Úvod - verze II

20. dubna 2012 v 21:26 | Nelie |  Akademie Slunce
Opět jsem se vrhla do psaní a to rovnou se na svoji oblíbenou Akademii, do které jsem se před měsíci tolik ponořila. Vzala jsem to pěkně od začátku a prakticky ji překopala od základů.
Úvodem se podíváme do Akademie, deset měsíců po příjezdu Anny na Akademii, na Den zakladatelů, kdy je tradicí, že se nově příchozí sejdou a vypráví si navzájhem svoje životní příběhy. Naše hlavní hrdinka Anna, která na Akademii dorazila ke konci února, začíná vyprávět jak to vše začalo.

***

Na severu Rumunska, v župě Maramureš, se tyčí rozlohou nevelké, ovšem výškou nejvyšší hory Rodna. Ve zdejších lesích, netknuté lidským konáním, se skrývá lidmi neobjevné tajemství. Akademie Slunce a Akademie Měsíce.
Komplex budov středověkého vzhledu je kolem dokola obehnán hradbami tyčícími se vysoko k nebi. Byly postaveny tak, aby je obyčejný člověk nebyl schopný zdolat. Škola si chrání svoje tajemství nejen hmotnými prostředky, ale i těmi na první pohled neviditelnými. Zachovat si anonymitu. To je pravidlo, kterým se řídí nejen studenti.
Děti studující zde jsou pečlivě vybíráni. Ale ne tak pro jejich znalosti, jako pro jejich osobnost a charakter.
A právě evropská Akademie Slunce se před deseti měsíci stala mým novým domovem.
Teď sedím tu, v jedné z našich společenských místností, a spolu s ostatními nováčky v nultém ročníku čekám na odbití půlnoci.

***

Rok co rok se tu pořádá něco jako táborák. Sejdeme se u ohně… vlastně u krbu, protože rozdělávat oheň máme na půdě školy zakázáno. Tak tedy, nováčci se sejdou u krbu ve společenské místnosti a usadí se do křesel, na zem, kam je libo. Den tohoto slezu připadá na výroční založení školy, 15. prosince. Hlavní atrakcí jsou zde životní příběhy. Naše příběhy. Historky, jak jsme se dostali na Akademii.

***

Vlastně celý 15. prosinec je výroční oslavou. V momentě, kdy vám přijde domů potvrzení o přijetí a vy si v duchu řeknete ANO, získáváte víc, než je na první pohled zřejmé. Po pár dnech zde vám je jasné, že Akademie je více než školou a novým domovem. Tak nějak se stane vaší součástí.
Proto je tento den pro každého významný.
Oslavy probíhají celý den. Počínají půlnočním pokecem u krbu a končí večerní slavností a ohňostrojem.
Neuvěřitelně jsem se na tuto noc těšila. Pravda, tak trochu jsem se bála, že můj příběh nebude ničím zajímavý. Můj nástup na Akademii provázely trochu problémy, ale to je v podstatě normální. Tímhle tedy salvu obdivu rozhodně nezvednu. Navíc vedle Jacquelin, spolunováčka z Francie, by byl i sebehysteričtější výstup mojí matky chudý, jako týden před výplatou. Až ta se vytasí se svým pokojem s výhledem na Eiffelovku, budu se moct jít zahrabat.
Nepocházela jsem totiž z nijak zvláštní země. Tedy, já ji milovala, ale pro cizince zřejmě nijak atraktivní nebude. Ale byl to můj domov.
Přesto jsem se těšila na příběhy ostatních. Zajímalo mě, jestli se najde alespoň jeden, kde se setkám s pochopením bližních. To je jeden z důvodů, proč se pro mnohé stala Akademie novým domovem. Přijetí sem znamenalo většinou hádky, urážky a odvrhnutí okolí. Nikdo neví přesně proč a nikdo se po tom ani nechce pídit.
Takže teď jsem byla tady, usazená v okenním výklenku, zachumlaná ve vínové dece se symboly slunce. Hodiny na krbu ukazovaly pět minut do půlnoci. Společenská místnost byla skoro plná. Poslední místo u krbu bylo obsazené. Pohovka pro tři se najednou stala pohovkou pro čtyři. Křesla byla nasměrována tak, aby nikomu neuniklo ani slovo.
Byli tu všichni, kteří za poslední rok přišli na Akademii. Byl tu kluk, ze stejné země jako já, který přijel dva dny po poslední oslavě. A dívka, odsud z Rumunska, která přijela teprve včera. Bylo na ní vidět, že ještě není úplně rozkoukaná. Posedávala na kraji gauče, nesměle se usmívala a lehce se účastnila konverzace, která se vedla o zítřejších oslavách.
Já už jsem tu zhruba deset měsíců, takže můj příběh bude mezi prvními. Jdeme od nejstarších nováčků po nejmladší, abychom ty největší benjaminky nevrhly hned do jámy lvové.
Jestli jsem si to předem připravovala? Samozřejmě. Dokonce před zrcadlem. Je to jako uvedení do společnosti.
Nenastupuje se sem do prvního ročníku, nýbrž do nultého, který se ukončuje právě Den Zakladatelů. Po svátcích, na Nový rok, začíná nám všem, kteří tu teď sedíme, první ročník studia na Akademie Slunci.
Nultý ročník je čistě jen pro nás. K zabydlení, spřátelení, samostatnému studování. Mezi příchozími je tu velký časový rozdíl a toto je možnost ho srovnat. Nikdo tak nepřijde ani o den výuky.
"Takže dámy a pánové," ozval se jeden z dozorců. "Mé jméno je Michael. A nám zbývá deset vteřin do půlnoci," vzal do ruky krbové sirky. "Vítám tu staré i nové tváře a tímto," škrtl sirkou o krabičku, "zahajuji Den zakladatelů." A s prvním úderem půlnoci vhodil sirku do krbu. Oheň vzplál a v místnosti se až překvapivě rychle oteplilo. "Takže začneme srdcem Evropy." Usadil se a přenechal prostor prvnímu vypravěči.

"Skoro jsem ten autobus prošvihl, ale řidič mi ještě na poslední chvíli otevřel," zakončil svoje vyprávění, v pořadí už druhé, kluk z Itálie, který podle všeho přijel měsíc přede mnou. Když jsem se tak rozhlédla po místnosti, daly bysme se spočítat na prstech rukou. A já byla na řadě.
"Děkujeme, Raule. Tvoje jméno znamená v překladu "moudrý vlk", že?" zeptal se Michael.
"Ano, pane," kývl. Na tom, jak ho oslovoval, nebylo nic divného. Naši dozorci loni dokončili poslední ročník prvního stupně. Důkazem toho byl přívěsek, který se jím houpal na krku. Symbol, který pečetí jejich dosavadní cestu a otvírá nové možnosti.
"Výborně. Takže další je na řadě Anna," otočil se na mě a povzbudivě se usmál. Nebudu zapírat, z jeho i z druhého dozorce, který se ovšem doposud nepředstavil, by holky v bývalé školy byly na větvi. Angličani s okouzlujícími úsměvy a gentlmenským chováním. "Přijela jsi sem 26. února večerním autobusem. Zrovna v přestupný rok, takže jsi zde mohla oslavit narozeniny v přesný den."
"Ano, narodila jsem se 29. února," začala jsem. Ani nevím proč, ale každý tu říká den svého narození. "Začalo to týden před nimi." A dala jsem se do vyprávění.
***
P.S. Část jsem si po sobě několikrát přečetla a snažila se ji doladit k dokonalosti. Pravda, té nikdy nedosáhnu, ale sanad je verze II lepší než původní. Říkám si, že jednotlivé kapitoly i pojmenuju. Nic přehnaně poetického, spíše pro lepší orientaci.
Zatím tu nechám i verzi I, po čase, až verze II dohoní svoji starší sestru, ji smažu.
Prosím alespoň o hvězdíčky ^.^
P.P.S. Přkázala jsem sama sobě každý den přepsat jednu kapitolu. Jinak nebude facebook.. naštěstí zbývají jen tři :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama