Růže

3. června 2012 v 10:19 | Nelie |  Jednorázovky
Tohle je tak trochu sváteční den, protože jsem šíleně dlouho nedopsala nějakou povídku. Ale u téhle jsem to potřebovala, sama pro sebe.
Před čtením je nutné upozornit na pár věcí:
Konec to má šťastný a i tragický - záleží, na co se zaměříte.
Červená růže symbolizuje lásku. Černá růže symbolizuje smrt.

Veškerá podobnost s čímkoliv a kýmkoliv je čistě náhodná...

***

Ačkoliv teplému počasí moc neholduju, posezení na letní zahrádce se nedá odolat. Být skryta v příjemném stínů a přitom být na dosah relativně čerstvému vzduchu.
Většina našich cest končila právě zde, v malé kavárně kousek od naší fakulty. Opodál kvetly stromy, aut tu také moc neprojíždělo… celkově to byl takový malý kousek ráje v přeplněném a uspěchaném městě.
Čas tu zcela ztrácel význam. Obzvlášť v dobré společnosti tu byl člověk schopen prosedět celé odpoledne.
Dnes tomu nebylo jinak.

***

Poslední přednáška nám skončila v poledne a tak jsem se kamarádkou uchýlila právě sem. Objednaly jsme si chlazené pivo a zdejší obložené chleby.
Povídaly jsme si o všem možném. Nejvíc asi o blížícím se zkouškovém období.
Byl to náš druhý ročník na vysoké škola a nadcházející rok by mohl být finálním v bakalářském studiu. Mohl, ale… Klára právě pracovala na půl úvazku v jedné firmě a na studium jí nezbývalo moc času. Plánovala tedy, stejně jako já, že si o rok prodlouží. Sama za sebe jsem si už zvykla, že není semestr bez červeného políčka ve známkách.
Najednou mi zazvonil mobil. Okolní lid letní zahrádky si tak na chvíli mohl vychutnat úvodní písničku z fantasy seriálu natočeného podle knih Hry o trůny.
Když jsem uviděla číslo, trochu neochotně jsem hovor zvedla.
"Ahoj, neruším?" ozval se z druhého konce mužský hlas.
"Ne."
"Rád bych tě viděl. Máš čas?"
"Zrovna jsem někde s kamarádkou, promiň."
"Aha, nevadí. A mohla by tě postrádat na pár minut? Rád bych ti jen něco předal. Šlo by to?"
"Asi ano," odpověděla jsem zmateně. Narozeniny ani svátek jsem neměla. "Kde?"
"Za jak dlouho můžeš být u fakulty?"
"Za pět minut. Za tři, když poběžím."
Zasmál se. "To nemusíš. Počkám."
"Za chvíli jsem tam," potvrdila jsem a položila telefon. "Jenom si na chvíli odskočím. Hned budu zpátky," ujistila jsem Kláru.
"Kdo to byl?" zajímala se. S odpovědí jsem váhala. Vím, že ho nemá moc v lásce, protože se ke mně dřív nezachoval zrovna hezky. A teď jsem se s ním znovu vídala. Jako nějaká naivní školačka. Možná jsem si kopala vlastní hrob, ale to mi bylo jedno. Protože momentálně jsem byla šťastná. Ačkoliv jsme se spolu jen přátelsky vídali, stačilo to, aby to naplnilo touhu mých citů k němu.
"Martin," odpověděla jsem. "Opravdu budu hned zpátky, nezlob se." Na reakci jsem pro jistotu nečekala a vyrazila k fakultě.
Trvalo mi to opravdu necelých pět minut. Šla jsem rychle, silnice jsem přecházela ledabyle, a po cestě jsem přemýšlela, co může chtít. V hlavě jsem si kreslila různé scénáře. Což s mojí bujnou fantazií opravdu nebyl dobrý nápad.

Skutečně tam čekal. Tam, kam akčnější studenti mohou zaparkovat svoje kola.
Neustále se rozhlížel. V ruce držel papírovou tašku.
Pak mě uviděl a skrz dav studentů mi poslal jeden ze svých zářivých úsměvů. Teď už normálním krokem jsem prokličkovala hloučkem a stanula mu tváří v tvář.
Moje "Ahoj" se překrylo s jeho.
"Nezdržím tě moc dlouho, neboj. Jen jsem ti chtěl dát tohle," řekl a z tašky vytáhl knihu. A ne jen tak ledajakou knihu. Byla to jedna z těch knih, které si tolik chcete koupit, ale nějak vám chybí finance. Takže si ji pořád a pořád půjčujete v knihovně, že ostatní nemají žádnou šanci.
Rozum a cit.
Ani nevím, kolikrát jsem si ji v knihkupectví prohlížela. Četla oblíbené pasáže. Dívala se na cenu a přemýšlela, jak to udělat, abych ji mohla zařadit do knihovničky.
"Doufám, že jsem se trefil. Měl jsem dojem, že-"
"Ano," přerušila jsem ho a vzala si od něj knihu. Skoro to znělo, jako kdybych mu odpovídala na nabídku k sňatku. "Četla jsem ji několikrát a vždycky ji chtěla mít doma." Držela jsem ji jako nějaký posvátný předmět. Opatrně si ji prohlížela zepředu i zezadu. "Ale…" zamyslela jsem se, "nemám narozeniny, svátek, nic."
"Jen jsem ti chtěl udělat radost."
Zadívala jsem se na něj. Chtěla jsem mu nějak poděkovat, ale obyčejná slova mi přišla nedostatečná. Udělalo mi to opravdu velkou radost, že jsem měla chuť ho obejmout. Ale netroufla jsem si.
"Děkuju, opravdu moc. Mám radost."
"Není vůbec zač. Už tě nebudu zdržovat."
No jo, slíbila jsem, že budu hned zpátky, ale bylo mi blbé jen tak odejít. Vzít si, poděkovat a jít.
"Než mi utečeš," vzal si zpět knihu a vrátil ji do tašky. "A teď už běž," podal mi tašku a usmál se na mě na znamení, že je v pořádku, když teď odejdu.
Chvíli jsem koukala na knihu v tašce, kterou jsem svírala v náručí a přemýšlela, jak bych mohla tuhle chvíli protáhnout. Snažila jsem se přijít na způsob, pokud možno ne moc vtíravý a trochu nenápadný, jak mu naznačit, že bych se s ním později ráda viděla.
Nenašla jsem ho.
A zbaběle jsem zamířila zpět.

Usedla jsem na židli a tašku odložila na stůl.
"Tak co chtěl?" zeptala se Klára.
Přesunula jsem si tašku do klína a vytáhla a z ní knihu. Věděla, že tu knihu miluji a myslím, že jako odpověď jí to stačilo.
Když jsem jí tam chtěla vrátit, všimla jsem si na dně tašky obálky. Možná si ji tam Martin zapomněl.
Vytáhla jsem ji. Nebyla nadepsána žádnou adresou, ani neměla známku. Bylo na ní jen moje jméno.
Nedočkavě jsem z obálky vytáhla papír… dopis psaný jeho rukou. Pro mě.

Nevím, jestli se k tobě dostane. Říkal jsem si, že se rozhodnu v posledním momentě.
Svoji chybu jsem sám sobě přiznal už mnohokrát. Tobě ještě ne. Je to trochu zbabělé to říkat takhle, skrze dopis.
Udělal jsem chybu, velkou. Přemýšlel jsem, jestli to nechat, tak jak to je. Trápil jsem tě už dost.
Jsem ale asi hrozný sobec, když říkám ,ne, a žádám tě o další šanci.
Budu tu čekat klidně věčnost. Tak přijď.
Nebo ten dopis zahoď.

Radši jsem si to přečetla ještě jednou, ale nic se nezměnilo.
Bylo to opravdu tak, jak psal?
Prostě jsem nemohla potlačit to štěstí, které ve mně explodovala v momentě, kdy jsem dopis dočetla.
Teď tam čekal. A možnosti byly jen dvě.
Jít za ním anebo tu zůstat a tím dát najevo odmítnutí.
"Co píše?" vytrhla mě z přemýšlení Klára.
Zadívala jsem se na ni a pak na dopis.
Místo odpovědi jsem jí ho podala a čekala… možná až si ho přečte nebo až seberu odvahu. Nebylo nad čím přemýšlet. Rozhodnuto bylo od začátku.
"A?" vybídla mě k odpovědi, když dočetla.
"Co myslíš?" zadívala jsem se na ni. Jestli mě zná, ví, jaká je odpověď. "Pro mě byla vždycky jenom tahle možnost," dodala jsem a vstala.

***

Nejdřív jsem šla, pak utíkala.
Vybavila se mi věta z jedné písničky:
Sometimes it´s hard to follow your heart *
A já si myslela, že to tak je. Myslela jsem, že je to nemožné. Ne protože bych nechtěla… tolikrát jsem stála na jejím okraji a bála se vstoupit. Obehnala jsem jí zdí a protkala trním.
A teď… teď po ní utíkám. S každým mým nádechem se bortí další centimetr zdi. S každým úderem mého srdce rozkvétá na trní jeden květ růže.
Běžela jsem, nehledě na to, co je kolem mě. Myslela jsem jen na cíl. A nevšimla si vykvétající černé růže.

***

Doběhla jsem na místo a okamžitě zamířila za ním. Stál pořád na stejném místě a díval se mým směrem.
Ale jakoby mě neviděl.
Neustále se díval na hodinky a na místo, odkud jsem přišla. Odkud bych měla přijít.
Neviděl mě. Nemohl.
Nebyla jsem tu.
Zůstala jsem zachycená o černou růži, která mě pohlcovala.
Červené růže vadly. Srdce přestávalo být. Dech se krátil.
Zbyla jen ta černá růže.

P.S.
*Text je z písničky Who You Are od Jessie J (doufám, že to píšu dobře) - písnička mě uchvátila svým textem.
Někdy je těžké následovat svoje srdce.
Možná je konec trochu nevysvětlený. Pravděpodobně všem došlo, co se s hlavní hrdinkou stalo, možná ale není jasné jak a pokud vám to nevadí, nechme to tak. Chtěla jsem to v textu nějak naznačit a taky jsem to udělala v momentě, kdy za ním šla poprvé. Do posledního odstavce se mi to ale nehodilo.

Musím přiznat, že tohle je asi můj první takový konec. Nerada píšu o smrti. Nerada píšu o věcech, které jsem nezažila (v případě fantasy je to něco jiného).
Přesto ale nemůže být pokaždý Happy End. A ne každý je má rád, už jen proto, že v reálném životě jich má leckdo pomálu.

P.P.S. fakt nevím, jak se mi tahle fotka "povedla", ale přišla vhod :o)

Komentář potěší. Minimálně mě apsoň ohvězdičkujte :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama