Manuál na lásku

16. dubna 2012 v 23:36 | Nelie |  Články
No řekněte, nehodil by se vám?

***
Když jsem se poprvé zamilovala, přála jsem si mít po ruce nějaký manuál. Nějaký návod jak to zvládnout.
Procházela zápisky v deníky, našla jsem tohle:
19. března 2009

Už opravdu nevím co dělat. Zřejmě bych potřebovala pořádně praštit po hlavě. Jak se zbavuje lásky. Existuje na to nějaký návod? Měl by!

Bylo mi, no tehdy už 19., ale co...
Problém je, že v tomhle nám bohužel nikdo neporadí. Nikdo a nic. Láska je neprobádané téma, které se, a to musím říctm díky bohu, nepodaří nikomu zachytit na stránky knihy. Můžeme o ní psát, ale těžko ji můžeme někdy úplně pochopit.
Jak vzniká? Jak zaniká?

Pamatuju si, že ani nevím přesný den, kdy se obyčejné zalíbení, jakýsi obdiv, změnilo v opravdové zamilování. V tu pravou a nefalšovanou lásku. Pamatuji si jen den, kdy jsem si to uvědomila. Pane bože, já ho miluji.
Tehdy rozhodně nebylo nad čím jásat. Možná v tom dost sehrálo to, že jsem to v sobě tak dlouho potlačovala, odmítala jsem si to přiznat. Poprvé jsem byla ochotná dát ,milovat, a ,jeho, do souvislosti někdy po měsíci. Po zrhuba stejné době jsem byla schopná si to natvrdo přiznat a postavit se tomu. Ale dodnes, po těch necelých třech letech nedokážu vyslovit jeho jméno ve stejné větě s ,láska, nebo ,milovat,. Nedokázala jsem to tehdy, nedokážu to ani teď.

Stejně tak je těžké poznat, kdy je to pryč. Protože ani já si teď nejsem jistá, zda je konec.
Nejlepší je asi, když vám nebo vy sami sobě si polžíte otázku ,jestli ho ještě milujete,. Já se na to sama sebe ptám neustále. Téměř v pravidelných intervalech. A víte co? Nedokážu říct ano. Přišla by mi to jako zrada, lhát o něčem, co tu možná není. Jenže kdybych řekla ne, vím, že bych zřejmě lhala. S jistotou ale mohu říct, že jsem přes to dostala. Je to za mnou.

A jak se dělá tohle? Přenést se přes rozchod, zradu, odkopnutí... říkejte tomu jak chcete.
Každý má asi jiný způsob. Já jsem prubla spoustu způsobů.
Alkohol - ano, na chvíli je mi hezky. Nad všemi problémy jsem tak nějak povznešena. Nepřipadá mi to důležité. Jenže, pak přijde fyzická odplata a následne i psychická. Tak tak, nejdřív je vám špatně a když se z toho vyspíte, přijdou výčitky a to věčné ,Proč?,.
Zpověď - ano, možná jsem měla jít do kostela. Mám ale spíš na mysli vypovídat se někomu bližnému. Kamarádce, někomu z rodiny. To jsem nějak neměla šanci prubnout. Protože, za prvé, mám hrozné výčitky, že jsem si stěžovala. Pak, za druhé, nevěřím. Mám jen jednu osobu, které bych se mohla svěřit a několikrát jsem to i udělala. Ačkoliv ne na celé čáře. Ten zbytek, ten podstatný zbytek, jí nejsem schopná říct, protože mám strach, že by mě nepochopila. Slovíčka ,chápu tě, nebo ,já ti rozumím, jsou téměř magická. Jenže jsou jakoby vyřčená do prázdna, protože nikdo nemůže pochopit, co prožíváte dokud to sám nezažil. (Osobně říkám, že o mě se nejvíc člověk dozví z mého psaní, tam se většinou nebojím říct vše).
Každý jsme jiný a každý jinak prožíváme určité věci. A i když vím, že právě tohle, pořádně si s někým promluvit, mi chybí k dosažení jakéhosi klidu. Úplného smíření s tím, co se stalo.

A nakonec, ta nejmíň nákladná cesta. Cesta bez sebemenšího zapírání či zatajování je najít si někoho, kdo tak nějak odfiltruje ty zlé vzpomínky. Nemám tím namysli se znovu zamilovat. Ta osoba může být kdokoliv, a nemusíte s ní ani trávit hodiny.
Ani nevím v čem je to kouzlo. Prostě tu osobu potkáte, chvíli s ní jste, sotva prohodíte dvě slova, přesto jakoby mávnutím proutku si později uvědomíte, že vám je líp.
Sama jsem byla až překvapená. Věci, které mě předtím mrzely, štvaly, zraňovaly, na mě neměly už žádný účinek. Byla jsem vyléčená.
Opravdu nevím, jak se to stalo. Tu osobu prakticky neznám, rozhodně mě k ní nevážou žádé city. Bylo to náhodou. Možná ani nemá cenu ji hledat. Přesto, po těch měsících bylo právě tohle to, co mi pomohlo se posunout dál. Jsem schopná přemýšlet o něčem jiném, plánovat, dívat se dopředu. Jsem schopná zmáčnout DELETE za minulostí.

A pro radost ostatním... dnes jsem si z balkónu přenesla tulipány. Do necelých pěti minut se mi úplně rozvřely... a jak tak na ně koukám, otáčejí se za sluncem :D







Tulipány nemám moc ráda, právě pro jejich tvar. Ale takto rozkvetlé jsou nádherné. Nevím proč mi připomínají Japonsko (už jsem asi takový pošuk, že ho vidím všude :D).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama