A všemu je konec

6. září 2013 v 14:51 | Nelie |  Téma týdne
Po delší době jsem se rozhodla napsat TT a vidím téma, ke kterému mám bohužel co říct.


Bylo mi 21 let, když jsem se zamilovala do muže pro mě tehdy ještě nejasného věku. Přitahoval mě od první minuty a jeho tvář mě provázela každou noc ve snech. Nemohla jsem ho dostat z hlavy.
Pak jeden den, po ccca půl roce, kdy jsme kolem sebe jen kroužili a sem tam si popovídali, si řekl o číslo, že bychom někam zašli. Velmi brzo se to vyvinulo ve vztah. A já byla šťastná.

Konečně o mě měl někdo zájem... konečně mě chtěl někdo, koho jsem chtěla i já. (ačkoliv do té doby jsem byla zakoukaná seriízně jen jendou a to jsem odešla se zlomeným srdcem).

Přišla naše první noc, pro mě první ve všech možných směrech.
Přiznám se hned zpočátku, že kdybych si více trvala na svém, mohlo to skončit jinak.

Ne, hloupá nejsem... ochranu jsme samozřejmě použili. Také se mě jako gentleman zeptal, jestli tedy chci nebo ne.
Tady nastává ta chvíle, kdy jsem si měla trvat na svém... řekla jsem totiž NE, které ale nebylo bráno v potaz. Pak už jsem ze strachu, že bych ho rozzlobila, mlčela.

Nadešlo ráno a já necítila žádné výčitky, hodila jsem tedy svoje prvotní NE za hlavu.

Jenže uplynul týden a já si uvědomila jeden děsivý fakt.
Mám zpoždění.
A já nemívám zpoždění. Mívám to přesné na den, skoro i na hodinu. A najedou... den, dva, tři... konec, v sobotu ráno po práci (kde se projevila první nevolnost) jsem letěla pro test.

Bylo mi 21 let, bydlela jsem stále s rodiči, a ten den jsem si dělala svůj první těhotenstký test.

Bylo to tam. Na testu s citlivostí 25 (po týdnu od onoho činu) se objevila zřetelná čárka... vedle té testovací se na mě tetlila světle růžová čárečka.
Rozbrečela jsem se.
Na test jsem zírala několik desítek minut, ale čárka nemizela.

Vnitřnosti se mi začali svírat strachem.
Verdikt od rodičů byl předem známý. Buď by mě zabili (obrazně řečeno) nebo vyhodili z domu. Co teď?
Uklidnit se.
Když už nic, hysterie není nic dobrého.
Začala jsem přemýšlet, jak to večer řeknu příteli. Najít ty správna slova... ne, ty neexistují.

Nadešel večer, usadila jsem se do jeho auta. Naštěstí, byl vnímavý vůči změně nálady. POznal, že se něco děje. Tak jsem spustila.
Že mám zpoždění. Že jsem si koupila test a ten vyšel pozitivní. Celé jsem to vyprávěla tichým a vyděšeným hlasem, jako kdyby mě v následující minutě čekal výprask.
Nastalo ticho.
On se pak ještě ujistil, že to pochopil správně.
,,Jsi těhotná?"
,,Asi ano."
,,Co bude dál?"
,,Počkám do pondělí, udělám si další test. Pak..." A teď přišlo to, co mi rvalo srdce. ,,...si zajdu k doktorce a-" Nedokázala jsem to ani říct nahlas. Vyslovil to tedy za mě a já jen kývla.
Nechtěla jsem ho ztratit a vzhledem k jeho a mé situace jsem čekala, že to tak bude chtít.
Nechtěl.
,,Já bych si ho chtěla nechat." Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat. ,,Je to přece jen život. Nějak by se to udělalo."
Měla jsem o čem přemýšlet.
Sama.
Naše schůzky byly jen několikahodinové (jeden den v týdnu, když nepočítám těch pár minut ráno v práci) a já se pozdě večer/k ránu vracela sama domů.

Následující den jsem ležela v posteli. Střídavě jsem brečela (to když jsem přijala možnost interupce) a střídavě jsem se usmívala (když jsem si připustila, že by to mohlo jít).
Pořád jsem ale nevěděla co dál.

V pondělí ráno jsem pro něj pořád neměla jasnou odpověď. Jen zpoždění pořád přetrvávalo.
Pořád si trval na svém. To dítě chce.
Nechtěla jsem ho už nechávat v nejistotě, tak jsem si zašla na krev. Zaplatila poplatek, ráno jsem měla mít odpověď.
Ta ovšem přišla večer toho dne sama.
Rozbrečela jsem se... ani nevím, proč. Úlevu jsem necítila. Měla jsem pocit, že je něco špatně.
Nechala jsem to být. Brala jsem to tak, že jsem měla poprvé v životě zpoždění vyšel mi omylem pozitivní test. I to se stává, jak jsem se dočetla.

Ráno jsem to sdělila příteli. Vypadal... zklamaně.
Pravda, byl v těžké situaci a to malé by prý pro něj impuls, kvůlu kterému by se dokázal pohnout vše.
Později ráno jsem si ještě vyzvedla výsledky. Jen abych je měla v ruce... i když je to anonymní, nechtěla jsem, aby tam ležely.
,,Gratuluji, je to pozitivní. Na začátek těhotenstív máte celkem vysokou hladinu HCG."
Zírala jsem na ten papírek. Sestřičky jsem se ujistila, jeslti to jsou opravdu moje výsledky. Byly.
,,Ale já to včera dostala," vyhrkla jsem. V hlavě mi pořád nedošrotovalo, co se ve skutečnosti včera událo.
Sestřička se zatvářila lítostivě.
,,To je mi líto. Občas se to stává. Měla by jste si zajít k doktorovi, jen pro jistotu."
To se stává. Docvaklo mi to.
,,Děkuji. Nashledanou."

V celé své kráse to na mě dolehlo až o měsíc později a od té doby si to vyčítám. Každý pohyb navíc, každou maličkost, která mohla zapřičinit, co se stalo.
Týdny jsem měla noční můry. Doteď nedokážu to slovo na P vyslovit nahla. Když vidím nějaké malé, přepadne mě smutek.

Byla jsem na to sama. Protože i přestože jsou k tomu potřeba dva, je to vždy na té ženě, protože ona si to s sebou celý život ponese. Její tělo, její rozhodnutí.

Ačkoliv to možná bude znít nehezky, můžu být ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Kdybych musela těhotenství uměle přerušit, potřebovala bych vedle sebe podporu, kteoru by mi přítel nemohl dát a já bych to přes srdce nepřenesla.

Příroda si to zařídila po svém.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama