později přibude i další dopis. V třídách se učilo, takže chodby byly prázdné. Neměla jsem tedy důvod se plížit jako tajný agent na misi. Najednou někdo z konce chodby zavolala moje jméno. V duchu jsem zaklela. Byla to Lenka." Její jméno vyvolalo v místnosti vlnu úsměvů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama